ECLI:CZ:US:2003:3.US.432.03
sp. zn. III. ÚS 432/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) R. P. a 2) M. P., zastoupených JUDr. P. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2003 č. j. 16 Co 208/2000-229 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. ledna 2000 č. j. 5 C 624/92-182, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i v ostatním formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčeni ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé mají i za to, že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s maximou obsaženou v čl. 90 Ústavy ČR, dle níž jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 624/92. Z tohoto, jakož i obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2003 č. j. 16 Co 208/2000-229, byl (I.) potvrzen ve výroku pod bodem I. rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. ledna 2000 č. j. 5 C 624/92-182, jímž bylo určeno, že MUDr. I. K., takto právní a tudíž i procesní předchůdce žalobce v řízení před obecnými soudy, byl ke dni 5. června 1997 vlastníkem blíže označených a popsaných nemovitostí. Dále byl citovaným rozhodnutím krajského soudu (II.) rozsudek okresního soudu ve výrocích pod body II. a III., kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu tamnímu soudu k dalšímu řízení. V posléze uvedeném rozsahu, pro jeho ve vztahu ke stěžovatelům vyhovující výrok, nebyl rozsudek odvolacího soudu ústavní stížností napaden.
Jak se z připojeného spisu podává, na základě podnětu stěžovatelů odvolací soud především doplnil dokazování, a to vyžádáním vyhotovení doplnění ve věci vypracovaného znaleckého posudku (č. l. 203-205 spisu okresního soudu), který se vyjadřoval k otázkám souvisejícím s namítanou duševní poruchou výše jmenovaného, jež jej měla dle tvrzení původního žalobce činit neschopným k uzavření kupní smlouvy ohledně nemovitostí mezi jím a stěžovateli (§38 odst. 2 obč. zák.). Krajský soud v Brně rovněž vyslechl v návaznosti na toto doplnění znaleckého posudku MUDr. Hanu D. k otázkám navrženým stěžovateli k zodpovězení v jejich písemném podání (č. l. 216), a dále i k otázkám vzneseným v průběhu ústního jednání před soudem (č. l. 225 a násl.). Co do odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Brně opřel svůj výrok ve shodě se soudem nalézacím o závěr, dle něhož shledal v projednávané věci naplnění podmínky uvedené v §38 odst. 2 obč. zák., když dovodil, že v době uzavírání předmětné kupní smlouvy MUDr. I. K. jednal ve stavu duševní poruchy, která zcela ovlivňovala jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací a v důsledku toho nebyl schopen tento právní úkon platně učinit.
Argumentaci předestřenou v ústavní stížnosti stěžovatelé založili na tom, že předmětné nemovitosti získali za asistence někdejšího státního notářství, a to registrací kupní smlouvy. Tento majetek nabyli v dobré víře a soudy neposkytly ochranu jejich vlastnickému právu, neboť vycházely ze znaleckého posudku, jenž nebyl dle stěžovatelů nestranný a údaje v něm neodpovídaly skutkovým zjištěním. Konstatovali, že původní posudek byl rozporný a stejnou vadou trpí i jeho doplněk. Nadto odvolacímu soudu předložili doklad o kontaktu původního žalobce se znaleckou komisí, který zůstal zcela bez povšimnutí. Uvedli, že právním nástupnictvím žalobce se odvolací soud rovněž nezabýval, když tento vstoupil do řízení na základě závěti, která byla bez dalšího považována za platnou, tj. učiněnou člověkem způsobilým ke všem právům a povinnostem (patrně měli v této souvislosti na mysli ke všem právním úkonům). Proto stěžovatelé navrhli zrušení obou napadených rozhodnutí a z důvodu obavy z možné újmy dále, aby Ústavní soud vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2003 č. j. 16 Co 208/2000-229 odložil.
Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 624/92 plyne, že ve věci provedly obecné soudy rozsáhlé dokazování a ingerence stěžovatelům do něj v rámci celého procesu byla umožněna. Svá procesní práva v široké míře uplatnili, přičemž jejich návrhy byly řádně reflektovány či bylo vysvětleno a odůvodněno, proč nejsou shledány pro věc relevantními.
Stěžovatelé, jak je patrno z jejich návrhu, se v podstatě domáhají přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí a měl činit vlastní skutková zjištění v meritu věci. Ústavní soud však není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelů vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Duševní stav MUDr. I. K. v době uzavírání klíčové kupní smlouvy byl, a to i se zřetelem k průběžně předkládaným výhradám stěžovatelů, předmětem důkladného znaleckého zkoumání a obecné soudy v rámci své pravomoci ve shodě se směrnicemi vyjádřenými v §132 o. s. ř. hodnotily nejen vlastní znalecký posudek včetně jeho doplňku, nýbrž v souvislosti s ním i provedené výslechy svědků a ostatní shromážděné důkazy. V naznačeném kontextu je potřebné poukázat rovněž na to, že rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy, a tedy ke skutkovým závěrům ve věci přijatým, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí, by bylo možno ve smyslu dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovozovat toliko v situaci, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže by III. ÚS 432/03v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; nález ve věci sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další). Těmto závěrům však obsah připojeného spisu nenasvědčuje. Vlastní hodnocení všech těchto důkazů jednotlivě, v jejich vzájemných souvislostech (časových a věcných) a celkovém souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR.
Lze souhlasit s názorem stěžovatelů, že i samotný znalecký posudek je soud přirozeně oprávněn i povinen hodnotit v rámci intencí §132 o. s. ř. Soud může zejména hodnotit přesvědčivost vyjádření či posudků co do jejich úplnosti ve vztahu k zadání, jejich logického odůvodnění a posléze i soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 483/01), což také nalézací i odvolací soud činily. Co se týče stěžovateli tvrzené absence reakce ohledně jimi předloženého dokladu o kontaktu MUDr. I. K. se znaleckou komisí, nejedná se o tzv. opomenutý důkaz, neboť ve svém rozsudku se odvolací soud k této hypotéze stěžovatelů vyjádřil a jeho vývody v tomto směru nepostrádají logické odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Ve vztahu k výtce, dle níž se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou právního nástupnictví původního žalobce, nezbývá než konstatovat, že stěžovatelé tuto výhradu uplatnili až v řízení před Ústavním soudem, pročež k ní z pohledu principu subsidiarity nemohlo být v řízení před ním, coby novu uplatněnému ex post, přihlédnuto (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 8, č. 95; sp. zn. III. ÚS 117/2000, tamtéž, Sv. 19, č. 111). Stěžovatelé sice v řízení před odvolacím soudem jako jednu z otázek, jež by měla být vznesena ke znalci, formulovali dotaz, zda MUDr. I. K. byl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav napsat závěť, ovšem na odpověď znalkyně, že tato se k uvedené otázce nemůže vyjádřit, nikterak svými tvrzeními co do zpochybnění platnosti závěti, resp. procesního nástupnictví nereagovali (č. l. 226). Jakékoliv námitky ohledně procesního nástupnictví jako takového samostatně v řízení před odvolacím soudem vůbec nepředložili a nedostáli v tomto směru své povinnosti tvrzení.
Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy postupovaly v předmětné věci způsobem ústavně souladným, vázáni co do řešení jejího merita obsahem aplikovaného ust. §38 odst. 2 obč. zák. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé dovolávali, Ústavní soud neshledal, a proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Z tohoto důvodu se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003