ECLI:CZ:US:2003:2.US.104.02
sp. zn. II. ÚS 104/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2001, č.j. 3 Cmo 920/99, a usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. září 1999, sp. zn. 17 Cm 1578/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. února 2002 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2001 (3 Cmo 920/99-57), potvrzujícího usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. září 1999 (17 Cm 1578/95-45), jímž nebylo stěžovatelce prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku pro zmeškání [vydaného Krajským obchodním soudem v Ostravě ze dne 22. dubna 1999 (17Cm 1578/95)].
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně rozhodly, že se zmeškání lhůty k podání odvolání nepromíjí, ač k prominutí zmeškání byly dány důvody. Rozsudek pro zmeškání byl stěžovatelce doručen dne 23. června 1999 a nabyl právní moci dne 9. července 1999. Stěžovatelka podala odvolání až po uplynutí patnáctidenní lhůty k odvolání, společně se žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání dle ustanovení §58 odst. 1 o.s.ř. Návrh odůvodnila tím, že lhůtu zmeškal právní zástupce stěžovatelky z omluvitelných důvodů, neboť byl v době od 3. do 14. července 1999 nemocen a lékař mu předepsal úplný klid na lůžku. Tuto skutečnost stěžovatelka doložila lékařským potvrzením. Dle tvrzení stěžovatelky soudy dospěly k nesprávnému závěru, že pokud pověřený právní zástupce stěžovatelky náhle onemocněl po převážnou část lhůty k podání odvolání, nelze tuto skutečnost považovat za omluvitelný důvod, a to zejména proto, že v době od doručení rozsudku (od 25.6.1999 do 3.7.1999) do onemocnění právního zástupce uplynulo 8 dní z 15 denní lhůty a nic tedy nebránilo podat odvolání na počátku lhůty, přičemž stěžovatelka mohla podat odvolání i sama. Stěžovatelka odůvodnění napadených rozhodnutí považuje částečně za nesprávné a částečně za nepravdivé, neboť každý z obecných soudů zamítl návrh z jiného důvodu.
V uvedeném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení svých základních ústavně zaručených práv garantovaných čl. 90 Ústavy ČR na soudní ochranu, dále práva domáhat se stanoveným způsobem svých práv před nezávislým soudem zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo dle tvrzení stěžovatelky porušeno její právo zaručující, aby její záležitost byla nezávislým soudem spravedlivě, veřejně projednána v její přítomnosti a bez zbytečných průtahů. Stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností, jak jsou označena vpředu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vedla polemiku s rozhodovacími důvody obecného odvolacího soudu, a tak přehlíží, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů, a že jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly, a které ostatně stěžovatelka ani netvrdila.
Pokud stěžovatelka spatřuje porušení svých práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy v tom, že obecné soudy neshledaly důvody zmeškání v konkrétním případě za omluvitelné, opomněla stěžovatelka skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR).
Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Především je třeba uvést, že z ústavního pořádku ČR nevyplývá (s výjimkou rozhodnutí o vině a trestu) požadavek dvoustupňového řízení. Stěžovatelce nebylo upřeno právo na soudní ochranu, a to, že bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, vyplynulo z jejího postupu. Zda byl omluvitelný či nikoliv, nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat, když jde nesporně o diskreční oprávnění soudu. Na okraj Ústavní soud konstatuje, že civilní proces tvoří rámec, jehož naplnění či nenaplnění je zcela v kompetenci stran sporu, a je jejich věcí, jak střeží svá práva (k tomu srov. nepublikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 286/99, II. ÚS 365/99, II. ÚS 22/2000). Funkcí Ústavního soudu pak zajisté není udílet jim "pardon" namísto orgánů k tomu povolaných.
Za daných okolností tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené, veřejně přístupné judikatuře vyloženo.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení jejích základních práv a svobod, jak je namítala stěžovatelka a ústavní stížnost odmítl jako zcela neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. 6. 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu