ECLI:CZ:US:2003:2.US.77.02
sp. zn. II. ÚS 77/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného advokátem JUDr. L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 16 Ca 536/97-50, 537/97, proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 21. 12. 2001, č.j.: 431/77 142/1997, a proti platebním výměrům Městského úřadu v Mostě ze dne 18. 11. 1992, č. 55/92 a č. 56/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 1. 2. 2002 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel žádá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci a tvrdí, že jimi bylo porušeno ust. čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stanovící, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, ust. čl. 36 odst. 2 Listiny, podle něhož ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Z ústavní stížnosti, z napadeného rozsudku a z rozhodnutí Ministerstva financí ČR - Ústředního daňového a finančního ředitelství ze dne 9. 12. 1996 [154/77 515/1994], vyplývá následující stav věci. Platebními výměry ze dne 18. 11. 1992 byla stěžovateli vyměřena domovní daň za rok 1991 ve výši 607 215,- Kč [č. 55/92] a za rok 1992 [č. 56/92] ve výši 1 463 558,- Kč (dále jen "platební výměry"). Stěžovatel požádal dne 6. 10. 1995 o částečné prominutí takto vyměřené daně Ministerstvo financí ČR [ust. §55a zákona č. 337/1922 o správě daní a poplatků v tehdy účinném znění, dále jen "daňový řád"]. Ministerstvo svým rozhodnutím ze dne 9. 12. 1996 [154/77 515/1994] zčásti žádosti vyhovělo, když stěžovateli prominulo zvýšení daně v částce 58 260,- Kč vyměřené platebním výměrem č. 55/02 a zvýšení daně v částce 134 580,- Kč, vyměřené platebním výměrem č. 56/02, když zároveň prominulo i penále (dále jen "rozhodnutí o prominutí příslušenství daně"). Stěžovatel dne 4. 3. 1997 podal dodatečná daňová přiznání na daň vyšší [§41 daňového řádu] k domovní dani za léta 1991 a 1992 a následně dne 15. a 17. 3. 1997 podal daňová přiznání k těmto daním na daň nižší než byla částka uvedená v dodatečných daňových přiznáních ze dne 4. 3. 1997. Městský úřad Most řízení o dodatečných daňových přiznáních na daň vyšší dne 28. 5. 1997 zastavil [EO/178/97/3/Nd a EO/178/97/4/Nd]. Okresní úřad v Mostě rozhodnutími ze dne 6. 8. 1997 [Fin/178/97/5/Mě a Fin/178/97/6/Mě] zamítl odvolání stěžovatele proti těmto rozhodnutím (dále jen "rozhodnutí o odvolání"). Rozhodnutí o odvolání napadl stěžovatel správními žalobami podanými dne 29. 9. 1997 u Krajského soudu v Ústí nad Labem a dne 9. 9. 1997 podal žádost o přezkum v mimoodvolacím řízení k Ministerstvu financí ČR [§55b daňového řádu]. Krajský soud řízení o obou žalobách spojil a poté řízení přerušil do rozhodnutí ministerstva. Protože ministerstvo ani po 4 letech nerozhodlo o této žádosti, požádal stěžovatel dne 10. 9. 2001 o pokračování řízení u krajského soudu, který žádost nejprve zamítl a pak v řízení pokračoval a poté obě žaloby rozsudkem ze dne 28. 11. 2001 zamítl. Ministerstvo dne 21. 12. 2001 přezkoumání rozhodnutí o odvolání nepovolilo [431/77 142/1997].
Krajský soud ve svém rozhodnutí [16 Ca 536/97-50] přezkoumal rozhodnutí o odvolání ve společném řízení a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné. Platební výměry nebyly předmětem jeho přezkumu. Rozhodnutí o odvolání se podle soudu týkalo pouze dodatečných přiznání ze dne 19. 3. 1997 na daň vyšší, když další daňová přiznání ze dne 3. 3. 1997 nebyla předmětem přezkumu [ani v řízení u okresního úřadu, ani v řízení u soudu] a rozhodnutí o odvolání napadená správní žalobou se jich netýkají. Daňová přiznání, která byla předmětem přezkumu, byla podána na daň nižší. Správce daně ve zkoumaných případech vedl řízení a rozhodoval o dodatečných daňových přiznáních podaných na daň nižší, která bylo možno podat do tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňová přiznání, když tato lhůta se přerušuje úkonem směřujícím k vyměření nebo dodatečnému stanovení daně. Rozhodnutí ministerstva vydané podle ust. §55a daňového řádu prominulo příslušenství daně, což soud nepovažoval za úkon, který by měl vliv na běh lhůt stanovených v ust. §47 odst. 1 daňového řádu. Dodatečná přiznání na daň nižší byla tedy nepřípustná a zastavení řízení bylo namístě. Z hlediska žalobních námitek soud shledal napadená rozhodnutí jako rozhodnutí vydaná v souladu se zákonem.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí, ve spojení s čtyřletými průtahy v rozhodování ministerstva, k uložení daně v rozporu se zákonem. Poslední známou daňovou povinnost stanovilo rozhodnutí o prominutí příslušenství daně, které bylo doručeno dne 2. 1. 1997. Krajský soud rozhodoval v rozporu s důkazy předloženými stěžovatelem, k nimž vůbec nepřihlédl, a zároveň ve zjevném rozporu se skutkovým stavem dovodil, že rozhodnutí napadená žalobami se týkají pouze dodatečných daňových přiznání na daň nižší, ač je z žalobních podání stěžovatele, jakož i z odvolání a podání stěžovatele učiněných v průběhu daňového řízení zřejmé, že předmětná daňová řízení se vztahují jak na dodatečná daňová přiznání na daň vyšší (doručená dne 4. 3. 1997), tak na opravná daňová přiznání na daň nižší (doručená dne 19. 3. 1997). Krajský soud dovodil, že rozhodnutí o prominutí příslušenství daně nebylo novým vyměřením, a proto marně uplynula lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání. Rozhodnutí o prominutí příslušenství daně je novým vyměřením, resp. stanovením daňové povinnosti, což má vyplývat i z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 94/96, podle kterého je rozhodnutí dle ust. §55b daňového řádu rozhodnutím o právech a povinnostech osob. Pak podle argumentu a similii je rozhodnutí dle ust. §55a daňového řádu rozhodnutím obdobného typu, neboť oběma instituty se nově vyměřuje, resp. stanovuje, daňová povinnost. Důsledkem napadeného rozhodnutí je skutečnost, že stěžovateli byla vyměřena daň v rozporu se zákonem a nepřezkoumáním věcné stránky žalobou napadených rozhodnutí byla stěžovateli odepřena spravedlnost, což je v rozporu s ust. čl 36 odst. 2 Listiny. Proto stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Při posouzení věci nutno vyjít z článku 11 odst. 5 Listiny, na jehož porušení stěžovatel poukazuje, a podle nějž lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Procesně právním předpisem, který upravuje postup daňových orgánů při vybírání daní a poplatků a práva a povinnosti daňových subjektů, je daňový řád. Příslušenstvím daně se rozumí penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty uložené podle tohoto nebo jiného daňového zákona [§58 daňového řádu]. Ministerstvo může daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení [§55a daňového řádu]. Pokud krajský soud po řádném řízení dospěl k závěru, že rozhodnutí o prominutí příslušenství daně bylo využitím moderačního práva, které však není posledním rozhodnutím o daňové povinnosti, od jehož doručení by počínala běh lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání, pak mu nelze nic vytknout. Z tohoto rozhodnutí totiž nepochybně vyplývá, že v něm nešlo o nápravu nesprávných rozhodnutí, ale o mírnění důsledků rozhodnutí, která již byl vydán a jsou nejen správná, ale i zákonná. K odkazu stěžovatele na rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 94/96, Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že právní názor obsažený v tomto rozhodnutí byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 12/2000, podle něhož rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b daňového řádu, má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu [srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, usn. č. 5, Praha 2001, str. 484]. Stížnost proti v záhlaví určenému rozhodnutí ministerstva je zjevně neopodstatněná a v části, v níž napadá platební výměry, jde o stížnost nepřípustnou [§72 odst. 2 zákona].
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jen opakovaně vznáší výše uvedené námitky, které podle jeho tvrzení odůvodňují závěr, že soud měl vyhovět jeho návrhu. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecného soudu. V tomto směru tvrzení obsažená v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového a neposunují věc do ústavně právní roviny. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z ústavně garantovaných mezí spravedlivého procesu, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů], do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu obecný soud nevyhověl.
Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, str. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud v daném případě neshledal účelným vyzývat stěžovatele k odstranění vady plné moci, která obsahovala ze zákona nepřípustnou substituční doložku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu