ECLI:CZ:US:2003:2.US.143.03
sp. zn. II. ÚS 143/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou v právní věci stěžovatele M. S., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 502/2002, a usnesení Vrchního soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 2 To 186/01, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2003 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kdy jejich závěry jsou ve zřejmém rozporu s provedenými důkazy. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Součastně stěžovatel uvedl, že předmětné usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, když tento soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v §265 písm. b) trestního řádu, bylo jemu a jeho obhájci doručeno dne 27. 8. 2002, z čehož je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti není zachována. Stalo se tak z důvodu, že stěžovatel včas nenalezl advokáta, který by jej zastupoval v řízení před Ústavním soudem. Proto se musel obrátit s žádostí o určení advokáta na Českou advokátní komoru, která tak učinila dopisem ze dne 20. 2. 2003. Z těchto důvodů požádal o prominutí zmeškání lhůty.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů, přičemž tato lhůta začala běžet dnem, kdy bylo rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, doručeno. Tato skutečnost nastala, jak vyplývá se sdělení stěžovatele, nejpozději dnem 27. 8. 2002, přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 7. 3. 2003, z čehož je zřejmé, že zákonná lhůta k podání stížnosti nebyla dodržena a ústavní stížnost byla podána opožděně.
Žádá-li stěžovatel, aby Ústavní soud prominul zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 2 zákona Ústavním soudu, je třeba poukázat na usnesení ze dne 26. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 244/95, (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, usn. č. 1), v němž Ústavní soud konstatoval, že nelze aplikovat ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu týkající se subsidiárního použití o. s. ř. v řízení před Ústavním soudem, konkrétně ustanovení §58 o. s. ř. o prominutí zmeškání lhůt. Přiměřené použití občanského soudního řádu je možné pouze za podmínky, že zákon o Ústavním soudu nestanoví nic jiného. V tomto případě §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu neskýtá dispoziční volnost.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2003
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu