ECLI:CZ:US:2003:2.US.140.03
sp. zn. II. ÚS 140/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. P., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002, č.j. 14 Nc 680/2002-340, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud dne 7. března 2003 obdržel ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2002, č.j. 14 Nc 680/2002-340. Shora označeným usnesením bylo rozhodnuto o návrhu otce (stěžovatele) na přikázání věci jinému soudu tak, že věc Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 P 434/97, se jinému soudu z důvodu vhodnosti nepřikazuje.
Jak vyplývá z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, který rozhodoval jako soud nadřízený, u Obvodního soudu pro Prahu 5 je ve věci péče o nezletilou A. P. a o nezletilou I. P., pod sp. zn. 5 P 434/97, vedeno řízení o změně výchovy a o určení výživného pro dobu před rozvodem manželství rodičů.
Stěžovatel (otec nezletilých A. a I. P.) se opakovaně domáhal přikázání předmětné věci jinému soudu, konkrétně Obvodnímu soudu pro Prahu 3 zejména z toho důvodu, že byl ustanoven zástupcem soudního exekutora Exekutorského úřadu pro Prahu 5, a že vykonává činnosti soudního exekutora podle pověření Obvodního soudu pro Prahu 5. Současně stěžovatel v návrhu na přikázání věci jinému soudu namítal, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 při evidenci spisů, v nichž vystupuje jako účastník řízení, byl prý odňat svému zákonnému soudci, a bylo mu znemožněno účastnit se řízení s mezinárodním prvkem od samého počátku.
Jak dále v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval městský soud, podle ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti, když důvodem takového postupu je zpravidla rychlejší a hospodárnější postup v řízení, který navíc musí převažovat nad hlediskem zájmu nezletilých dětí. Městský soud zdůraznil, že stěžovatel žádné takové důvody neuvedl, proto je v zájmu nezletilých dětí, aby v řízení pokračoval soud, v jehož obvodu nezletilé bydlí ( §88 písm. c/ o.s.ř.).
Napadené usnesení je podle názoru stěžovatele v rozporu se zněním čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože nerespektuje právo na spravedlivý a nestranný soudní proces.
Stěžovatel tvrdí, že jeho návrh podle §12 odst. 2 o.s.ř. byl veden snahou zamezit případným námitkám účastníků řízení o střetu zájmů, vyplývajících na jedné straně z jeho činnosti soudního exekutora a soudního vykonavatele Obvodního soudu pro Prahu 5, ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 zákona č.120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 120/2001 Sb.") a na druhé straně z jeho postavení účastníka řízení ve věci péče o nezletilé.
Jak dále vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel nesouhlasí s právním názorem městského soudu, vyjádřeným v napadeném usnesení, současně však tomuto soudu vytýká i údajnou nepřezkoumatelnost předmětného usnesení, které má mít svůj základ v jeho údajně kusém odůvodnění. Městský soud se měl, podle názoru stěžovatele, v napadeném usnesení zásadním a vyčerpávajícím způsobem zabývat jak důvody stěžovatele uvedenými v návrhu (případně vyplývajícími ze spisu), tak i dalšími možnými důvody delegace vhodné.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že městský soud porušil jeho právo a nestranný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), pokud nevyhověl jeho návrhu, učiněnému ve smyslu §12 odst. 2 o.s.ř., a nepřikázal věc, vedenou Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 P 434/97, jinému soudu, konkrétně Obvodnímu soudu pro Prahu 3.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud se při svém rozhodování zabýval stanoviskem i dalších účastníků řízení, přičemž kolizní opatrovník souhlasil s přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 3, matka nezletilých dětí s návrhem zásadně nesouhlasila, když poukázala na skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 5 je ve věci soudem výlučně příslušným podle ustanovení §88 písm. c) o.s.ř.; předmětný soud již ve věci provedl dokazování výslechem účastníků řízení, takže jiný soud by ve věci rozhodně nejednal rychleji či hospodárněji. Současně poukázala na znění ustanovení §29 zákona č. 120/2001 Sb. s tím, že projednávaná věc s výkonem funkce otce nezletilých dětí nijak nesouvisí.
Příslušnost (místní i věcná) soudů je založena občanským soudním řádem a je vyjádřením zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Citované ustanovení §12 odst. 2 o.s.ř. tuto zásadu prolamuje, a to s ohledem na vhodnost delegace jinému než místně příslušnému soudu, když důvodem je především hospodárnost či rychlost řízení. Rozhodování o této delegaci vhodné, na níž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům s tím, že Ústavnímu soudu nepřísluší tento postup soudu přehodnocovat, pokud soud postupoval v souladu s ústavně garantovanými procesními právy účastníků řízení.
Ústavní soud se ve svém rozhodování zabýval otázkou přikázání věci jinému věcně příslušnému soudu z důvodu vhodnosti např. ve svém nálezu ze dne 7.10.1996, sp. zn. IV. ÚS 222/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 6, C.H.BECK, ročník 1996 - II. díl, pod č. 97. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že " předpokladem postupu podle §12 odst. 2 o.s.ř. jsou okolnosti umožňující hospodárnější a rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem."
V nálezu ze dne 29.5.1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 8, C.H.BECK, ročník 1997 - II. díl, pod č. 65, Ústavní soud uvedl, že otázka přikázání věci jinému soudu (§12 odst. 2 o.s.ř.) je nezbytně spojena s ústavním imperativem, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl.38 odst. 1 al. 1 Listiny). Současně však v citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "pouhé obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele není dostačující pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny."
Ve smyslu shora uvedeného je tedy zřejmé, že městský soud nepochybil, pokud návrhu stěžovatele nevyhověl, když ve svém rozhodování vzal v úvahu především zájmy nezletilých dětí, dále rychlost i hospodárnost řízení, které, jak vyplývá z napadeného usnesení, ve věci již probíhá před Obvodním soudem pro Prahu 5.
Skutečnost, že stěžovatel vykonává u Obvodního soudu pro Prahu 5 činnost soudního exekutora, není pro projednání věci sp. zn. 5 P 434/97 u téhož soudu podstatná, neboť tato skutečnost nesouvisí s řádně probíhajícím řízení ve věci péče o nezletilé a námitky stěžovatele, učiněné údajně v zájmu etické či procesní čistoty probíhajícího řízení se jeví jako účelové, neboť ve své podstatě jdou proti ústavně chráněným procesním právům dalších účastníků řízení, zakotveným v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny.
Senát Ústavního soudu ze všech shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 15. dubna 2003