ECLI:CZ:US:2003:2.US.607.02
sp. zn. II. ÚS 607/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelů MUDr. J. V. a MUDr. D. V., zastoupených advokátkou JUDr. M. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 15 Co 20/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadli stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 15 Co 20/2002, neboť mají za to, že uvedené rozhodnutí porušuje jejich ústavně zaručená práva, a to konkrétně čl. 2 odst. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a dále čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 7 C 127/99, jímž bylo k žalobě Mgr. H. Š., podané proti stěžovatelům a následně i JUDr. J. P., rozhodnuto tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku Kč 1,080.000,-- spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % a náklady řízení; ve vztahu k žalovanému JUDr. J. P. pak byla žaloba zamítnuta, přičemž jmenovanému nebylo přiznáno právo na náhradu řízení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně bylo zjištěno, že se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky proto, že nabídla jakožto spoluvlastnice ideální 1/4 nemovitostí - domu č.p. 53 na stavební parcele č. 44 a stavební parcely č. 44 o celkové výměře 337 m2, zapsaných na LV č. 181 pro obec Praha, k. ú. S., odkoupení svého podílu ostatním spoluvlastníkům, přičemž o tuto koupi projevili zájem stěžovatelé jakožto spoluvlastníci 1/2 předmětných nemovitostí. Následně dne 18. 3. 1998 byla mezi oběma stranami uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní, přičemž její účinnost byla vázána m.j. na složení částky 1,300.000,-- Kč do úschovy advokáta JUDr. J. P. (tj. třetího žalovaného), a to na základě samostatné smlouvy o úschově peněz. Tato smlouva byla uzavřena dne 18. 3. 1998 mezi stěžovateli a jmenovaným a z této smlouvy má vyplývat projev vůle stěžovatelů složit částku 1,300.000,-- Kč a jmenovaného za splnění určitých podmínek (předložení kupní smlouvy, podle které se stěžovatelé stanou vlastníky příslušného podílu, a výpisu z katastru nemovitostí, osvědčující tuto skutečnost) vyplatit danou částku žalobkyni. Dle názoru žalobkyně uložení peněž nepředstavovalo zaplacení kupní ceny či zálohy na úhradu kupní ceny. Ta jí měla být zaplacena poté, co bude příslušným katastrálním úřadem povolen vklad vlastnického práva stěžovatelů ke zmíněným nemovitostem. Vklad byl povolen k 10. 12. 1998, avšak do úschovy vložená částka jakožto kupní cena nebyla žalobkyni vyplacena, protože třetí žalovaný ji půjčil další osobě.
Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelé nesplnili svou povinnost zaplatit žalobkyni kupní cenu dle řádně uzavřené kupní smlouvy, přičemž se neztotožnil s názorem stěžovatelů, že kupní cena byla žalobkyni zaplacena složením do úschovy třetího žalovaného. Mezi stěžovateli a žalobkyní byla dle soudu uzavřena kupní smlouva ve smyslu §588 a násl. občanského zákoníku, z níž vyplynula pro žalobkyni povinnost předmět koupě kupujícím (stěžovatelům) odevzdat a těmto pak zaplatit dohodnutou cenu. Stěžovatelé sice tvrdili, že tuto cenu zaplatili, když uvedenou částku složili do úschovy třetího žalovaného, protože ten byl faktickým zástupcem žalobkyně; jestliže ji pak půjčil další osobě, jednalo se o úkon třetího žalovaného, o němž stěžovatelé nevěděli. Soud však dospěl k závěru jinému. Dle jeho názoru sice existuje plná moc ze dne 12. 2. 1996, v níž žalobkyně zmocnila třetího žalovaného jako advokáta "ke všem jednáním v souvislosti s vypořádáním BSM bývalých manželů Mgr. H. a Ing. M. P.", avšak jde-li o vztah právního zastoupení mezi žalobkyní a třetím žalovaným, dle soudu se nejednalo o nic dalšího než o právní pomoc v souvislosti s vypořádáním BSM bývalých manželů, nikoliv o plnou moc, kterou by byl třetí žalovaný zmocněn k jednání se stěžovateli. Uvedená plná moc zanikla uplynutím času dne 26. 1. 1998. I když třetí žalovaný jednal se žalobkyní i se stěžovateli a o jednáních pořizoval dokumentaci, sepisoval smlouvu o budoucí smlouvě kupní a rovněž smlouvu kupní, žádná další plná moc (písemná či ústní) mu nebyla žalobkyní udělena. Pokud byla kupní cena složena do úschovy třetího žalovaného, jednalo se o jednání na základě smlouvy o úschově uzavřené mezi stěžovateli a třetím žalovaným, přičemž vlastníky peněž do doby, než měly být vyplaceny žalobkyni, byli dle soudu stěžovatelé, a složením uvedené částky tedy nedošlo k zaplacení kupní ceny - ta měla být zaplacena až po splnění určitých podmínek, tj. na základě informace o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Otázku, zda stěžovatelé věděli o půjčení jejich peněž třetím žalovaným další osobě, pokládal soud za nerozhodnou; jde totiž o samostatný škodní vztah mezi stěžovateli a třetím žalovaným. Soud se v souvislosti s tím ani neztotožnil s názorem, že třetí žalovaný způsobil žalobkyni škodu, neboť se jednalo o vztah mezi stěžovateli a třetím žalovaným, založený smlouvou o úschově, jejímž účastníkem žalobkyně nebyla.
Rozsudkem napadeným ústavní stížností pak byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku ve věci samé mezi žalobkyní a stěžovateli, jakož i ve výroku o nákladech řízení; odvolání stěžovatelů proti výroku, jenž se týkal třetího žalovaného, bylo odmítnuto. Odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně si opatřil pro své rozhodnutí potřebné podklady, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jeho skutkové i právní hodnocení věci je správné. Vycházel přitom z toho, že spornou otázkou v posuzované věci je, zda "uložením do úschovy" částky 1,300.000,-- Kč ze strany stěžovatelů u třetího žalovaného na základě smlouvy o úschově ze dne 16. 3. 1998 (správně patrně 18. 3. 1998) byla zaplacena kupní cena. Pro její řešení je rozhodující, co si účastníci ujednali o splatnosti kupní ceny v kupní smlouvě. Vzhledem k tomu, že daná smlouva žádné ujednání o splatnosti kupní ceny neobsahuje, je nutno vycházet z §591 občanského zákoníku, dle kterého měly obě strany splnit svůj závazek bez zbytečného odkladu. Pokud nebylo ujednáno, že kupní cena byla již předem uhrazena složením částky 1,300.000,-- Kč k rukám třetího žalovaného, nelze mít za to, že jejím složením došlo k uhrazení kupní ceny - nejedná se o úřední úschovu ve smyslu §568 občanského zákoníku, která dlužníkovi umožňuje splnit závazek, jsou-li naplněny předepsané podmínky. Závěr, že by složením příslušné částky u třetího žalovaného došlo předem k uhrazení kupní ceny, nelze učinit ani v případě, že by byla kupní smlouva posuzována v souvislosti se smlouvou o budoucí smlouvě kupní ze dne 17. 3. 1998 (správně patrně 18. 3. 1998), neboť ani tato neobsahuje ujednání o tom, že složením částky 1,3 mil. Kč u třetího žalovaného bude žalobkyni předem uhrazena kupní cena, nehledě na to, že v době uzavření této smlouvy nebyl znám skutečný obsah smlouvy kupní, a tedy ani skutečná kupní cena, protože v té době ještě nebylo jasné, zda další oprávněný z předkupního práva bude akceptovat nabídku k odprodeji. Složením uvedené částky byla pouze podmíněna účinnost smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Nelze dovodit, že tato částka se měla v určitém momentu stát uhrazenou kupní cenou. Jde-li o otázku, zda žalobkyně udělila třetímu žalovanému plnou moc, odvolací soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku prvního stupně a dodal, že plná moc ze dne 12. 2. 1996, založená na mandátní smlouvě z téhož dne, se týkala výlučně zastupování ve věci vypořádání majetku bývalých manželů P. a zanikla vyřízením dané věci. Odvolací soud dále uvedl, že smlouva o úschově ze dne 16. 3. 1998 (správně patrně 18. 3. 1998) není smlouvou ve prospěch třetí osoby dle §50 občanského zákoníku, neboť nemá náležitosti takové smlouvy, úmysl smluvních stran k uzavření takové smlouvy ani nesměřoval a k žádnému plnění ve prospěch třetí osoby nedošlo. K tomu soud poznamenal, že při plnění ve prospěch třetí osoby jde o plnění nevratné, kdežto v tzv. smlouvě o úschově bylo ujednáno, že za určitých podmínek bude plnění vráceno stěžovatelům. V době uzavření této smlouvy stěžovatelé dosud kupní cenu žalobkyni nedlužili, a tak se nemohlo jednat o plnění z titulu kupní smlouvy, která byla uzavřena až později. Soud dále tzv. smlouvu o úschově kvalifikoval jako smlouvu příkazní ve smyslu §724 občanského zákoníku, protože stěžovatelé svěřili třetímu žalovanému finanční částku a ten se zavázal pro ně uskutečnit určitou činnost. Pokud se stěžovatelé snažili dovodit, že kupní cena byla uhrazena složením u třetího žalovaného, a to s odkazem na §605 občanského zákoníku s tím, že museli zaplatit kupní cenu do dvou měsíců po obdržení nabídky, protože jinak by jejich právo zaniklo, tato námitka nemůže obstát, neboť lhůta uvedená v citovaném ustanovení platí jen tehdy, není-li dohodnuta doba, do níž má být prodej proveden. V dané věci však ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní bylo ujednáno, že kupní smlouva bude uzavřena nejpozději do 31. 7. 1998. Proto oprávněná osoba nemusela vyplatit nemovitost v zákonem stanovené lhůtě a z uvedeného ustanovení nelze činit žádné závěry o tom, zda v daném případě došlo k uhrazení kupní ceny či nikoliv. Vzhledem k těmto závěrům odvolací soud odmítl návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování m.j. hlášením pojistné události třetího žalovaného a také výslechem osoby, které byla svěřená částka třetím žalovaným půjčena, protože je bez právního významu, zda stěžovatelé o této půjčce věděli či nikoliv.
Stěžovatelé výše uvedené rozhodnutí napadli dovoláním, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 20. 2. 2003, č.j. 33 Odo 888/2002-294, odmítl s tím, že nebylo ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. shledáno přípustným.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že došlo k nezákonnému posouzení otázky právního zastoupení žalobkyně třetím žalovaným a v tomto ohledu odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ze dne 20. 12. 1995, č. eviden. 5758 a 5858, Odon 28/Fa-Sp a Odon 28/95). Z plné moci ze dne 12. 2. 1996 dle jejich názoru vyplývá, že se jedná o plnou moc všeobecnou, neobsahující žádné omezení, takže vypořádáním BSM nemohla zaniknout a třetí žalovaný mohl pro žalobkyni přijímat peněžitá plnění. O tom svědčí i výsledky provedeného dokazování (dopisy ze dne 16. 3. 1998, 18. 5. 1998, 28. 5. 1998, skutečnost, že třetí žalovaný pro žalobkyni sepisoval i příslušné smlouvy, za což mu žalobkyně hradila odměnu, svědecká výpověď třetího žalovaného ze dne 23. 11. 1999, Hlášení pojistné události ze dne 5. 2. 1999), dle kterých třetí žalovaný vždy jednal jako právní zástupce žalobkyně, tato proti tomu nic nenamítala, a tak je výsledky jeho jednání vázána a je za ně odpovědna. Složení uvedené částky do úschovy třetího žalovaného představuje uhrazení kupní ceny. Je tomu tak i s ohledem na výkon předkupního práva stěžovatelů, protože daný institut předpokládá zaplacení celé kupní ceny prodávajícími ve sjednané, příp. zákonné lhůtě. Stěžovatelé tedy zcela jednoznačně zaplatili kupní cenu v souladu se smlouvou o budoucí smlouvě kupní, jejíž účinnost byla vázána na splnění odkládací podmínky - složení kupní ceny do úschovy. Skutečnost, že úmyslem a vůlí všech účastníků sporu bylo považovat předmětnou částku za dopředu složenou kupní cenu, lze doložit Hlášením pojistné události ze dne 5. 2. 1999, přípisem ze dne 28. 5. 1998 a 4. 2. 1999, pocházejících od třetího žalovaného, přípisem stěžovatelů ze dne 12. 5. 1998 a výpovědí žalobkyně ze 27. 7. 1999.
Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud označil smlouvu o úschově za smlouvu příkazní, protože nelze tuto smlouvu posuzovat odděleně od smlouvy o budoucí smlouvě. Vůlí žalobkyně jako prodávající bylo prodat svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti v rámci předkupního práva a vůlí stěžovatelů jako kupujících bylo za sjednanou kupní cenu, složenou v plné výši v souladu s odkládací podmínkou ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní na účet třetího žalovaného, tento podíl koupit. Tuto vůli lze usuzovat i z následného chování smluvních stran, kdy v později uzavřené kupní smlouvě není uveden způsob zaplacení kupní ceny jen a právě proto, že kupní cena již byla zaplacena k rukám třetího žalovaného. Argumentace odvolacího soudu, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebyl ještě znám rozsah předmětu prodeje, a tak ani výše kupní ceny, odporuje textu této smlouvy, v níž se počítá jak s prodejem 3/12, tak 2/12 nemovitostí. Dle názoru stěžovatelů smlouva o úschově není smlouvou příkazní, kterou může příkazce kdykoli odvolat, protože to nebylo úmyslem účastníků smlouvy. Tím bylo zaplacení kupní ceny ve prospěch žalobkyně, aby jí tato kupní cena byla následně vyplacena po předložení sjednaných dokladů, přičemž stěžovatelům mohla být vrácena jen v případě, že by nedošlo k uzavření kupní smlouvy. Úmysl směřoval k uzavření smlouvy o úschově jako smlouvy ve prospěch třetí osoby, kdy příslušná právní úprava nevylučuje vázání plnění na podmínky, v případě jejichž splnění se jedná o plnění nevratné. Tvrzení odvolacího soudu, že k žádnému plnění ve prospěch třetí osoby nedošlo, je v rozporu s výsledky dokazování, protože třetí žalovaný plnil k rukám žalobkyně částku Kč 220.000,--. Důvodem a účelem dané smlouvy bylo zaplacení celé kupní ceny, přičemž stěžovatelé jako věřitelé zaplatili prostřednictvím třetího žalovaného, který se zavázal věřitelům, že bude plnit třetí osobě - žalobkyni, pokud ona projeví s touto smlouvou souhlas, což žalobkyně učinila již tím, že sama určila advokáta, jemuž má být částka kupní ceny složena, nejpozději podpisem smlouvy o budoucí kupní smlouvě, přičemž požádá o vyplacení částky a předloží požadované doklady. Žalobkyně toto učinila a stala se výlučným věřitelem dlužníka, tj. třetího žalovaného, čímž jí vzniklo přímé právo domáhat se vyplacení kupní ceny na tomto dlužníkovi. Stěžovatelé nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že v době uzavření smlouvy o úschově stěžovatelé dosud kupní cenu žalobkyni nedlužili. Dle stěžovatelů prodávající svým souhlasem s plněním podle smlouvy o úschově tímto úkonem současně souhlasila také s podmínkami, na které je plnění vázáno, tedy s ujednáním o tom, že kupní cena sjednaná ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní bude splatná k jejím rukám za podmínek stanovených ve smlouvě o úschově, tj. do 3 dnů poté, co prodávající předloží třetímu žalovanému originály dokladů specifikovaných ve smlouvě. Jedná se tedy o samostatný nárok vůči třetímu žalovanému. Následně uzavřená kupní smlouva s uvedením částky kupní ceny nemění ani nemůže změnit výše uvedené závazky, které mezi stranami vznikly a existovaly už před uzavřením kupní smlouvy, t.j. nárok žalobkyně na vyplacení kupní ceny. Pokud by se měl změnit tento závazek, muselo by se tak stát novací dle §570 občanského zákoníku, kterou však kupní smlouva zjevně není. Kupní smlouva dle stěžovatelů nemohla založit prodávající nový nárok na zaplacení téže částky proti kupujícím, protože by to znamenalo povinnost dvojího zaplacení kupní ceny. O závazku třetího žalovaného sama žalobkyně neměla pochybnosti, protože jej přípisem ze dne 9. 2. 1992 vyzvala k plnění, přičemž předložila sjednané doklady.
Závěrem stěžovatelé shrnují, že žalobkyně sama určila způsob zaplacení kupní ceny a osobu mající její důvěru k převzetí kupní ceny, tj. třetího žalovaného. Jeho jednáním jí vznikla škoda, za kterou odpovídá jen tato osoba, a tedy jde o výlučný vztah mezi žalobkyní a třetím žalovaným. Vzhledem k tomu stěžovatelé namítají porušení svých, shora uvedených ústavně zaručených práv a v souvislosti s tím poukazují na údajně extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a na nekvalifikované a nezákonné právními závěry městského soudu. Dle stěžovatelů je zřejmé, že jim byla uložena povinnost zaplatit kupní cenu dvakrát a že uložení této povinnosti jde mimo rámec zákona.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumáním skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V prvé řadě pokládá Ústavní soud za potřebné uvést, že namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle nálezu ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 12/94 (publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 20), citované ustanovení neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona, při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny a Ústavy, k jejichž porušení došlo. Toto ustanovení se na uvedenou problematiku ostatně ani nevztahuje, neboť v daném případě nešlo o stanovení veřejnoprávní povinnosti orgánem veřejné moci, natož bezprostředně zákonem, nýbrž o postup ochrany soukromých práv a vymáhání soukromoprávních závazků. Shodné konstatování platí rovněž pro stěžovateli zmíněný čl. 2 odst. 4 Ústavy (viz nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).
K namítanému porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy Ústavní soud v minulosti uvedl, že uvedené ustanovení samo o sobě rovněž nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující soudní moc (srov. např. nález ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 87/95, publ. in: Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 66).
Pokud za této situace stěžovatelé kromě porušení uvedených ustanovení namítají "pouze" porušení zákonnosti ze strany obecných soudů, ústavní stížnost postrádá ústavně právní dimenzi. Jak totiž bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud - ve vztahu k námitkám stěžovatelů obsaženým v ústavní stížnosti - nezjistil ze strany obecných soudů porušení jiných ústavně zaručených práv, konkrétně práva na soudní ochranu či spravedlivý proces, pokud se jej stěžovatelé dovolávali (viz "extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami .... "). Tyto soudy se věcí stěžovatelů podrobně zabývaly, když provedly dokazování v potřebném rozsahu, vysvětlily, proč odmítly doplnit dokazování o navržené důkazy, provedené důkazy pak vyhodnotily podle zásady volného hodnocení důkazů a své skutkové a právní závěry v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zdůvodnily. Skutečnost, že se s nimi stěžovatelé neztotožňují, ještě nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud je tak nucen odkázat stěžovatele na odůvodnění napadeného rozsudku, k čemuž pokládá za vhodné dodat, že smyslem a účelem postupu smluvních stran, pokud jde o zaplacení kupní ceny, bylo odstranění nejistoty, kdy na straně jedné stěžovatelé nechtěli nést riziko možné ztráty příslušné částky v případě, že by se nestali vlastníky dané části nemovitosti, na straně druhé žalobkyně chtěla mít jistotu, že jí (i poté) bude kupní cena bez komplikací uhrazena. Za této situace lze úpravu vzájemných vztahů smluvních stran přirovnat k úpravě práv a povinností, jež vyplývá z právní úpravy smlouvy o otevření (neodvolatelného dokumentárního) akreditivu (srov. §682 a násl. obchodního zákoníku), kdy tento smluvní typ pak představuje (atypickou) smlouvou příkazní, jak již uvedl městský soud; z hlediska koupě samotné se pak jednalo o způsob, jakým má být kupní cena uhrazena. Z toho vyplývá, že v dané věci nešlo, jak namítali stěžovatelé, ani o smlouvu ve prospěch třetí osoby (tj. žalované), ani o výlučný právní vztah mezi žalobkyní a třetím žalovaným, jenž - bez ohledu na to, zda byl či nebyl zástupcem žalobkyně - v daném ohledu nejednal jako její zástupce, jehož úkolem by bylo (pouze) pro ni převzít příslušnou částku, nýbrž jako příkazník ze smlouvy o "úschově". Jestliže za této situace nebyla žalobkyni uhrazena v plné výši kupní cena z kupní smlouvy prostřednictvím třetího žalovaného na základě jeho, na kupní smlouvě relativně nezávislého závazku a nedošlo-li k jejími zaplacení ani jiným způsobem, pak závěrům obecných soudů, které žalobě v části týkající se stěžovatelů vyhověly, nelze nic vytknout.
S ohledem takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu