ECLI:CZ:US:2003:1.US.646.02
sp. zn. I. ÚS 646/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 3 Tdo 305/2002, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 2 To 191/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2001, sp. zn. 3 T 13/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2002, se T. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel spatřoval porušení jeho práva na soudní ochranu v postupu obecných soudů, zejména z toho důvodu, že nebyl připuštěn jeho důkazní návrh na provedení prověrky na místě činu, nebyl proveden důkaz výslechem pracovníka Kriminální policie, jenž bezprostředně po události vyslechl poškozeného v nemocnici, a to bez přítomnosti obhájce, nebyl proveden výslech svědka, který by prokázal půjčení finanční částky, která byla u něj nalezena, a rozsudek odvolacího soudu nebyl dostatečně odůvodněn. Porušení práva na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny) stěžovatel spatřoval rovněž v tom, že mu nebylo umožněno reagovat na nesprávná skutková zjištění soudních znalců činných v jeho trestní věci. Nemohl jim klást otázky a jeho slovo bylo předčasně ukončeno. K porušení presumpce neviny stěžovatel uvedl, že skutek, pro který byl vydán odsuzující rozsudek, se vůbec nestal a nebyl prokázán jeho úmysl tak, jak to požaduje skutková podstata trestného činu loupeže. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 36/98. Jediným důkazem proti stěžovateli byla výpověď spoluobviněného J. L., který však, podle názoru stěžovatele, nevypovídal shodně a při hlavním líčení svou výpověď zcela změnil. Stěžovatel současně požádal Ústavní soud, aby vzhledem k tomu, že v době podání ústavní stížnosti vykonal více než jeden a půl roku z uloženého trestu odnětí svobody a v jeho věci došlo k procesním pochybením, rozhodl ve věci přednostně ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a spis Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 13/2001.
Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") se podrobně vyjádřil ke všem námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. K požadavku prověrky na místě činu uvedl, že tato nemohla být nikdy reálně provedena, jelikož k trestné činnosti došlo dne 19. 3. 2001 a soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem dne 26. 10. 2001. K údajnému výslechu poškozeného bezprostředně po jeho napadení v nemocnici konstatoval, že se jednalo o tzv. vytěžení za účelem získání některých základních skutečností týkajících se napadení poškozeného. Navíc v té době nebyl znám pachatel, takže tohoto úkonu nemohl být účasten žádný obhájce. Pokud měl být v této souvislosti navrhován výslech pracovníka Kriminální policie, jednalo by se pouze o zprostředkované údaje, které by nic nového do této trestní věci nepřinesly. Navíc Nejvyšší soud ČR v jednom ze svých stanovisek uvedl, že takovéto důkazy by neměly být u hlavního líčení prováděny. Rovněž další, údajně navrhované, důkazy nemohly mít, po zvážení všech důkazních prostředků, žádný podstatný vliv na rozhodnutí v této věci. K námitce stěžovatele, že nemohl reagovat na vyjádření soudních znalců a klást jim otázky, poukázal soud prvního stupně na protokoly o hlavním líčení, z nichž je patrno, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě. K poslednímu bodu ústavní stížnosti městský soud uvedl, že z průběhu skutku, tak jak byl soudem zjištěn, je zřejmé, že se jedná o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Vzhledem ke zranění, způsobenému poškozenému, pak bylo jednání stěžovatele kvalifikováno v celém souhrnu jako loupež podle §234 odst. 1, 2 písm. b) TrZ. V daném případě postačí, pro tuto přísnější právní kvalifikaci, i nedbalost vědomá, ale i nevědomá. Jednání stěžovatele bylo prokázáno nejen výpovědí spoluobžalovaného J. L., ale také lékařskými zprávami. V podrobnostech odkázal městský soud na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného usnesení s tím, že v řízení o dovolání ani napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 13/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) TrZ a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy v trvání pěti let a povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému JUDr. V. Š. částku 10 000,-- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel dne 19. 3. 2001, v době kolem 23.00 hod. v Praze 9, Slévačské ulici, před domem č. 744/2, fyzicky napadl poškozeného JUDr. V. Š. (dále jen "poškozený") tak, že jej tloukl rukama. Když poškozený upadl na zem, několikrát ho kopl, prohledal mu kapsy a odcizil mu peněženku s finanční hotovostí nejméně 10 000,-- Kč, občanským průkazem, řidičským průkazem, kartou VISA a kartou MAESTRO České spořitelny a kartou Všeobecné zdravotní pojišťovny. Tímto jednáním způsobil stěžovatel poškozenému zlomeninu zevního i vnitřního kotníku vpravo s vykloubením a roztržením vazivového spojení mezi holení a lýtkovou kostí, zlomeninu nosních kůstek, otřes mozku lehkého stupně a brýlový krevní výron, s dobou léčení tři až čtyři měsíce. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 2 To 191/01, zamítnuto jako nedůvodné. Rozhodnutí soudů obou stupňů napadl stěžovatel dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 3 Tdo 305/2002, dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť námitky, které směřovaly ke skutkovým vadám, neodpovídaly důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, a dovolání tedy bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b TrŘ.
Ústavní soud po seznámení se s předloženými podklady nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. K namítanému porušení práva na soudní ochranu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Jestliže v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání bylo ústní, veřejné, stěžovatel se jej mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem, obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení, není možno učinit závěr, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
Tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami a jím navrženými důkazy, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Jak vyplývá ze spisu soudu prvního stupně, sp. zn. 3 T 13/2001, stěžovatel neměl v průběhu hlavního líčení žádné námitky nebo návrhy na doplnění dokazování (č. l. 191, 205 a 211 spisu). Teprve v podaném odvolání (č. l. 257 - 258 spisu) navrhl provedení shora uvedených důkazů, vyjma provedení prověrky na místě činu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal potřebu dokazování doplnit, jak požadoval stěžovatel, a ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, návrh na doplnění dokazování zamítl a své rozhodnutí řádně odůvodnil (č. l. 269 spisu).
K údajnému nepřipuštění důkazu na provedení prověrky na místě Ústavní soud konstatuje, že provedení tohoto důkazu stěžovatel nenavrhl ani v hlavním líčení, ani v řízení před odvolacím soudem. Pouze při prostudování spisu dne 5. 6. 2001 (č. l. 120 spisu) navrhl provedení rekonstrukce, ale návrh byl vyšetřovatelem zamítnut. V dalším řízení již provedení rekonstrukce navrhováno nebylo. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že rekonstrukce a prověrka na místě jsou dva navzájem odlišné procesní úkony, které nelze zaměňovat nebo ztotožňovat.
Rovněž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že nemohl reagovat na údajná nesprávná skutková zjištění soudních znalců činných v jeho trestní věci, nemohl jim klást otázky a jeho slovo bylo předčasně ukončeno. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel i jeho obhájce této možnosti využili, což vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 10. 2001 - 26. 10. 2001, zejména z č. l. 196, 197 a 210 spisu. Stěžovatel a jeho obhájce mohli a také reagovali na zjištění znalců, kladli jim otázky, aniž by bylo jejich slovo předčasně ukončeno, a znalci na položené otázky odpovídali.
Stěžovatel svou polemikou, týkající se hodnocení důkazů v jeho trestní věci a odůvodnění napadených rozhodnutí, pokud jde o naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) TrZ, zejména subjektivní stránky, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud, na základě provedeného dokazování, dospěl k právnímu závěru o vině stěžovatele, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat. V tomto směru tedy tvrzení stěžovatele o porušení čl. 40 odst. 2 Listiny neobstojí.
K žádosti stěžovatele o přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že po posouzení naléhavosti věci a po zvážení všech okolností neshledal důvody pro rozhodnutí o naléhavosti této ústavní stížnosti ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, neboť argumenty stěžovatele jsou obdobné, jaké připadají v úvahu i v jiných trestních věcech.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 36/98, sp. zn. III. ÚS 271/96 a sp. zn. III. ÚS 398/97, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností, a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný případ.
Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení stěžovatelem namítaných ústavních práv. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu