ECLI:CZ:US:2003:1.US.618.01
sp. zn. I. ÚS 618/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného advokátkou JUDr. O. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.7.2001, sp.zn. 54 Co 256/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovaným V. D., J. D. a M. P. o uzavření dohody o vydání nemovitostí rozhodl k odvolání stěžovatele tak, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26.2.2001, č.j. 16 C 353/91-273, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání domu se stavební parcelou a zahradou a ostatní plochou, vše zapsané na LV pro k.ú. Z. u Katastrálního úřadu P., včetně veškerého příslušenství a součástí nemovitostí, garáže, oplocení studny a venkovních úprav (dále jen "předmětných nemovitostí").
V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že soud I. stupně provedl řádné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl ke správnému právnímu závěru. Je nepochybné, že stěžovatel je osobou oprávněnou k vydání předmětných nemovitostí po své matce J. Š., neboť podal řádnou výzvu k vydání těchto nemovitostí v zákonné lhůtě, a že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo způsobem předpokládaným zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; nebylo prý však prokázáno, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně správně zaměřil svou pozornost na okolnosti poskytnutí slevy z kupní ceny žalovaným z pohledu tehdy platných právních předpisů (vyhláška č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, směrnice Ministerstva financí č. 10 ze dne 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům). Z výsledků dokazování provedeného soudem I. stupně vyplynulo, že důvodem pro poskytnutí slevy z kupní ceny byl nedobrý technický stav domu v Z. (zejména jeho střechy) a s tím související nezájem občanů o koupi tohoto domu; výše poskytnuté slevy z kupní ceny předmětných nemovitostí nepřesahovala stanovenou maximální hranici 40 % zjištěné ceny (při kupní ceně 65.000,- Kč poskytnutá sleva z původní zjištěné ceny 96.630,- Kč činila 32,7 %). Námitku stěžovatele týkající se charakteristiky tzv. zimní zahrady soud neuznal proto, že právní předpisy platné v rozhodné době (tj. v roce 1965) neumožňovaly její zařazení do obytné plochy a její existence tedy nemohla mít vliv na změnu ocenění nemovitostí podle tehdy platného cenového předpisu (vyhláška č. 73/1964 Sb.). K námitkám stěžovatele proti formálním nesprávnostem při postupu příslušných státních orgánů při poskytování slevy z kupní ceny odkázal odvolací soud na listiny založené v soudním spisu, které dokumentují řádný postup státu; žádné další listiny ani jiné doklady se nepodařilo dohledat. V řízení nebylo prokázáno ani to, že by na žalované bylo možno nahlížet jako na osoby významně politicky angažované, u nichž by bylo možno pro jejich postavení obecně předpokládat existenci protiprávního zvýhodnění při získávání předmětných nemovitostí. Odvolací soud konečně neshledal důvodným ani poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu č. 177/93 (pozn.: zřejmě nález č. 117/93). Odvolací soud uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo prokázat jeho tvrzení "o postavení žalovaných jakožto osob povinných vydat mu předmětné nemovitosti" (§5 odst. 3, §4 odst. 2 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), a proto prý bylo namístě žalobu zamítnout.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel zároveň s ústavní stížností též dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Nejvyšší soud toto dovolání odmítl, neboť nedospěl k závěru, že by v daném případě mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. V souzené věci nešlo o neobvyklou či atypickou aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy o otázku, která by v rozhodnutích obecných soudů nebyla řešena, popřípadě by byla rozhodována rozdílně. Z argumentace odvolacího soudu k ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. i k ustanovením dříve platné vyhlášky č. 117/1964 Sb. tak prý nevyplynulo, že by věc byla řešena v rozporu s hmotným právem. Proto dovolací soud považoval dovolání za nepřípustné.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že již v řízení před soudy obou stupňů poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 2.2.1995 vydaný pod č. 117/93 (jde o nález sp.zn. I.ÚS 117/93 - pozn. Ústavního soudu), z něhož prý plyne, že zrušením výroku o trestu propadnutí majetku odsuzujícího rozsudku nad J. Š. se J. Š. - v důsledku zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci - stala ex tunc vlastnicí předmětných nemovitostí, které jí byly odsuzujícím rozsudkem odebrány, a tedy převody těchto nemovitostí do vlastnictví žalovaných jsou absolutně neplatným právním úkonem. Na tom nic nezměnil ani zákon č. 87/1991 Sb., který pouze zakotvil procesní ustanovení, podle nichž má vydávací řízení ohledně majetku oprávněných osob proběhnout. Tento právní názor stěžovatele byl obecnými soudy ignorován, stejně jako čl. 11 Listiny základních práv a svobod a nálezy Ústavního soudu. Stěžovatel považuje za nesprávné právní názory Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 5, týkající se platnosti a účinnosti směrnic Ministerstva financí č. 10 (Věstník Ministerstva financí ze dne 14. 4. 1964) a dodržení postupu při prodeji předmětných nemovitostí podle vyhlášky č. 117/1964 Sb. Odvolací soud v napadeném rozsudku pouze konstatoval, jaké rozpory s tehdy platnými právními předpisy shledává (při prodeji) stěžovatel, s jeho námitkami se však nikterak nevypořádal; závěr soudu v tomto směru není dostatečně odůvodněn. Podle názoru stěžovatele tím byla porušena rovnost stran a právo na spravedlivý proces. Stěžovateli byla dále odepřena možnost účastnit se šetření v nemovitostech za účelem vypracování revizního znaleckého posudku. Tento posudek nijak nevyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že v domě neexistovala zimní zahrada ve smyslu neobytné plochy, ale že se jednalo o pouhý výklenek pokoje, který bylo nutno započítat do celkové obytné plochy domu. Závěry znaleckého posudku považuje stěžovatel za účelové a rozporné s vyhláškou č. 176/1993 Sb. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel upozornil na to, že snížená kupní cena ve výši 65.000,-Kč byla stanovena přímo konkrétním kupcům - žalovaným, a že nikdo jiný neměl možnost za takových podmínek nemovitost získat. V tom je nutno podle mínění stěžovatele spatřovat nápadné zvýhodnění žalovaných.
Stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů hrubě zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práva svobod. V souzené věci byla dále porušena zásada rovnosti stran v řízení a rovnosti před zákonem, neboť vlastnickým právům žalovaných byla poskytnuta neoprávněně větší ochrana než vlastnickým právům stěžovatele jako osoby oprávněné dle zákona č. 87/1991 Sb. Tím, že se stěžovatel nesměl zúčastnit znaleckého šetření, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vyjádřit se k prováděným důkazům. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Při aplikaci zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba především konstatovat, že oba tyto zákony nestojí proti sobě, nýbrž vedle sebe. Podobně by bylo možno se vyjádřit i o dalších restitučních zákonech. I když zákon o soudní rehabilitaci v §2 odst. 1 in fine stanovil, že trestní rozsudky, jakož i další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána, ustanovení §23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovolovalo, aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět klasickou reivindikací. Teprve samostatný zákon měl stanovit, jak budou nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah a jak bude náhrada provedena; to učinil zákon o mimosoudních rehabilitacích, zejména v ustanoveních §19 a §20. "Rozpor mezi oběma zákony je jen rozporem zdánlivým. Na ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, zejména na ono ustanovení znamenající působnost ex tunc, nelze pohlížet jako by neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo přednost před ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jejich interpretaci je třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako zákonem předvídané zásahy do vlastnických práv, např. v důsledku ochrany vlastnictví, jež bylo nabyto v dobré víře, při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob. Interpretace musí vycházet ze smyslu a účelu obou zákonů a brát zřetel na cíle, jichž chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout." (srov nález sp. zn. I.ÚS 67/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 179).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, které tyto soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu věci; stěžovatel především opakuje námitky, jimiž se soudy obou stupňů podrobně zabývaly a s nimiž se také - šlo-li o námitky směřující k podstatě věci - v odůvodnění svých rozhodnutí adekvátním způsobem vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší. Ústavní soud v zásadě není oprávněn zasahovat do procesu dokazování před obecnými soudy, zejména do hodnocení důkazů, pokud obecné soudy postupovaly v souladu s platnou zákonnou úpravou a přitom respektovaly hranice vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů zformulované v §132 občanského soudního řádu.
Právní závěry stěžovatele, které stěžovatel dovozuje ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku v odsuzujícím rozsudku nad svou matkou J. Š., tedy Ústavní soud nesdílí. Problematiku vztahu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a s tím související otázky při uplatňování restitučních nároků, řeší obsáhlá a ustálená judikatura jak Ústavního soudu (viz např. výše citovaný nález sp.zn. I.ÚS 67/97), tak i soudů obecných. V duchu této judikatury - a v kontextu obou citovaných zákonů - je třeba vykládat i nález Ústavního soudu, jehož se stěžovatel dovolává. Tato judikatura, na niž lze v daném případě odkázat, je dostatečným podkladem pro závěr, že stěžovatelovo ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny zjevně nebylo v souzené věci porušeno.
Ústavní soud se proto dále zabýval pouze otázkou, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 16 C 353/91, Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy důkladně zabývaly otázkou, zda jsou žalovaní povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z provedených důkazů však nevyplynulo, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Úvahy, kterými se odvolací soud řídil při hodnocení důkazů, dostatečně zřetelně vyplývají z odůvodnění napadeného rozsudku na str. 3 a 4; současně Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v daném případě došlo k extrémnímu rozporu mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními ve smyslu výše citované judikatury. Pokud jde o námitku stěžovatele, že při prodeji nemovitostí nebyl dodržen postup podle vyhlášky č. 117/1964 Sb., učinil Ústavní soud z výše uvedeného rozsudku obvodního soudu zjištění, že soud I. stupně tuto otázku v odůvodnění rozsudku (str. 7 až 9) velmi podrobně zhodnotil a rozebral. To se týká i napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (č.l. 3,4). Za této situace se Ústavní soud necítí být oprávněn do výkladu a posouzení běžného právního předpisu obecnými soudy zasahovat, a to tím spíše, jestliže v poměrně vágně formulované ústavní stížnosti není konkrétně specifikováno, v čem mělo porušení uvedené vyhlášky spočívat. Tvrzení stěžovatele uváděná v doplnění ústavní stížnosti ze dne 30.1.2002 pak z důkazů obsažených ve spise nevyplývají, a zřejmě jde o jeho omyl. Odkaz stěžovatele na rozpor znaleckého posudku s vyhláškou č. 176/1993 Sb. (v otázce započítání tzv. zimní zahrady do obytné plochy) je pak nepřípadný, neboť oceňování nemovitosti bylo prováděno podle jiného cenového předpisu - vyhlášky č. 73/1964 Sb., jež platila v rozhodné době. Konečně námitka stěžovatele, že mu byla odepřena možnost účastnit se znaleckého šetření, nemůže obstát, jestliže se stěžovatel své přítomnosti výslovně vzdal (srov. dopis advokátky stěžovatele - č.l. 161).
Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zjevně porušeno nebylo. Nebyl zjištěn ani rozpor s obecnou zásadou rovnosti v právech účastníků.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu