ECLI:CZ:US:2003:1.US.722.02
sp. zn. I. ÚS 722/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného advokátem JUDr. J. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002, č. j. 38 Ca 317/2001-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2002, č. j. 38 Ca 317/2001-33, ve věci žalobce Ing. L. N. (dále jen "stěžovatel") proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy - odboru výstavby ze dne 22. 3. 2001, č.j. MHMP-71229/2000/VYS/Mk/Li, zastavil řízení. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze poukázal na to, že stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen advokátem JUDr. J. N., jehož dne 29. 8. 2000 zmocnil, aby jej zastupoval ve všech právních věcech a aby vykonával veškeré úkony, zejména pak ve stavebním řízení vedeném u Obvodního úřadu MČ Praha pod č.j. Výs.Sm.p.2636-788/2000. Městský soud z obsahu správního spisu zjistil, že napadené rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelovu právnímu zástupci JUDr. J. N. dne 3. 4. 2001 a samotnému stěžovatelovi dne 24. 4. 2001. Městský soud v Praze především uvedl, že plná moc vystavená JUDr. J. N. dne 29. 8. 2000 je neomezenou plnou mocí, neboť ani nevymezuje úkony, k nimž by byl zmocněn pouze zástupce, ani nespecifikuje úkony, na něž by se zmocnění nevztahovalo; právě tak nelze mít za to, že by byl stěžovatel předem výslovně omezil časový rozsah zmocnění jen na řízení před správním orgánem prvního stupně. Podle ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád; dále jen "správní řád"), má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci; má-li však účastník řízení osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Podle názoru Městského soudu v Praze je tedy zřejmé, že správní žalobou napadené rozhodnutí odvolacího orgánu mělo být doručováno pouze zástupci stěžovatele, a bylo-li nadto doručeno také přímo stěžovateli, nejsou s tímto doručením spjaty žádné právní následky; pro určení počátku běhu lhůty k podání správní žaloby je relevantní pouze doručení právnímu zástupci. Ten obdržel napadené rozhodnutí o opravném prostředku dne 3. 4. 2001 a následně - v souladu s ustanovením §250b odst. 1 o.s.ř. - začala běžet lhůta dvou měsíců pro podání správní žaloby, která uplynula dne 3. 6. 2001. Tento den byl posledním dnem, kdy mohla být správní žaloba doručena soudu, anebo podána k poštovní přepravě. Městský soud v Praze s odkazem na soudní spis uvedl, že správní žaloba mu byla doručena dne 21. 6. 2001, a že poštovní přepravě byla svěřena dne 19. 6. 2001. To znamená, že obě skutečnosti nastaly až po marném uplynutí zákonné lhůty k podání správní žaloby. Proto Městskému soudu v Praze nezbylo než v souladu s ustanovením §250d odst. 3 o. s.ř. usnesením řízení zastavit z důvodu opožděného podání správní žaloby. Zmeškání lhůty přitom prominout nelze.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002, č.j. 38 Ca 317/2001-33, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které vyjádřil přesvědčení, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti poukázal především na to, že městský soud z ustanovení §25 odst. 3 správního řádu dovodil, že stačilo doručit pouze stěžovatelovu právnímu zástupci (pozn.: že pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby je relevantní pouze doručení právnímu zástupci) a pokud bylo rozhodnutí odvolacího orgánu doručeno také stěžovatelovi, nelze s tím spojovat žádné právní následky. Stěžovatel se však domnívá, že tento závěr neodpovídá platné úpravě doručování ve správním řízení podle správního řádu; otázka počátku běhu lhůt v případech, kdy je doručeno účastníkovi správního řízení (ačkoliv mu není nutno doručovat) později než jeho zástupci s plnou mocí pro celé řízení, ve správním řádu výslovně řešena není a nezmiňuje se o ní ani publikovaná judikatura správních soudů a Ústavního soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že v souzené věci (v níž bylo doručeno nejen jeho zástupci ale i jemu) je třeba - pokud jde o běh lhůt - vyjít z ustanovení §24 odst. 1 správního řádu, podle něhož se důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, doručují do vlastních rukou. Z toho pak dovozuje, že v případě, kdy bylo doručeno nejen stěžovateli, ale i jeho právnímu zástupci, je nutno brát za rozhodující pro běh lhůty k podání správní žaloby doručení pozdější, neboť v opačném případě by byl znevýhodněn již tím, že by měl výrazně zkrácenou jinak dvouměsíční lhůtu k úvaze o podání správní žaloby, o volbě právního zástupce a o zastupování v řízení o této žalobě. Stěžovatel proto usuzuje, že vzhledem ke dni, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu (tj. 24. 4. 2001), mohl správní žalobu předat k poštovní přepravě nejpozději dne 24. 6. 2001. Učinil-li tak dne 19. 6. 2001, byla dvouměsíční lhůta k podání správní žaloby zachována.
Stěžovatel proto tvrdí, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jeho základního práva domáhat se soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť rozhodnutím orgánu veřejné správy byl prý zkrácen na svých právech. Tím, že Městský soud v Praze nerozhodl ve věci samé a řízení bez patřičného důvodu nesprávně zastavil, neposkytl stěžovatelovým právům ochranu, jež mu Listina zaručuje.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002, č.j. 38 Ca 317/2001, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo domáhat se soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (nestanoví-li zákon jinak), které je zakotveno v čl. 36 odst. 2 Listiny.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Současně to však neznamená, že nárok na soudní přezkum takového rozhodnutí je absolutní (to ostatně ústavodárce vyjadřuje slovy "nestanoví-li zákon jinak"); návrh na zahájení takového řízení (v souzené věci správní žaloba) musí být - mimo jiné - podán ve lhůtách k takovému podání předepsaných. To platí navíc za situace, kdy zmeškání lhůty nelze prominout (ustanovení §250b odst. 1 2. věta o.s.ř.).
Ústavní soud v zásadě nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných (správních) soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Podle názoru Ústavního soudu postupoval Městský soud v Praze při posuzování opožděnosti stěžovatelem podané správní žaloby v souladu s ustanovením §25 odst. 3 věta první správního řádu, podle níž má-li účastník řízení zástupce s plnou moci pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci (poznámka: komentářová literatura nepovažuje písemnost za řádně doručenou, pokud správní orgán v rozporu s uvedeným ustanovením doručil písemnost pouze účastníkovi a nikoliv jeho právnímu zástupci; srov. Matrasová, E. - Příhoda, P. - Šmíd, L. - Šlauf, V.: Správní řád. Komentář. 5. vydání, Praha, Linde 1998, str. 51). Z toho proto vyplývá, že okamžik doručení zástupci účastníka řízení musí být také rozhodný pro počátek běhu lhůt, tj. např. lhůty pro podání správní žaloby [poznámka: komentářová literatura v této souvislosti jednoznačně uvádí, že v případě, kdy správní orgán doručil písemnost jak přímo účastníkovi, tak i jeho právnímu zástupci (a nejedná-li se - jako je tomu i v souzené věci - o případ předvídavý ustanovením §25 odst. 3 věta druhá správního řádu, kdy má účastník řízení osobně v řízení něco vykonat a kdy se doručuje písemnost nejen zástupci, ale i účastníkovi) považuje za rozhodující okamžik doručení zástupci; srov. cit. komentář, tamtéž]. Rovněž Ústavní soud usuzuje, že rozhodnutí Městského soudu v Praze o zastavení řízení o správní žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy - odboru výstavby, bylo učiněno v souladu se zákonem a je z ústavně právního hlediska akceptovatelné.
Ústavní soud konečně, byť spíše pro úplnost dodává, že ustanovení §24 odst. 1 správního řádu, podle něhož se důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, doručují do vlastních rukou, vypovídá o požadavku formy doručení ("do vlastních rukou") určitých písemností, tj. zejména rozhodnutí, ale i některých písemností dalších. (Správní řád ponechává úvaze správního orgánu - srov. slovo "zejména" - aby posoudil, které písemnosti jsou tak důležité, že vyžadují doručení do vlastních rukou.) Citované ustanovení prostřednictvím institutu "doručení do vlastních rukou" proto v zásadě neřeší otázku, komu se doručuje, ale stanoví (třeba i dispozitivně) požadavek na formu doručení. Obdobně také již výše zmíněná úprava §25 odst. 3 věty druhé správního řádu (tj. v případě, kdy má účastník řízení osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i účastníkovi řízení) míří na situace, kdy orgán veřejné správy požaduje od účastníka úkon, který je nezastupitelný, a to ani osobou zástupce s plnou mocí pro celé řízení. Jak již bylo uvedeno, o takovou situaci se v souzené věci nejedná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze k zásahu do základního práva, které se stěžovatel dovolává a které je zaručeno ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu