ECLI:CZ:US:2003:3.US.165.03
sp. zn. III. ÚS 165/03
Usnesení
III. ÚS 165/03
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. I. R., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. prosince 2002, sp. zn. 14 To 783/2002, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. Pp 236/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i jinak co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. prosince 2002
(14 To 783/2002-64) a jemu předcházejícímu rozhodnutí (usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. listopadu 2002 - Pp 236/2002-54) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 31. prosince 2002 (14 To 783/2002-64) zamítl stížnost stěžovatele do usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. listopadu 2002 (Pp 236/2002-54), jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
1. března 2002 (10 To 176/01).
Stěžovatel a další spoluobvinění byli rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne
24. srpna 2001 (4 T 11/2000), ve spojení s označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, uznáni vinnými pokračujícím trestným činem vydírání [§235 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) tr. zák.], jehož se dopustili tím, že od roku 1997 do 12. května 1999 se spojili s podnikateli z oboru stavitelství zaměstnávajícími ukrajinské dělníky a pod pohrůžkou násilí, kterou zdůrazňovali noži, je přinutili platit tzv. "strechu". V případě, že nezaplatí, vyhrožovali podnikatelům likvidací jejich rodinných příslušníků, příbuzných, firem a nakonec jich samých, což vedlo poškozené k vyplácení peněžních částek.
Podle odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, stěžovatel odůvodnil svoji žádost tak, že jde o jeho první odsouzení jak v České republice, tak i v jeho domovském státě (Ukrajině). Ve výkonu trestu odnětí svobody je kladně hodnocen a splňuje tedy všechny podmínky trestního zákona stanovené pro podmíněné propuštění. Krajský soud po vyhodnocení všech skutečností dospěl k závěru, že odsouzený (stěžovatel) neskýtá záruku, že po podmíněném propuštění povede řádný život, neboť se dopouštěl trestné činnosti i poté, co uzavřel manželství, a nelze proto spoléhat při jeho převýchově na působení manželky. Dále vyjádřil soud pochybnosti, zda stěžovatel v budoucnu povede řádný život. Vycházel přitom ze skutečnosti, že stěžovatel pokračoval v trestné činnosti, pro niž mu byl uložen vykonávaný trest, po dobu více než dvou roků. Šlo
o závažnou trestnou činnost organizované skupiny a on sám, i když nebyl organizátorem, měl přehled o rozsahu trestné činnosti a všech podstatných okolnostech. Obava, že stěžovatel naváže na předchozí způsob života, není proto i přes kladné hodnocení jeho chování ve výkonu trestu nereálná. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze pak vyplývá, že stěžovatel nepůsobil pouze jako řidič, naopak ze svědeckých výpovědí je zřejmé, že i on se aktivně podílel na vymáhání "strechy", a to tak, že vyhrožoval a také v některých případech přebíral finanční hotovost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že splnil všechny zákonné předpoklady pro podmíněné propuštění na svobodu. Dále poukazuje na to, že obecné soudy nekonstatovaly, že mezi Českou republikou a Ukrajinou platí Evropská úmluva o dohledu nad podmíněně odsouzenými a podmíněně propuštěnými ze dne 30. listopadu 1964, kterou je Česká republika vázána. V takto naznačeném směru pak pochybily soudy obou stupňů, když neprovedly další potřebná šetření. Podle názoru stěžovatele obecné soudy pouze obecně konstatovaly nesplnění podmínek ust. §61 odst. 1 tr. zák. Poukázal rovněž na to, že mu byla k jeho tíži přičtena skutečnost, že je cizím státním příslušníkem. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů byla porušena všeobecně platná zásada "iura novit curia". Navrhl proto zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel dle povahy vývodů ústavní stížnosti usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu
došlo zejména za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).
Právo na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen procesní postup obecných soudů. Především je pak zřejmé, že obecné soudy se žádostí stěžovatele zabývaly, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, je zřejmé, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a proč neshledal důvod pro vyhovění stížnosti stěžovatele (§134 odst. 2 tr. ř.). Ostatně námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, z větší části opakují pouze tvrzení uplatněná již v předcházejícím řízení, s nimiž se stížnostní soud náležitě vypořádal.
Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [§61 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně. Ani obecné soudy nepopírají, že první podmínku stěžovatel splnil, mají však odůvodněné pochybnosti o splnění podmínky druhé. V této souvislosti je možné poukázat na to, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, neexistuje. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, jak se v dané věci stalo. Tvrzení stěžovatele, že bylo přihlédnuto k tomu, že je cizím státním příslušníkem, je bezpředmětné, neboť obecné soudy posuzovaly osobu stěžovatele a jeho zázemí s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti ve vztahu k existenci skutečností, z nichž lze důvodně usoudit, zda odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život či nikoliv.
Poukaz stěžovatele na Evropskou úmluvu o dohledu nad podmíněně odsouzenými a podmíněně propuštěnými pachateli není na místě. Úmluva neposkytuje stěžovateli žádné právo na to, aby byl podmíněně propuštěn. Dle této Úmluvy dohled, výkon a úplný výkon trestu provádí na žádost státu, ve kterém byl trest vynesen, stát, na jehož území má pachatel své obvyklé bydliště. Úmluva zakládá vztah mezi státy (jde o normu mezinárodního práva veřejného), nikoliv mezi státem a fyzickými či právnickými osobami. Institut podmíněného propuštění je institutem českého právního řádu, který stanoví i podmínky pro jeho aplikaci. Obecné soudy proto nepochybily, když se Úmluvou nezabývaly. Stěžovatel na ni ostatně v řízení před obecnými soudy rovněž nepoukázal.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000 je nepřípadný. Rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno v dané věci o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění, byla zrušena nálezem Ústavního soudu z důvodu, že obecné soudy svůj úsudek opřely o znalecké posudky staré více jak 20 let.
Z důvodů vpředu rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve stěžovatelově věci porušeno nebylo, ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. října 2003