ECLI:CZ:US:2003:3.US.151.03
sp. zn. III. ÚS 151/03
Usnesení
III. ÚS 151/03
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. B., a T. Ž., obou zastoupených JUDr. J. S., advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1495/2002, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 18 Co 615/99, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 7 C 434/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1495/2002, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 18 Co 615/99, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 5. 1999, sp. zn.
6 C 434/92, přičemž tvrdili, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku a spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelů proti žalovaným J. H. a A. A., že na ně přešlo vlastnické právo k domu čp. 154 v Dolní Rovni, okr. Pardubice, ve vlastnictví žalovaných, zapsanému v katastru nemovitostí na LV č. 352 pro obec a k. ú. Dolní Roveň, okres Pardubice. Ve zmíněném rozhodnutí soud posuzoval, zda předmětná nemovitost přešla na nabyvatele v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě jejich protiprávního zvýhodnění ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), a to vzhledem k tvrzení stěžovatelů, že nebyl dodržen postup dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (dále jen "vyhláška č. 119/1988 Sb."). Soud prvního stupně (již vázaný názorem dovolacího soudu) uvedl, že nedodržení postupu stanoveného citovaným předpisem při nakládání s předmětným domem by bylo třeba kvalifikovat jako rozpor s právními předpisy. Dále soud uvedl, že formu písemného rozhodnutí dle uvedeného ustanovení tato vyhláška neupravovala a že prodávajícím nebyla organizace, ale orgán státní správy - národní výbor, takže bylo třeba přihlédnout k tomu, jaký byl postup národních výborů při realizaci povinnosti uvedené v citovaném ustanovení. V tomto ohledu dospěl okresní soud k závěru, že podle §46 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, ve znění pozdějších předpisů, výkonným orgánem národního výboru se všeobecnou působností byla rada, která tak plnila úkoly vedoucího organizace. Přitom ze zápisové knihy rady MNV Dolní Roveň bylo zjištěno, že uvedený orgán se na svém zasedání dne 18. 1. 1989 zabýval odprodejem předmětného domu a doporučil odprodej provést. Za situace, kdy rada rozhodla o prodeji domu, který byl pro stát neupotřebitelný (chátral a potřeboval nutné opravy, na které stát neměl peníze), a kdy forma písemného rozhodnutí předepsána nebyla, bylo možno zápis o schůzi rady považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. K tomu soud doplnil, že na základě výpovědí svědků bylo zjištěno, že toto byl obvyklý postup, žádné zvláštní rozhodnutí se nevydávalo a jedinými skutečnými zájemci o dům, vzhledem k jeho stavu, byli žalovaní. S ohledem na tyto skutečnosti soud nedospěl k závěru, že by k odprodeji domu došlo tak, jak předpokládá §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové pak bylo k odvolání stěžovatelů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Uvedený soud se neztotožnil se závěrem, že zápis v knize zápisů rady MNV v Dolní Rovni je písemným rozhodnutím o přebytečnosti či neupotřebitelnosti dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., avšak tato skutečnost neměla pro posouzení věci význam, protože podle citované vyhlášky bylo k převodu věcí, které jsou národním majetkem a mohly by být předmětem osobního vlastnictví, do vlastnictví občanů bylo třeba písemného rozhodnutí, že jde o majetek přebytečný nebo neupotřebitelný, to však s výjimkou případů, kdy předmětem převodu byly rodinné domky s příslušenstvím, stavby pro individuální rekreaci s příslušenstvím, byty, které se převádějí do osobního vlastnictví podle zvláštních předpisů a obytné domy s příslušenstvím, které nejsou rodinnými domky a jejich obytná plocha nepřesahuje 180 m2. Pokud by totiž dle odvolacího soudu požadavek písemného rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti národního majetku měl při převodech do osobního vlastnictví občanů platit jak pro převody podle §14 odst. 9, tak i na převody podle §14 odst. 6 zmíněné vyhlášky, stalo by se posledně citované ustanovení - až na část týkající se domů, které nejsou rodinnými domky a jejich obytná plocha nepřesahuje 180 m2 - zcela nadbytečným. Předmětný dům neměl charakter rodinného domu, měl šest pokojů a dvě kuchyně, celková obytná plocha činila 155,14 m2. Protože k převodu domu došlo podle §14 odst. 6 písm. c) citované vyhlášky, nebylo třeba, aby převodu předcházelo rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti.
Nejvyšší soud ČR pak ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelů. V jeho odůvodnění pak konstatoval, že zápis z jednání rady místního národního výboru s obsahem (pozn.: míněno patrně "s ohledem") na svou písemnou formu splňoval požadavek písemného rozhodnutí a že k takovému rozhodnutí přistoupila rada právě proto, že majetek, který se rozhodla prodat, nebyl pro stát z hlediska úkolů správy a ochrany národního majetku potřebný. Dovolací soud v návaznosti na to uvedl, že si je vědom, že uvedený výklad je poněkud volnější, avšak vycházel při něm rovněž z úvahy, která souvisí s otázkou vytýčenou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. To je právě otázka, zda k převodu obytných budov podle citované vyhlášky bylo vydání rozhodnutí o jejich neupotřebitelnosti nebo přebytečnosti nutné. Přitom poukázal na svůj rozsudek ze dne 20. 2. 2002, sp. zn.
28 Cdo 1598/2000, dle kterého s ohledem na §15 odst. 5 písm. e) vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, bylo možno převádět rodinné domky na občany, i když nešlo o majetek přebytečný, a obdobné ustanovení obsahovala i vyhláška č. 90/1984 Sb., účinná od 1. 1. 1985 do 1. 7. 1987 (§18). I když se převod uskutečnil za účinnosti vyhlášky č. 119/1988 Sb., která takové ustanovení neměla, v uvedené době režim převodů budov ze státního vlastnictví do vlastnictví občanů zaznamenal určité uvolnění; za této situace zřejmě nebylo třeba vyžadovat formální rozhodnutí vedoucího organizace (orgánu) o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděných obytných budov. Proto také orgány místní správy postupovaly při převodech obytných domů tak, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně. Uvedenému závěru neodporuje ani systematické zařazení ustanovení upravujících postup při převodu vlastnictví státu k nemovitému majetku, jak je formálně vyjádřeno v §14 citované vyhlášky. Za daného stavu je dle dovolacího soudu správný závěr obou soudů, že v projednávané věci postačovalo rozhodnutí o účelnosti převodu domu, učiněné a zapsané na zasedání rady místního národního výboru.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že předmětnou nemovitost vybudoval pro sebe a své potomky někdejší předseda vlády F. Udržal a že napadenými rozsudky je (zřejmě v nich uvedeným způsobem) "toto spojení upíráno" za situace, kdy byla splněna ostatní kritéria pro restituci. Podstata věci spočívá v tom, že dokazování se po vyřešení ostatních otázek soustředilo na otázku písemného rozhodnutí o přebytečnosti a neupotřebitelnosti majetku před jeho prodejem. Přitom hodnocení důkazu zápisem ze schůze MNV jako takového rozhodnutí, dle názoru stěžovatelů, není nesprávným hodnocením důkazu, nýbrž závažným vybočením ze spravedlivého hodnocení, které znamená odmítnutí spravedlivého procesu a odmítnutí ochrany majetku. Kromě toho je odůvodnění napadeného rozsudku nejednoznačné a nejasné, zejména když nevychází ze znění hodnoceného zápisu a připisuje mu jiné znění, v důsledku čehož nebyl naplněn požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jež je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. V důsledku toho došlo ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 k extrémnímu nesouladu mezi skutkovým stavem a jeho zjištěním a jeho právním hodnocením, a to navíc v restituční věci, jakož i k nerespektování nutnosti reflexe judikatury Ústavního soudu v rozhodování obecných soudů, jež vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. II. ÚS 23/97. Stěžovatelé tyto své závěry zdůvodňují tím, že z předmětné vyhlášky plyne potřebnost rozhodnutí o neupotřebitelnosti či přebytečnosti majetku před převodem na žalované, přičemž výpovědí tehdejšího předsedy MNV bylo prokázáno, že toto rozhodnutí učiněno nebylo, a zápisem ze schůze MNV mělo být prokázáno, že tento takovým rozhodnutím není, přičemž v další části ústavní stížnosti pak stěžovatelé předkládají argumenty, proč je v daném ohledu závěr dovolacího soudu nesprávný.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Okresní soud uvedl, že trvá na svém názoru, že zápis ze zasedání rady MNV považuje za rozhodnutí ve smyslu §7 vyhlášky č. 119/1988 Sb., a tedy, že nebyl zjištěn rozpor s tehdy platnými předpisy či protiprávní zvýhodnění nabyvatele. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na své rozhodnutí a uvedl, že se k věci nemůže vyjádřit, protože příslušný senát rozhoduje již v jiném složení a jediný z členů bývalého senátu si na věc již nepamatuje. Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož údajně vyplývá, že akcentoval fakt, že příslušný správní orgán převod nemovitosti projednal, přičemž nepovažoval za postup v rozporu s uvedeným předpisem, pokud nedošlo k vydání "rozhodnutí vedoucího organizace (orgánu) o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděných obytných budov". Uvedený závěr má mířit na materiální stránku respektování zákonných norem, která se dle Nejvyššího soudu ČR nevyčerpává zkoumáním formy shora uvedeného případného rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti majetku, nýbrž respektuje okolnost, zda vůbec příslušný správní orgán uvedený převod projednal. Existence tohoto projednání a souhlasu byla v řízení prokázána, a tak se tato hlavní námitka stěžovatelů nejeví důvodná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů, že při převodu předmětné nemovitosti nebyl porušen §7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., takže k jejímu nabytí nedošlo v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. V prvé řadě je však třeba poukázat na to, že Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Jak vyplývá z výše uvedeného, interpretace vyhlášky č. 119/1988 Sb. ze strany soudu nalézacího a odvolacího se liší, když okresní soud dospěl k závěru, že převodu muselo předcházet písemné rozhodnutí vedoucího organizace o neupotřebitelnosti nebo přebytečnosti majetku, zatímco krajský soud byl toho názoru, že nikoliv, Nejvyšší soud ČR se pak spíše přiklonil k názoru soudu prvního stupně, avšak zohlednil i názor soudu druhého stupně (viz "Uvedenému závěru neodporuje ani systematické zařazení ustanovení upravujícího postup při převodu vlastnictví státu k nemovitému majetku, jak je vyjádřeno v §14 této vyhlášky."). Předně je třeba poznamenat, že již samotný výklad předmětné vyhlášky, tedy "jednoduchého" práva, provedený odvolacím soudem, se Ústavnímu soudu nejeví jako ústavně nekonformní, tedy jako svévolný či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98), kdy jeho argumentaci nelze označit za nesrozumitelnou či v rozporu s pravidly logiky; z ustanovení §14 odst. 6 cit. vyhlášky totiž nevyplývá, že by se mělo týkat majetku přebytečného nebo neupotřebitelného (na rozdíl od §14 odst. 9 ve spojení s §8 odst. 1, příp. §14 odst. 10 cit. vyhlášky), ale naopak lze dovozovat, že jeho smyslem mělo být v určitých odůvodněných případech umožnit převody vlastnictví "národního" majetku, který přebytečný nebo neupotřebitelný není; pokud by tomu tak nemělo být, jak uvedl odvolací soud, ustanovení §14 odst. 6 cit. vyhlášky by postrádalo smysl.
Nicméně, mělo-li být dle soudu, jenž rozhodoval v poslední instanci, před převodem majetku do vlastnictví občana - alespoň ve své podstatě - rozhodnuto ve smyslu §7 odst. 3 cit. vyhlášky, pak je třeba z hlediska práva na spravedlivý proces zkoumat, zda posouzení shora zmíněného zápisu MNV jako takového "rozhodnutí" nevybočuje z mezí ústavnosti. Stěžovatelé, jak lze dovodit z ústavní stížnosti, jsou si při tom vědomi konstantní judikatury Ústavního soudu, dle které tento soud "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Dle stěžovatelů se však v daném případě jedná ze strany obecných soudů o exces. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožnil. Z odůvodnění soudu prvního stupně i soudu dovolacího vyplývá, že se danou otázkou podrobně zabývaly, přičemž důvody, na základě nichž dospěly k výše uvedeným závěrům, jsou pochopitelné, snažící se postihnout materiální stránku věci, a z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné. Skutečnost, že stěžovatelé s jejich závěry nesouhlasí, ještě nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti, a to ani v případě, že rovněž argumentaci stěžovatelů nelze upřít určité opodstatnění. Konkrétněji řečeno, z provedeného dokazování vyplynulo, že se u předmětného domu jednalo o nevyužitý majetek, který MNV zatěžoval, takže se ve své podstatě jednalo o neupotřebitelný, příp. přebytečný majetek, a zjevně z tohoto důvodu, byť to výslovně nebylo uvedeno, pak bylo (písemně) rozhodnuto radou MNV o jeho prodeji. [K tomu je třeba poznamenat, že rovněž samo neposouzení uvedeného zápisu jako rozhodnutí dle §7 odst. 3 cit. vyhlášky by nemuselo nutně znamenat, že nabyvatel nabyl nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť uvedené ustanovení se převodu samotného bezprostředně netýká (na rozdíl od §8 odst. 1 ve spojení s §14 odst. 9 cit. vyhlášky), výklad cit. ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. je ale samozřejmě věcí obecných soudů.] Dle názoru Ústavního soudu nelze obecným soudům vytýkat, že při hodnocení daného důkazu, resp. interpretaci uvedené vyhlášky vzaly v úvahu i konkrétní okolnosti posuzovaného případu [zejména že převod projednala příslušná rada MNV, tedy vedoucí této (rozpočtové) organizace] v souvislosti s tehdy panující situací, protože jejich postup nebyl ve zjevném rozporu se smyslem a účelem aplikovaného restitučního předpisu, jenž by mohl eventuálně vést i k porušení principu spravedlivého procesu.
Stěžovatelé sice namítají, že rozhodování obecných soudů dostatečně nereflektuje judikaturu Ústavního soudu, avšak toto tvrzení spočívá pouze v obecné rovině, a i když se pozornost Ústavního soudu v restitučních záležitostech upřela na to, aby byla správně pochopena podstata a smysl restitucí ze strany orgánů veřejné moci, neznamená to, že jeho úkolem je revidovat názory obecných soudů, jako by byl těmto nadřízen (viz výše), jestliže nevznikne zjevný nesoulad s restitučními principy, jež lze dovodit z příslušných předpisů. O ten se však v posuzované věci nejedná, a proto Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces.
Namítají-li stěžovatelé porušení čl. 11 Listiny, dle konstantní judikatury Ústavního soudu jeho aplikace na daný případ nepřipadá v úvahu, protože uvedené ustanovení se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (viz např. nález ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. I. ÚS 115/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 41). Za daných okolností obdobné platí i o čl. 90 Ústavy, neboť ten podle judikatury Ústavního soudu negarantuje základní práva nebo svobody, nýbrž jeho obsahem je úprava principů činnosti soudů (viz např. nález ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 16/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 52).
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. listopadu 2003