ECLI:CZ:US:2003:2.US.605.02
sp. zn. II. ÚS 605/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2003, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti L. L., právně zastoupeného advokátkou Mgr. M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, č.j. 9 To 181/2001-275, a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 3. 2001, č.j. 1 T 47/2001-262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 13. 9. 2002 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí v jeho trestní věci a tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ust. čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda je návrh ústavní stížnosti způsobilý věcného projednání Ústavním soudem [§42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")]. Stěžovatel uvedl, že ve své věci podal dne 4. 7. 2001 podnět ke stížnosti pro porušení zákona a dne 15. 7. 2002 bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno oznámení, že po prostudování spisového materiálu nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ust. §266 odst. 1 a 2 trestního řádu.
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože návrh byl podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§72 odst. 2 zákona].
Ústavní soud již dříve vyložil obsah pojmu "poslední prostředek, který zákon poskytuje k ochraně práva", a zdůvodnil, proč za takový prostředek nelze považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, resp. rozhodnutí o něm [srov. např. usnesení ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 9/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, usn. č. 11, Praha, 1993/94, str. 219 a zejména nález ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, nález č. 81, Praha 1995, str. 263]. Od tohoto právního názoru se Ústavní soud neodchýlil.
Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona nelze považovat za prostředek na ochranu práva ve smyslu ust. §72 odst. 2 zákona. Proto nelze počátek lhůty k podání ústavní stížnosti odvíjet od okamžiku, kdy bylo stěžovateli oznámeno, že ministr spravedlnosti neshledal důvod k podání stížnosti pro porušení zákona. Lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem, kdy byl stěžovateli doručen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001 [9 To 181/2001-275], tj. dne 20. 7. 2001. V den podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě, tj. 12. 9. 2002, zjevně uplynula šedesátidenní [§72 odst. 2 zákona] lhůta k podání ústavní stížnosti.
Z uvedeného důvodu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 10. června 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj