ECLI:CZ:US:2003:3.US.247.03
sp. zn. III. ÚS 247/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci stěžovatelky obchodní společnosti K. H., s.r.o., zastoupené JUDr. F. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 511/99-110 ze dne 2. 2. 2000 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č.j. 10 C 217/98-75 ze dne 27. 4. 1999 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 12 C 175/2002-103 ze dne 18. 2. 2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 12. 5. 2003 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2003. Návrh směřoval jednak proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 511/99-110 ze dne 2. 2. 2000 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č.j. 10 C 217/98-75 ze dne 27. 4. 1999, jimiž byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit stanovenou částku. Proti těmto rozhodnutím již byla podána ústavní stížnost, ta však byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 294/2000 ze dne 27. 9. 2000 odmítnuta pro nevyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Návrh však směřoval ještě proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 12 C 175/2002-103 ze dne 18. 2. 2003, vydaném po zrušení předchozích rozsudků rozsudkem Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 371/2002-78 ze dne 21. 8. 2002. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dříve než se Ústavní soud může zabývat meritorním posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížností byl především napaden rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 511/99-110 ze dne 2. 2. 2000. Jak bylo uvedeno výše, proti tomuto rozsudku již byla jednou podána ústavní stížnost, která však byla odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. I pro další ústavní stížnost proti stejnému rozhodnutí je třeba zkoumat podmínky řízení, a to podmínku stanovenou v §72 odst. 2 citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, přičemž lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Současně je nutno zkoumat i podmínky stanovené v §75 odst. 1, podle něhož lze ústavní stížnost podat, jsou-li vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.
K první podmínce řízení: Podle sdělení Okresního soudu v Příbrami ze spisu sp. zn. 10 C 217/98 vyplývá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 14. 3. 2000. Tímto dnem počala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti, lhůta uplynula v pátek dne 12. 5. 2000.
Ke druhé podmínce řízení: Rozhodovací praxe Ústavního soudu je v této otázce konstantní. V předmětné věci stěžovatelka v odvolacím řízení navrhovala, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání, což však tento soud zamítl. Stěžovatelka pak ale prostředku, který uplatňovala, dále nevyužila. Ústavní soud opakovaně judikuje, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud tedy účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, jenž byl odvolacím soudem zamítnut, je přípustnost ústavní stížnosti nicméně vázána na předchozí podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). O přípustnosti dovolání pak rozhoduje - jak již bylo uvedeno - soud dovolací. O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor"; práva podat dovolání podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. však nevyužila (usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 479).
Vzhledem k uvedenému musel proto Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 511/99-110 ze dne 2. 2. 2000 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č.j. 10 C 217/98-75 ze dne 27. 4. 1999 je nepřípustná.
Ústavní stížností byl dále napaden rozsudek Okresního soudu v Příbrami č.j. 12 C 175/2002-103 ze dne 18. 2. 2003. Ze sdělení Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 6. 2003 vyplývá, že proti tomuto rozsudku nebylo podáno odvolání. I pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí musel Ústavní soud aplikovat ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze ústavní stížnost podat, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2003