ECLI:CZ:US:2003:3.US.395.02
sp. zn. III. ÚS 395/02
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. března 2003 sp. zn. III. ÚS 395/02 ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudkům Nejvyššího soudu z 18. 3. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1759/2001, Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 4. 2001 sp. zn. 23 Co 605/2000 a Okresního soudu v Semilech z 27. 3. 2000 sp. zn. 9 C 357/99 ohledně zrušení kupní a darovací smlouvy.
Výrok
1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1759/2001 se ruší pro rozpor se základním právem stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Zbývající část návrhu se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech v záhlaví napadeným rozsudkem rozhodl ve věci stěžovatelky tak, že ve výroku I. zrušil kupní a darovací smlouvu ze dne 19. 11. 1963 zaregistrovanou Státním notářstvím v Jičíně pod Pr 549/63 v části třetí, kterou L. K., stěžovatelčina sestra, bezúplatně postoupila a darovala pozemky označené ve výroku, jež vlastnila a jež náležely k usedlosti č. p. 5 v B. Ve výroku II. týž soud zamítl žalobu na zrušení kupní a darovací smlouvy Pr 549/63 ohledně dalších pozemků. Dále zamítl žalobu o určení, že vlastníkem pozemků uvedených ve výroku I. a II. se stává stěžovatelka.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové tak, že rozsudek v napadených výrocích potvrdil a připustil možnost dovolání. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že se ztotožnil s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně, a uzavřel, že ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") ani ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 25; vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.), neumožňuje vyhovět návrhu oprávněné osoby na zrušení smlouvy či její části, pokud se v době od 1. 7. 1993 do 1. 9. 1993 pozemky nenacházely ve vlastnictví osoby, na kterou byly převedeny, popřípadě ve vlastnictví osoby této osobě blízké. Současně odvolací soud odmítl stěžovatelčin názor, že je namístě vycházet ze stavu, jaký tu byl v době vydání rozsudku, a to jednak v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/95, (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 83; vyhlášen pod č. 29/1996 Sb.), který zrušil čl. II zákona č. 183/1993 Sb., a jednak podle posléze přijaté novely zákona o půdě provedené zákonem č. 30/1996 Sb., která již žádné lhůty pro uplatňování nároků na zrušení kupních smluv v souvislosti s bezúplatnými převody či darováním pozemků nestanovila. Odvolací soud neshledal opodstatněný ani stěžovatelkou uplatněný nárok na určení, že je vlastnicí všech pozemků, neboť zrušením části smlouvy se obnovil stav, jaký tu byl těsně před jejím uzavřením. Tehdy pozemky náležely L. K., stěžovatelčině sestře, stěžovatelka nebyla účastnicí kupní smlouvy ze dne 19. 11. 1963, a musí tedy v tomto případě nastoupit právní režim nabytí práva k nově najevo vyšlému majetku, nikoli posloupnost oprávněných osob podle zákona o půdě.
Nejvyšší soud jako dovolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Dovolací soud konstatoval, že právní posouzení odvolacího soudu bylo správné. Odvolací soud správně podřadil danou věc pod ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě a vyložil je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Správným bylo shledáno i rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení doby vzniku vlastnického práva žalovaných, kterým je den právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o jejich vlastnictví ve smyslu ustanovení §9 zákona o půdě, čímž nebyla v době lhůty pro uplatnění nároku žalobkyně splněna podmínka vlastnictví. Rovněž podle dovolacího soudu na těchto závěrech nemění nic ani okolnost, že čl. II zákona č. 183/1993 Sb. byl později zrušen výše uvedeným nálezem Ústavního soudu. Rozhodnutím odvolacího soudu ve věci určení vlastnického práva k pozemkům ve výroku III. napadeného rozsudku Okresního soudu v Semilech se dovolací soud blíže nezabýval, a Ústavnímu soudu proto nezbývá než dovodit, že v této části se dovolací soud ztotožnil s argumentací soudu odvolacího.
Všechny v záhlaví uvedené rozsudky napadla stěžovatelka včas podanou ústavní stížností. V ní zejména uvádí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její práva zakotvená v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, že zákonodárce stanovil pro oprávněné osoby různé lhůty pro uplatnění totožného restitučního nároku. Stěžovatelka se cítí diskriminována proti občanům České republiky s trvalým pobytem mimo území České republiky, kterým pro uplatnění restitučního nároku platila obecná tříletá promlčecí lhůta podle občanského zákoníku, kdežto pro stěžovatelku platila dvouměsíční lhůta podle ustanovení čl. II zákona 183/1993. Stěžovatelka uvádí, že došlo i k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušná zákonná ustanovení. Dále uvádí, že bylo porušeno i její právo na jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny tím, že došlo k prodlení ve vydání pozemků vedlejšímu účastníku č. 3 a právním předchůdcům vedlejších účastníků č. 1 a 2. Navíc dle stěžovatelky došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, když obecné soudy jako orgány veřejné moci upřely jejímu právu ochranu, neprojednaly její věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, neboť řízení o jejím nároku započalo v roce 1993 a skončilo před dovolacím soudem v roce 2002. Proto navrhuje, aby Ústavní soud přijal nález, kterým zruší v záhlaví označené rozsudky všech tří obecných soudů.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Semilech sp. zn. 9 C 357/99 a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Žádný z nich netrval na ústním jednání. Krajský soud v Hradci Králové dále odkázal na odůvodnění uvedené v rozsudcích soudů prvního a druhého stupně a Nejvyšší soud konstatoval, že právní závěry v napadeném rozsudku odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a není k nim třeba dodávat další argumenty.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v napadených rozhodnutích chybně interpretují a aplikují výše uvedená ustanovení zákona o půdě a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), čímž porušily stěžovatelčina základní práva shora uvedená.
Jak Ústavní soud mnohokrát opakoval, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a je do ní oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, č. 33). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při aplikaci citovaných zákonných ustanovení nelze v souzené věci považovat za interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a v konečném důsledku i za porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení pochybily, a to především při posuzování podmínky vlastnictví osoby, jíž byly předmětné pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny podle §8 odst. 4 zákona o půdě, ve vztahu k prekluzivní lhůtě uvedené v čl. II zákona č. 183/1993 Sb., a v této souvislosti obecné soudy pochybily i při interpretaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93.
Vlastnictví osoby, jíž byly v tísni darovány nebo bezúplatně převedeny pozemky, je stanoveno jako podmínka rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy v §8 odst. 4 zákona o půdě, v zákoně samém ovšem bez vztahu ke konkrétnímu časovému okamžiku. Vztah podmínky vlastnictví a dvouměsíční prekluzivní lhůty výslovně formuloval až nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93, totiž že "podmínkou existence práva založeného ustanovením §8 odst. 3 zákona o půdě (nyní odst. 4), je skutečnost, zda jsou předmětné pozemky v době uplatnění nároku (vymezené již uvedenou lhůtou v čl. II zákona č. 183/1993 Sb.) ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké."
Uvedenou podmínku vlastnictví v době uplatnění nároku je třeba chápat jako výjimku z obecného pravidla, vyjádřeného v §154 odst. 2 o. s. ř., totiž že pro rozsudek je obecně rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Právě z povahy výjimky k pravidlu vyplývá, že je třeba mít na zřeteli účel, který tato výjimka sleduje, vykládat ji restriktivně a pouze se zřetelem k tomuto účelu.
Účelem zákona o půdě, formulovaným v preambuli zákona, je zejména zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž v minulosti došlo. Je rovněž nutno zkoumat ratio legis zákona 183/1993 Sb., v němž došlo k rozšíření koncepce restitucí. Zde bylo snahou zákonodárce, aby ten, kdo přijal v restituci pozemky, které od jiného nabyl darem učiněným v tísni a donucením, tyto pozemky vrátil původnímu vlastníkovi nebo za ně zaplatil. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 183/1993 Sb. uvádí: "Návrh novely řeší rovněž právní problém bezúplatného převodu pozemků z jedné fyzické osoby na druhou v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Fyzické osoby, které koupily budovu, měly v kupní smlouvě uvedenu darovací doložku na zemědělské pozemky. V současné době se vlastníci těchto pozemků domáhají práva na vydání těchto pozemků, ačkoliv je nabyli na základě protiprávního zvýhodnění a bez úhrady. Uvedená právní praxe byla prováděna na základě Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory, vydané dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství (č. j. 61 516/64-MZ-práv.). Je tedy možno spravedlivě požadovat, aby ten, kdo přijal pozemky, které jiný daroval v tísni a na základě donucení, tyto pozemky vrátil původnímu vlastníkovi nebo aby za ně zaplatil. ... Při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemků, které k budovám patřily. Navrhuje se tedy, aby soud rozhodl, že současný vlastník (fyzická osoba) takto bezplatně získané pozemky uhradil, případně aby byla zrušena ta část smlouvy, kterou byly pozemky darovány."
K uplatnění nároku osob oprávněných podle zákona č. 183/1993 Sb. byla stanovena dvouměsíční prekluzivní lhůta ode dne účinnosti zákona, tedy od 1. 7. 1993 do 1. 9. 1993. V §8 odst. 3 (nyní 4) po novelizaci zákonem č. 183/1993 Sb. byla pro rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy či úhradě ceny pozemků stanovena podmínka vlastnictví osoby, jíž byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny, ke dni účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. Důvodová zpráva se výslovně k důvodům stanovení této podmínky nevyjadřuje. Z koncepce jak zákona o půdě, tak zákona č. 183/1993 Sb. však je třeba vykládat tuto podmínku k prospěchu oprávněných osob. Nelze dovozovat, že se zákonodárce snažil vyloučit nároky osob, které se oprávněnými stanou po dvouměsíční prekluzivní lhůtě, zvláště těch, které by se staly oprávněnými po lhůtě pouze v důsledku pomalé činnosti správního orgánu. Takový výklad by byl v rozporu se smyslem jak zákona o půdě, tak zákona č. 183/1993 Sb. Naopak v souladu se smyslem obou zákonů je výklad, dle nějž tato podmínka v zájmu oprávněných osob stanovuje povinnost vydávat pozemky těm, kteří jsou vlastníky ke dni účinnosti zákona, a nedává jim tedy možnost se této povinnosti zbavit převodem předmětného pozemku. Jednoduše řečeno, z ustanovení §8 odst. 3 nelze dovozovat, že "ten, kdo se stane vlastníkem až po uplynutí prekluzivní lhůty, není povinen vydat majetek nabytý od jiného v tísni a na základě donucení"; naopak z něj vyplývá, že "i ten, kdo po účinnosti zákona převede vlastnictví, bude povinen buď pozemek vrátit nebo za něj zaplatit."
Ústavnost zákona č. 183/1993 Sb. byla pak předmětem řízení o zrušení zákonů před Ústavním soudem. Výsledný nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 konstatuje jak účel zákona o půdě, tak důvodovou zprávu k zákonu 183/1993 Sb. a plně jejich intence respektuje, pouze v některých otázkách vymezuje jejich ústavní limity. Pokud Ústavní soud v tomto nálezu zrušil ustanovení vyjádřené slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona", učinil tak proto, aby odstranil retroaktivitu předmětného ustanovení, která činila neplatnými převody pozemků spadající pod režim §8 odst. 4 zákona o půdě, a to se zpětnou účinností; a tímto narušovala nabytá práva. Ústavní soud konstatoval, že takové narušení je protiústavní, přitom však podstata protiústavnosti spočívá ve zpětné účinnosti, jinými slovy vůbec ne ve vlastní snaze zákonodárce chránit oprávněné osoby před zánikem jejich práva v důsledku převodu vlastnictví z osoby povinné na osobu třetí. Právě proto Ústavní soud potvrdil, že podmínkou existence práva založeného ustanovením §8 odst. 3 (nyní 4) zákona o půdě je skutečnost, zda jsou předmětné pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, a to již v době uplatnění nároku. Tato výjimka z obecného pravidla obsaženého v §154 odst. 1 o. s. ř. směřuje k ochraně oprávněných osob tím, že fixuje jejich nárok k nejdříve možnému okamžiku, kterým však může být dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/93 nejdříve den účinnosti novelizujícího zákona, a nikoli zákona novelizovaného. Nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 v otázce §8 odst. 3 (nyní 4) především chrání nárok oprávněné osoby vůči osobě povinné pro případy, kdy osoba povinná "ještě je" vlastníkem předmětné nemovitosti.
Bylo totiž snahou zákonodárce, aby ten, kdo přijal v restituci pozemky, které od jiného nabyl darem učiněným v tísni a donucením, tyto pozemky vrátil původnímu vlastníkovi nebo za ně zaplatil. Zákonodárce při přijímání zákona 183/1993 Sb. ovšem předpokládal, že k vydání pozemků nepůvodním vlastníkům státem, resp. jinou právnickou osobou již došlo. Jen s touto presumpcí mohl zákonodárce formulovat prekluzivní lhůtu na uplatnění nároku v délce pouhých dvou měsíců. Tento předpoklad vlastnictví nepůvodního vlastníka však v některých případech mohl a v jiných nemusel být naplněn.
Zákon o půdě umožňoval, aby v době běhu lhůty k uplatnění nároku návrhem na zrušení smlouvy podle zákona 183/1993 Sb., tedy v době od 1. 7. 1993 do 1. 9. 1993, byly předmětné pozemky již ve vlastnictví nepůvodního vlastníka. Lhůta k uplatnění nároku podle §9 zákona o půdě ve znění zákona 39/1993 Sb. byla stanovena do 31. ledna 1993, dohodu o vydání nemovitosti bylo dle zákona nutno uzavřít do 60 dnů od podání výzvy oprávněné osoby dle §9 odst. 1 zákona o půdě, a k rozhodnutí pozemkového úřadu dle §9 odst. 2 je stanovena lhůta 30, eventuálně 60 dnů pro rozhodnutí podle §49 zákona 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). V době účinnosti zákona 183/1993 Sb., tedy 1. 7. 1993, tudíž mohla existovat skupina osob oprávněných navrhovat zrušení smlouvy podle §8 odst. 4 zákona o půdě, neboť předmětné pozemky ve vlastnictví povinné osoby "ještě byly", a právě tuto skupinu měl zákonodárce na zřeteli při rozšiřování koncepce restitucí zákonem 183/1993 Sb. a Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/93.
Bylo ovšem známo a vyplývá to i z důvodové zprávy k zákonu 183/1993 Sb., že lhůty podle správního řádu byly v prostředí restitucí podle zákona o půdě nereálné. Stejně tak tedy mohla existovat skupina osob, která by byla oprávněna navrhovat zrušení smlouvy v případě, že by zákonem 183/1993 Sb. byla stanovena lhůta delší než dvouměsíční, a uplatnit svůj nárok nemohla pouze proto, že předmětné pozemky "ještě nebyly" ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny. Právě do této skupiny spadá i případ stěžovatelky a právě na tyto případy nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 vůbec nesměřoval. V obecnosti uplatňované doslovné znění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/93 vytržené z kontextu by tuto skupinu subjektů znevýhodňovalo bez věcného důvodu pro založení takové nerovnosti. Takový výklad ovšem Ústavní soud nepodal, neboť by byl v rozporu s právem na rovnost před zákonem podle čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), které zaručuje, že osoby ve srovnatelných pozicích mají požívat stejné zákonné ochrany svých práv.
Pokud tedy Ústavní soud formuloval podmínku vlastnictví osoby v době uplatnění nároku jakožto výjimku z obecného pravidla vyjádřeného v §154 odst. 2 o. s. ř., pak se tato výjimka uplatní pouze tam, kde slouží účelu zákona, totiž ochraně oprávněných osob, a nelze ji vykládat k jejich škodě.
V případě stěžovatelky pak nelze pominout okolnost, že k dohodě o vydání nemovitosti mezi vedlejšími účastníky a ve vztahu k nim povinnými osobami došlo po lhůtě stanovené v §9 odst. 1 zákona o půdě, přičemž právě v důsledku pozdního uzavření dohody (27. 1. 1994) a následného pozdního rozhodnutí pozemkového úřadu (3. 3. 1994) stěžovatelka vůbec nemohla uplatnit svůj nárok prostřednictvím návrhu na zrušení smlouvy podle §8 odst. 4 zákona o půdě. Pozemkový úřad zde nerozhodl o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem poté, co k dohodě nedošlo ve lhůtě 60 dnů, ačkoli měl zahájit řízení a rozhodnout ex offo ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, a svou nečinností znemožnil stěžovatelce uplatnit svůj nárok vůči povinné osobě jako vlastníkovi nemovitosti ve dvouměsíční lhůtě předvídané zákonem č. 183/1993 Sb., tj. od 1. 7. 1993 do 30. 9. 1993.
Za situace, kdy došlo k pochybení ze strany státního orgánu v podobě nečinnosti pozemkového úřadu, nelze uplatnit výjimku podmiňující nárok stěžovatelky vlastnictvím povinné osoby v době uplatnění nároku, a musí se uplatnit obecné pravidlo §154 odst. 1 o. s. ř. Takový postup navíc není v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/93, neboť zatímco tento nález chrání nárok oprávněných osob vůči fyzickým osobám, které "ještě byly" vlastníky dotčených nemovitostí, je třeba uplatňováním obecného pravidla rovněž chránit nárok oprávněných osob vůči osobám, které "ještě nebyly" vlastníky, ale vlastníky se následně staly podle §9 zákona o půdě poté, co pozdním jednáním pozemkového úřadu došlo k překročení zákonem předvídaných lhůt.
Dále se Ústavní soud zabýval výroky obecných soudů, které zamítly nárok na určení, že stěžovatelka je vlastnicí dotčených pozemků, a uvádí, že má nastoupit právní režim nabytí práva k nově najevo vyšlému majetku. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy došly k vnitřně rozpornému názoru, když přiznávají stěžovatelce zvláštní procesní prostředek v podobě návrhu na zrušení smlouvy, avšak nepřiznávají jí žádné na něj navazující hmotné subjektivní právo, které by tímto procesním prostředkem bylo možno uplatňovat. Ve svém důsledku tak výklad obecných soudů zakládá přípustnost actio popularis svého druhu, tedy možnost procesně uplatňovat práva i tam, kde jde o subjektivní hmotné právo jiného. Ústavní soud je naopak názoru, že procesnímu právu stěžovatelky musí odpovídat i právo hmotné, a proto v případě zrušení smlouvy podle §6 odst. 4 zákona o půdě nelze souhlasit s následným uplatněním jiného právního režimu, než je posloupnost oprávněných osob podle zákona o půdě. Opačným výkladem užitým obecnými soudy by byla stěžovatelce přisouzena role pouhého instrumentu, zatímco správně ji je třeba vnímat jako sukcesora oprávněné osoby, jinými slovy, vstupuje-li oprávněná osoba podle §4 odst. 2 zákona o půdě do procesních práv svého předchůdce, vstupuje i do jeho práv hmotných. Zvoleným postupem obecné soudy odepřely stěžovatelce právo na soudní ochranu jejích práv, a tím porušily její základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud okresní soud zamítl návrh stěžovatelky, aby byla určena vlastníkem předmětných pozemků s tím, že to není možné do doby právní moci rozhodnutí o zrušení smlouvy, a odvolací soud uvádí, že žaloba na určení vlastnictví stěžovatelky nemůže obstát do doby, kdy stěžovatelka prokáže, kdy a jak na ni přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům, pak oba soudy v podstatě poukazují na nevhodnost petitu žaloby, který místo na určení vlastnictví měl znít na vydání pozemků. Zde Ústavní soud konstatuje, že i z petitu znějícího na určení vlastnictví je zcela patrný záměr stěžovatelky nabýt předmětné pozemky, a v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu ohledně poučovací povinnosti soudů v restitučních věcech, např. nálezy sp. zn. II. ÚS 79/94 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, č. 47), sp. zn. I. ÚS 289/95 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 117), a sp. zn. III. ÚS 74/94 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 42), ve kterých opakovaně konstatoval, že v restitucích je namístě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou, a že restituční nároky jsou nároky mimořádnými do té míry, že odůvodňují i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků týče.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností shledal, že ze strany obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny důsledkem nepřípustně formální interpretace zákona o půdě, zvláště při argumentaci nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/93, když byl tento nález vyložen jen metodou gramatickou a bez ohledu na jím sledovaný účel v neprospěch oprávněné osoby i přesto, že té uplynula lhůta k uplatnění nároku nikoli vlastním pochybením, ale nečinností pozemkového úřadu. Zároveň byl porušen čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), když byla popřena rovnost před zákonem tím, že se osobám ve srovnatelném postavení - totiž různým původním vlastníkům - dostalo rozdílné možnosti domoci se svých práv, přičemž opět ke znevýhodnění jednoho druhu vlastníků došlo v důsledku opomenutí státu. Dále k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo rovněž při posuzování nároku na určení, že stěžovatelka je vlastnicí dotčených pozemků, a při posuzování nevhodnosti petitu stěžovatelčiny žaloby.
V souladu se zásadou minimalizace zásahu Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů Ústavní soud volí pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1759/2001 s tím, že v dalším řízení může být napraveno pochybení, kterého se obecné soudy dopustily. Proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Semilech a Krajského soudu v Hradci Králové jako nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].