ECLI:CZ:US:2003:2.US.256.03
sp. zn. II. ÚS 256/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele K. N., zastoupeného advokátem JUDr. V. K., o ústavní stížnosti proti postupu Finančního úřadu v Českých Budějovicích ve věci provádění kontroly daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996-1999, zahájené protokolem ze dne 13. 11. 2001, čj. 231989/01/077930/2615, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2003 domáhá, aby Ústavní soud zakázal Finančnímu úřadu v Českých Budějovicích pokračovat v provádění kontroly daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996-1999, zahájené protokolem ze dne 13. 11. 2001, čj. 231989/01/077930/2615. Tvrdí, že postupem finančního úřadu dochází k porušení jeho práv garantovaných čl. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že kontrola za uvedená období již proběhla a že mu byla dodatečnými platebními výměry, které nabyly právní moci v roce 2001, doměřena daň z příjmu fyzických osob za roky 1996-1999. Přesto správce daně zahájil novou kontrolu k témuž druhu daně, k týmž daňovým obdobím a s týmiž účastníky. Řeší tedy otázku pravomocně rozhodnutou.
Ústavní soud se k otázce "opakované" daňové kontroly vyjádřil v nálezu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 334/02, kde stanovil ústavní meze zahájení a provádění takové kontroly. Závěry tohoto nálezu však není možno v souvislosti s nyní posuzovanou ústavní stížností použít. Ústavní soud totiž, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není z formálních důvodů přípustný.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel vyčerpal před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Jak Ústavní soud již dříve opakovaně judikoval (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, usnesení sp. zn. II. ÚS 240/2000), je prostředkem na ochranu práva, který má na mysli §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., takový prostředek, který je především v procesní dispozici stěžovatele, to jest prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu. Prostředek k ochraně práva musí být prostředkem účinným. Musí tedy rozhodujícímu orgánu dovolit skutečně se zabývat obsahem podání a umožnit mu napadené rozhodnutí efektivně změnit, a to nezávisle na vůli dotčeného orgánu.
V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy daňová kontrola podle jeho tvrzení započala a probíhá. Podle ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, právo podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně. Podle odst. 6 uvedeného ustanovení vyřizuje námitky podle odstavce 4 písm. d) pracovník správce daně nejblíže nadřízený tomu, vůči němuž tyto námitky směřují. Nadřízený pracovník námitce vyhoví a zajistí nápravu, nebo daňovému subjektu sdělí písemně důvody, pro které nelze námitce vyhovět. Proti tomuto rozhodnutí se nelze samostatně odvolat.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci nebyly dosud vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Námitka, kterou může stěžovatel podle ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podat, splňuje náležitosti prostředku k ochraně práva, jak je má na mysli ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Námitku může podat sám stěžovatel a rozhoduje o ní nadřízený pracovník správce daně, který má povinnost o ní rozhodnout s uvedením důvodů. Stěžovatel má tedy k dispozici efektivní prostředek, jímž lze zabránit pokračování kontroly, pokud by jeho námitky byly posouzeny jako důvodné.
Ústavní soud dále posoudil, zda nelze v daném případě postupovat dle ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle uvedeného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o opravném prostředku podaném podle ustanovení §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká vážná a neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil. Postup podle uvedeného ustanovení není v projednávaném případě možný. Ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod ohrožena. V projednávaném případě tomu tak evidentně není.
Ústavní soud neponechal nepovšimnutým údaj stěžovatele, že si na postup správce daně již stěžoval "přípisem ze dne 13. 3. 2003". Z obsahu stížnosti není nijak patrné, zda touto stížností zamýšlel postupovat dle zmíněného ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, naopak, příslušná pasáž stížnosti takový závěr spíše vyvrací.
Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí. Ústavní soud taktéž opakovaně judikoval, že vyčerpání všech procesních prostředků znamená nejen jejich uplatnění, ale i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud tedy snad byl přípis stěžovatele, který zmiňuje v ústavní stížnosti, podán jako námitka podle cit. ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, byly by procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, vyčerpány až rozhodnutím o této námitce, nikoli jejím pouhým podáním. I v případě, že by rozhodnutí dosaženo již bylo, nemohl by se Ústavní soud projednávanou ústavní stížností jako takovou zabývat věcně. Ústavní stížnost totiž směřuje výlučně proti postupu správce daně a její návrhové žádání nezahrnuje (což zjevně dosud ani nemůže) rozhodnutí o námitce, tedy rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by se Ústavní soud ústavní stížností za daného stavu meritorně zabýval, mohla by vzniknout situace, kdy by o téže věci - postupu správce daně ve věci stěžovatele - rozhodoval vedle Ústavního soudu i pracovník správce daně nejblíže nadřízený tomu, vůči němuž směřují. Mohla by tedy současně existovat dvě protichůdná rozhodnutí. Rozhodnutí o námitce podle ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, by muselo zůstat nedotčeno i v případě, že by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. Ústavní soud je totiž vázán návrhovým žádáním a nemůže rozhodovat nad jeho rámec. Existence dvou protichůdných rozhodnutí v téže věci by byla nepochybně v zásadním rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj