ECLI:CZ:US:2003:2.US.62.02
sp. zn. II. ÚS 62/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti C. T. - I. S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2001, č.j. 29 Ca 158/2000-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 29. 1. 2002 stěžovatelka žádala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2001 [29 Ca 158/2000-34], kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 22. 2. 2000 [7535-0101-01/99] a tvrdila, že tímto rozhodnutím byla porušena práva, zakotvená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla podána včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a ze spisů Ústavního soudu vedených pod sp. zn. II. ÚS 44/02 a sp. zn. III. ÚS 42/02, konstatuje Ústavní soud následující právní a skutkové okolnosti projednávané věci. Celní ředitelství v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2000 [7535-0101-01/99] nevyhovělo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 10. 6. 1997 [29-598/CD/95 ZL], kterým jí byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 312.804,- Kč, s odůvodněním, že zboží, o něž v předmětných rozhodnutí celních orgánů šlo, nebylo předloženo celnímu úřadu určení na základě platného ručitelského závazku podle záruční listiny. Rozhodnutí celního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou, kterou krajský soud jako nedůvodnou zamítl, když po přezkoumání věci dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla zkrácena na právech podle §240, §260 a §306 celního zákona [č. 13/1993 Sb. v platném znění] a podle §3 odst. 4 správního řádu [č. 71/1967 Sb., v platném znění].
Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že rozhodnutí o její povinnosti zaplatit z titulu ručení celní dluhy nemají oporu v důkazních materiálech a jsou protiústavní, když obecný soud v řízení o podaných žalobách nezkoumal, zda byly splněny zákonné předpoklady pro vznik ručitelského závazku k úhradě celního dluhu, a tedy i k povinnosti tento dluh uhradit. Za nesprávné označila dále to, že soud nevzal zřetel na důkaz, osvědčující, že zboží bylo celnímu úřadu řádně předloženo, a to i přesto, že se poskytnutý důkaz vyvrátit nepodařilo. Stěžovatelka po argumentaci nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 446/2000, IV. ÚS 448/2000, IV. ÚS 445/2000, IV. ÚS 446/98) navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí jako nezákonná, ale i nedůvodná, zrušil. Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost je totožná s jinými ústavními stížnostmi stěžovatelky, které jsou vedeny pod sp.zn. II. ÚS 44/02 a sp.zn. III. ÚS 42/02.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona].
Z obsahu stížností napadeného rozsudku bylo zjištěno, že soud na základě podaných žalob přezkoumal napadená rozhodnutí celních orgánů v souladu s principy obsaženými v částech první a páté občanského soudního řádu platného v době rozhodování, ve svých rozhodnutích se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka v žalobách uplatnila, a rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil. Nebylo také zjištěno pochybení při aplikaci či výkladu příslušných ustanovení zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona, a zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Ústavní soud neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v rámci ústavních principů hlavy páté Listiny (čl. 36 odst. 1 Listiny), sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Je zjevné, že námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti představují pouze opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právním závěrem obecného soudu a stěžovatelčiny odlišné názory.
Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, s. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Ve smyslu shora uvedeného nelze tedy akceptovat stěžovatelkou namítané porušení ústavně garantovaných práv. Druhý senát dále odkazuje na odůvodnění obdobného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. února 2003, sp. zn. II. ÚS 44/02, kde rozhodoval o obdobné ústavní stížnosti v obdobné věci téže stěžovatelky.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 15. dubna 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu