ECLI:CZ:US:2003:2.US.54.02
sp. zn. II. ÚS 54/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky B. P., zastoupené advokátem JUDr. L. G., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 12. 2000, čj. 9 C 49/98-66, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2001, čj. 9 Co 395/2001-98, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 28. 1. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudky Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě uvedené v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy neposkytly ochranu jejím právům dle čl. 90 Ústavy a současně porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na majetek dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 9 C 49/98, z něhož zjistil následující:
Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl rozsudkem ze dne 15. 12. 2000, čj. 9 C 49/98-66, žalobu stěžovatelky na určení, že nemovitosti - pozemek parc. č. 510/3 o výměře 557 m2 - zastavěná plocha, ostatní stavební objekt - autoservis č. p. 207, postavený na pozemku parc. č. 510/3, obě zapsané jako vlastnictví společnosti L. I., a.s., (dále jen "žalovaný"), na LV č. 989 pro katastrální území a obec S. V. nad O., okres Frýdek-Místek, u katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku, jsou ve společném jmění manželů Ing. M. a B. P. Soud dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že nutnými předpoklady úspěšnosti žaloby stěžovatelky jsou naléhavý právní zájem na určení a věcná legitimace. Dospěl k závěru, že stěžovatelka splnila první uvedenou podmínku, tj. naléhavý právní zájem. Nesplnila však druhý předpoklad. Soud upozornil, že žaloba nemůže být úspěšná, pokud nejsou jako účastníci řízení označeny všechny osoby, které byly účastny hmotněprávního vztahu (kupní smlouvy ze dne 6. 3. 1996 a společného jmění manželů). Protože stěžovatelka neoznačila za žalovaného vedle společnosti L. I. i svého manžela Ing. M. P., soud byl nucen její žalobu zamítnout, aniž se zabýval otázkou platnosti napadené smlouvy. Soud podotkl, že jsou dány i další důvody, pro něž by nemohl žalobě vyhovět. Za situace, kdy společné jmění manželů P. zaniklo dne 11. 7. 1996, nelze vyhovět žalobě na určení, že předmětné nemovitosti jsou v jejich společném jmění.
Stěžovatelka se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolala. Namítala, že účast jejího manžela je v daném řízení prakticky vyloučena pro neexistující zápis jeho vlastnického práva ke sporným nemovitostem v katastru nemovitostí. Argumentovala mimo jiné i tím, že po právní moci rozsudku, jímž bylo zrušeno společné jmění manželů, neuzavřela s manželem dohodu o vypořádání tohoto společného majetku.
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 24. 9. 2001, čj. 9 Co 395/2001-98. Návrh stěžovatelky na připuštění dovolání zamítl. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Ve shodě s nimi konstatoval, že nebyl naplněn nezbytný předpoklad úspěšnosti určovací žaloby, a to účastenství manžela stěžovatelky na straně žalovaných jako osoby nepominutelně dotčené hmotně právní úpravou ze vztahů založených kupní smlouvou i dřívější existencí společného jmění manželů. Podle odvolacího soudu je absence účastenství manžela stěžovatelky základním důvodem, proč žalobě nelze vyhovět. Odvolací soud upozornil, že učiněné závěry odpovídají citované právní úpravě i soudní judikatuře, aniž by v jejich rámci byla řešena otázka zásadního právního významu. Za otázku takového významu nepovažoval otázku vznesenou stěžovatelkou, zda brání vypořádání společného jmění manželů skutečnost, že v době jeho zániku byl jako vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí jiný subjekt. Odvolací soud se vypořádal i se všemi námitkami stěžovatelky.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 24. 4. 2002, čj. 30 Cdo 524/2002-110, odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že předpoklady úspěšnosti žaloby o určení nejsou dány, jestliže účastníky nejsou všechny osoby, které mohly mít podle hmotného práva vliv na vznik napadeného právního úkonu. Požadované určení se v daném případě vztahuje i na jejího manžela. Ten se nicméně účastníkem řízení nestal. Nejvyšší soud proto označil úvahy odvolacího soudu o nenaplnění předpokladů přípustnosti žaloby za správné. Uvedl, že věc byla posouzena z hlediska ustálené soudní judikatury konstantním způsobem. Není možno tudíž dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka (v souladu s převládající judikaturou Ústavního soudu, účinnou v době podání ústavní stížnosti, dle níž se rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nepovažuje za poslední prostředek k ochraně práv) napadla rozhodnutí soudů nalézacího i odvolacího projednávanou ústavní stížností. Nesprávnost jejich postupu spatřuje v tom, že nevzaly v úvahu absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 6. 3. 1996. Stěžovatelka nemůže za situace, kdy je jako vlastník nemovitostí na základě neplatné smlouvy zapsán v katastru nemovitostí jiný subjekt, vykonávat k uvedeným nemovitostem vlastnická práva. Navíc hrozí, že předmětný majetek může být prodán v případném konkursu.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž vyslovil svůj právní názor na věc.
Krajský soud v Ostravě zdůraznil, že napadená rozhodnutí byla založena na tom, že stěžovatelka neoznačila svého manžela jako účastníka řízení, ačkoli právě on měl učinit neplatný právní úkon a navrhovaným výrokem mělo být určeno jeho spoluvlastnické právo ve formě společného jmění manželů. Tato skutečnost byla pro posouzení předpokladu úspěšnosti žaloby podstatná a v souladu s konstantní judikaturou soudů vedla k zamítnutí žaloby. Za výše uvedené situace nemohlo být právně významné, zda byla uzavřena neplatná kupní smlouva. Soud má za to, že k porušení namítaných ústavních práv nedošlo. Navrhl odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů, které vyslovily v otázce naplnění zákonných procesních podmínek pro podání určovací žaloby dle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Argumentuje tím, že soudy zamítly její žalobu o určení, že nemovitosti v ní označené jsou ve společném jmění manželů P., aniž by řešily otázku namítané absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 6. 3. 1996. Ústavní soud tudíž posoudil, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použité ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. ústavně konformním způsobem (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a násl.).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem pro meritorní přezkum návrhu soudem je naplnění dvou procesních podmínek, a to naléhavého právního zájmu na určení a věcné legitimace účastníků. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo by se jeho postavení stalo nejistým. Věcnou legitimaci má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde (srov. i Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, Praha, C.H. Beck, str. 191, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 110/01).
Z obsahu odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že obecné soudy podanou žalobu z hlediska uvedených zákonných procesních podmínek řádně hodnotily. Uznaly existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadova- ném určení, konstatovaly ale zároveň, že možnosti případně vyhovět žalobě brání absence dalšího nezbytného předpokladu, tj. účastenství manžela stěžovatelky Ing. M. P. na straně žalovaných. Při posuzování této otázky dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelkou požadované určení se vztahuje i k osobě jejího manžela. Jmenovaný je totiž nepominutelně dotčen hmotněprávní úpravou ze vztahů založených citovanou kupní smlouvou i ze vztahů vyplývajících z dřívější existence bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Účastníkem napadeného řízení, ať už na straně žalující či na straně žalované, se však nestal. Názor obecných soudů, vyjádřený v jejich rozhodnutích i ve stanoviscích k ústavní stížnosti, že primárně musely vyřešit otázku, zda byly splněny předpoklady přípustnosti určovací žaloby, považuje Ústavní soud za akceptovatelný nejen z pohledu jednoduchého práva, ale i z hlediska ústavního, neboť plně odpovídá zájmům ústavně chráněného principu právní jistoty (čl. 1 Ústavy). Soudy se bez odpovědi na tuto prvotní otázku nemohly zabývat meritem věci, tj. přezkoumáním platnosti kupní smlouvy napadené žalobou.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při interpretaci a aplikaci ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. elementární požadavky spravedlnosti. Výklad a aplikaci použitého ustanovení provedly ústavně konformním způsobem i v mezích zákona. Jejich právní závěry nejsou projevem nepřípustné libovůle. Článek 36 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu. Nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. V projednávané věci k jeho porušení nedošlo. V důsledku toho považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Pokud se jedná o tvrzené porušení článku 90 Ústavy, je z jeho systematického zařazení v Ústavě zřejmé, že "jen" garantuje principy soudní moci a neupravuje ústavně zakotvené základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Uvedené ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti proto zásadně nepodléhá.
Stěžovatelka konečně namítá, že obecné soudy jí svým rozhodnutím znemožnily vykonávat její vlastnická práva k předmětným nemovitostem. Článek 11 odst. 1 Listiny, jenž zakotvuje právo každého vlastnit majetek, garantuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94) vlastnické právo již konstituované a nikoli toliko tvrzený nárok na něj. Uvedeného článku se proto nelze v projednávané věci účinně dovolat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 8. července 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu
: