ECLI:CZ:US:2003:3.US.184.03
sp. zn. III. ÚS 184/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. a A. S., obou zastoupených JUDr. A. M., advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1387/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2002, sp. zn. 10 Co 991/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i co do formálních podmínek jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2003 (28 Cdo 1387/2002-354) a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2002 (10 Co 991/2001-318) a tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva obsažená v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11, čl. 36 až čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a to tím, stručně shrnuto, že se obecné soudy nevypořádaly s rozhodnutím Ústavního soudu (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 89/98), které obsahuje jiný právní názor na předmětnou problematiku. V tom spatřují stěžovatelé porušení principů spravedlivého řízení. V ústavní stížnosti pak rozvádějí svůj názor na výklad ve věci aplikovaného ust. §8 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě) a navrhují, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, jak jsou vpředu označena.
Nejvyšší soud ČR, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje především, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále poukázal na to, že při srovnání obsahu ústavní stížnosti a opravných prostředků, včetně dovolání, se nabízí závěr, že obsahově jde stěžovatelům o polemiku se závěry obecných soudů a o pokus docílit prostřednictvím ústavní stížnosti dalšího instančního přezkumu v jejich věci. Stran rozhodnutí o ústavní stížnosti uvedl účastník, že je ponechává na posouzení Ústavního soudu.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, sp. zn. 12 C 832/93, a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a v ní zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 3. května 2000 (II. ÚS 89/98) a vyjádření účastníka řízení (Nejvyššího soudu ČR), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, sp. zn. 12 C 832/93, se podává, že žalobci se domáhali svou žalobou podle §8 odst. 4 zákona o půdě proti stěžovatelům (stěžovatelé před obecnými soudy vystupovali v postavení žalovaných) zrušení části smlouvy ze dne 12. května 1972, kterou rodiče žalobců, v souvislosti s prodejem domů a přilehlých pozemků stěžovatelům, bezúplatně převedli rovněž zemědělské a lesní pozemky, které jsou v žalobě blíže označené.
Obecný soud I. stupně (Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí) rozhodoval opakovaně (poprvé žalobě plně dne 5. května 1994 vyhověl, po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem žalobu v plném rozsahu dne 11. března 1998 zamítl a po opětovném zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem konečně rozsudkem ze dne 20. července 2001 rozhodl tak, že zrušil část předmětné smlouvy a stanovil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobcům peněžitou částku za pět původních pozemků). Žalobě tedy bylo vyhověno, s výjimkou pěti pozemků obklopujících dům stěžovatelů, a to z důvodů umožnění příjezdu a průchodu k tomuto domu i možnosti jeho údržby. Řízení posoudil jako řízení o určitém způsobu vypořádání účastníků a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit cenu pozemků, ohledně nichž nebyla smlouva zrušena.
K odvolání žalobců i stěžovatelů odvolací soud (Krajský soud v Ostravě) svým rozhodnutím ze dne 25. února 2002 (10 Co 991/2001) rozsudek soudu I. stupně po věcné stránce potvrdil. Ztotožnil se jak se skutkovým, tak i s právním posouzením věci. Do označeného rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání jak žalobci, tak i stěžovatelé. Přípustnost dovolání spatřovali obě strany v dovolacím důvodu podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Stěžovatelé in concreto poukazovali na to, že odvolací soud řeší v rozporu
s hmotným právem zásadní otázku, "zda má právo původní vlastník žádat restituci in natura, je-li vlastník pozemků ochoten zaplatit jejich cenu". Podle názoru žalobců pak soud rozhodl v rozporu se znaleckým posudkem ve vztahu k nevyhovění žalobě stran dalších pozemků. Dovolací soud svým rozsudkem ze dne 23. ledna 2003 (28 Cdo 1387/2002-354) dovolání zamítl.
Podle názoru dovolacího soudu je základní otázkou, jak dalece je soud v řízení podle §8 odst. 4 zákona o půdě vázán návrhy účastníků. S odkazem na svou ustálenou předchozí judikaturu (rozsudek ze dne 22. července 1998 - 2 Cdon 1890/97, a ze dne 11. října 2000 -
24 Cdo 1813/2000) konstatoval, že předmětem řízení je určitý druh vypořádání vztahu mezi účastníky - zákon svěřuje soudu oprávnění rozhodnout buď o zrušení smlouvy, kterou byly pozemky bezúplatně převedeny, nebo zaplacení jejich ceny. Soud proto rozhoduje podle §153 odst. 2 o. s. ř. a není vázán návrhem účastníků na způsob vypořádání. Podle názoru dovolacího soudu se soudy I. i II. stupně tímto názorem plně řídily a jejich právní posouzení shledal správným. K výtce nejednoznačného rozhodování a vyslovení protichůdných právních názorů poukázal na složitost právní úpravy a vývoj judikatury, která se původně lišila a až
v průběhu let se vyvinula, jak je zachycena v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR.
Z hlediska jednoduchého práva na věc dopadá ust. §8 odst. 4 (dříve odst. 3) zákona
o půdě, dle něhož v případě, že vlastník pozemku daroval v tísni své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, rozhodne soud na návrh oprávněné osoby:
a) buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo
b) že vlastník, jenž nabyl pozemky tímto způsobem, popřípadě jeho dědic uhradí cenu darovaných pozemků; cena pozemku se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. června l991 s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude posuzovat podle druhu kultury v době darování.
Nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písm. b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písm. a).
Podle názoru Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí obecných soudů stran aplikace citovaného ustanovení ústavně konformním způsobem odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.). Obecné soudy pak v souladu se zásadou soudcovské nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) přijaly právní závěr, který má oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci, proti němuž stěžovatelé námitky ani nevznášeli. Obecným soudům nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.
Úlohou Ústavního soudu, jak již bylo naznačeno, není totiž sjednocování judikatury obecných soudů ani její korekce, neboť tím by se Ústavní soud stal další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovateli ani tvrzeny. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu ČR (§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu ČR v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, totiž dle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelé dle povahy vývodů ústavní stížnosti usilovali.
Na uvedeném nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 3. května 2000, sp. zn. II. ÚS 89/98), na němž je v podstatě jejich ústavní stížnost založena. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta ústavní stížnost stěžovatelky s tím, že zákon požaduje v řízení podle §8 odst. 4 zákona o půdě souhlas (ochotu zaplatit za pozemky) stěžovatelky, který musí být učiněn v soudním řízení, aby o něm mohl obecný soud rozhodnout. Dále je zde konstatováno, že stěžovatelka měla možnost vyjádřit své stanovisko vyjadřující ochotu zaplatit cenu pozemků a ponechat si je tak ve svém vlastnictví. Ústavní soud ve věci této ústavní stížnosti právní názor vyjádřený v uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu nezpochybňuje, konstatuje však, že odkaz na něj byl shledán z důvodu odlišných skutkových okolností nepřípadným.
Z důvodů výše rozvedených nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů a jejich ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2003