ECLI:CZ:US:2003:1.US.679.01
sp. zn. I. ÚS 679/01
Usnesení
I. ÚS 679/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti PhDr. M. V., právně zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2001, sp. zn. 28 Ca 130/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou podle §247 a násl. občanského soudního řádu se stěžovatelka domáhala přezkumu a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 16. 2. 2000, č. j. FŘ-889/13/00, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za listopad 1998, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 4 dne 7. 7. 1999, č. j. 169152/99/004911/6849. Rozsudkem napadeným ústavní stížnosti byla žaloba stěžovatelky zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že podstata sporu spočívá v tom, že stěžovatelka v konkrétním obchodním případě vedla a předložila správci daně všechny zákonem požadované doklady a podklady včetně účetních, zatímco její obchodní partner doklady a podklady s výjimkou smlouvy o dílo neevidoval, nezavedl do účetnictví a nevykazoval. Tím, že za relevantní jsou považovány doklady pouze jedné strany, resp. faktická neexistence dokladů na jedné straně, je podle stěžovatelky porušována rovnost stran v řízení, ať již soudním nebo daňovém, protože stěžovatelka jako podnikatel nemá žádnou zákonnou nebo jinou možnost přesvědčit se o tom, zda smlouvy, účetní doklady, faktury atd. její obchodní partner eviduje, zahrnuje do účetní evidence, řádně likviduje, předkládá správce daně apod.
Ze strany stěžovatelky prý byly předloženy všechny písemné podklady, které ke konkrétnímu posuzovanému případu byly v průběhu roku 1998 uzavřeny nebo vystaveny. Stejně jako správce daně i soud dospěl k závěru, že na základě předložených dokladů lze usuzovat, že předmětné služby byly stěžovatelce poskytnuty Ing. B., likvidátorem zhotovitele, jako fyzickou osobou a odmítly uznat její právní vztah ke zhotoviteli, I., a. s. Stěžovatelka se domnívá, že uvedené skutečnosti, tj. to, že listinné důkazy, které předložila a které nebyly zavedeny do účetnictví zhotovitele, nemohou svědčit v její neprospěch. Účetní doklady předložené stěžovatelkou byly dle jejího názoru vydány zhotovitelem jako dodavatelem zastoupeným likvidátorem, nejde o úkony zastřené a důkazy získané v řízení a posuzované ve všech souvislostech svědčí o tom, že dílo bylo sjednáno, dodáno a zaplaceno. Na jedné straně existují hmotné důkazy (dvě smlouvy, vlastní podkladová zpráva s nákresy, doklady z účetnictví stěžovatelky včetně dokladů vystavených likvidátorem zhotovitele), na druhé straně se přiznává pouze úvodní smlouva o dílo a popírá jak tok peněz, tak existence a zaúčtování dokladů.
Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěry rozhodnutí, totiž s tím, že ten z účastníků daňového řízení, který plní všechny své zákonné povinnosti, je zcela bez zákonných možností obrany vůči druhému z účastníků, který tyto povinnosti neplní, anebo plnit nechce nebo plnit odmítá. Tím je dle názoru stěžovatelky porušen zákon i co do rovnosti daňových subjektů v řízení (§2 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Postupem a rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo dle názoru stěžovatelky porušeno její základní právo, konkrétně pak čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod jakož i čl. 2 odst. 3 a Ústavy ČR.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil jak Městský soud v Praze, tak Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu. Předsedkyně senátu 28 C městského soudu uvedla, že v případě důvodných pochybností daňového orgánu o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů leží důkazní břemeno na daňovém subjektu, který je povinen prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení anebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V daném případě společnost I., a. s., která podle smlouvy o dílo měla být zhotovitelem díla pro žalobkyni, neměla předmětnou fakturu, další doklady ani platby od žalobkyně zaúčtovány v účetnictví. Stěžovatelkou předložené doklady vykazovaly nesrovnalosti, popsané v rozsudku, přičemž ani doklady, které byly po formální stránce bez vady by za dané situace samy o sobě neprokazovaly faktické uskutečnění zdanitelného plnění. Daňové orgány provedly rozsáhlé důkazní řízení a nebylo zjištěno, že by stěžovatelka navrhovala na podporu svých tvrzení i jiné, než provedené důkazní prostředky. Po zhodnocení provedených důkazních prostředků každého jednotlivě i všech ve svém souhrnu soud dospěl k závěru, že nelze mít za spolehlivě prokázáno, že zdanitelné plnění bylo zhotovitelem uskutečněno, ani že likvidátor společnosti zhotovitele vyhotovil předmětné účetní doklady a přijal od stěžovatelky tvrzené platby.
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedlo, že bylo povinností stěžovatelky v souladu s §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, prokázat oprávněnost odpočtu daně uplatněného v daňovém řízení, tedy zejména přijetí zdanitelného plnění od firmy I., a. s. K tomu byla také správcem daně opakovaně vyzvána. Doklady, které stěžovatelka předložila, však nebylo možno věrohodně ověřit a zjistit, zda odpovídají skutečnosti. Žádné důkazy o vyhotovení těchto dokladů a přijetí finanční odměny nebyly v této firmě evidovány ani jinak zjištěny. Nebylo také zjištěno ani nijak prokázáno, že doklady předložené stěžovatelkou skutečně vystavil likvidátor firmy Ing. Š. B. Nikdo jiný tuto skutečnost vyjma stěžovatelky nepotvrdil. Není pravdou tvrzení stěžovatelky, že finanční ředitelství zamítlo její odvolání jen z důvodu, že firma I., a. s., jako její údajný dodavatel služeb, neměla ve svém účetnictví zahrnuty doklady, vystavené pro stěžovatelku údajně likvidátorem firmy a neměla také vůbec evidovány platby, které měla stěžovatelka předat za poskytnuté služby. Rozhodující v posuzovaném případě bylo to, že stěžovatelka v daňovém řízení neprokázala, že by plnění uvedené na příslušné faktuře fakticky od firmy I., a. s., přijala. Stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, které je jí jako daňovému subjektu uloženo.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především musí Ústavní soud konstatovat, jako již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a povinnosti chráněné ústavním zákonem.
Zkoumáním daňové problematiky se Ústavní soud zabýval ve svých rozhodnutích již vícekrát např. v rozhodnutí pod sp. zn. Pl. ÚS 38/95, I. ÚS 285/96 či III. ÚS 645/99. Je třeba proto připomenout, že daňové řízení obecně je v naší právní úpravě, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit (tedy břemeno důkazní). Pro dokazování v daňovém řízení je třeba nejprve vyjít ze skutečnosti, že důkazní břemeno nese zásadně daňový subjekt o všech skutečnostech, které je povinen ze zákona uvádět v povinných podáních (např. přiznání k dani) nebo u nichž k tomu byl správcem daně vyzván. V případě, že vzniknou pochybnosti o správnosti a pravdivosti daňového přiznání, zahájí správce daně ve smyslu §43 zákona o správě daní a poplatků vytýkací řízení, v jehož průběhu s daňovým subjektem jedná a vyzývá jej k doplnění dokladů, event. k podání písemného vysvětlení zjištěných rozporů. Správce daně pak přebírá roli hodnotitele důkazních prostředků a důkazů. Přitom postupuje ve shodě s ustanovením §2 odst. 3 citovaného zákona podle své úvahy s tím, že hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlíží přitom ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení základu daně a daně samotné byly zjištěny co nejúplněji. V zájmu daňového subjektu je, aby věrohodným způsobem prokázal všechny skutečnosti, které jsou nutné pro stanovení daně. Správce daně v daňovém řízení uvedený způsob stanovení daňové povinnosti dodržel. Rozhodnutí o odvolání stěžovatelky je náležitě a velmi podrobně odůvodněno, stejně tak jako napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší nahrazovat hodnocení správního soudu svým hodnocením vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně dokazování, bylo spravedlivé. Z tohoto pohledu je Ústavní soud přesvědčen, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené mj. v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod v případě stěžovatelky porušeno nebylo, stejně jako čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu