ECLI:CZ:US:2003:3.US.437.03
sp. zn. III. ÚS 437/03
Usnesení
III. ÚS 437/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. P. K., zastoupené Mgr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 23 Co 131/2003, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti označeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 9. 2003 napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 23 Co 131/2003, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 12 C 14/2002, přičemž tvrdila, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, porušil její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva jí garantovaná čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož napadený rozsudek není v souladu se zásadou zakotvenou v čl. 90 Ústavy. Současně navrhla, aby Ústavní soud vykonatelnost tohoto rozhodnutí odložil.
Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo vyhověno návrhu stěžovatelky tak, že žalovaní M. P. a K. P. jsou povinni vyklidit ve výroku tohoto rozsudku specifikovaný byt do jednoho měsíce po zajištění náhradního bytu. K odvolání žalovaných soud druhého stupně shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se předmětná žaloba zamítá.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když stěžovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon"). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Přitom pod pojmem "vyčerpání" ve smyslu citovaného ustanovení je třeba rozumět nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu o něm (§72 odst. 2 a 4 zákona; k tomu srov. usnesení ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 339/01, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 23, usn. č. 33, Praha 2002).
Dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (nejedná-li se o případ ve smyslu §237 odst. 2 o. s. ř.). Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a jejích příloh, tato situace nastala i v posuzované věci, a tak posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytuje, je v posuzovaném případě dovolání. To však bylo podáno současně s ústavní stížností, takže před jejím podáním nedošlo, jak vyplývá z uvedených pravidel, k vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje.
Dále Ústavní soud zkoumal, zda jsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 zákona. V daném ohledu však nezjistil, že by ústavní stížnost svým významem nějakým způsobem přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, nehledě na to, že aplikace daného ustanovení [písm. a)], vzhledem k tomu, že stěžovatelka podle svého vyjádření podala dovolání, nepřipadá v úvahu - viz shora citované usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, a nezjistil ani to, že by v řízení o dovolání nastaly průtahy (příp. že by stěžovatelce v jejich důsledku mohla vznikat vážná a neodvratitelná újma).
S ohledem na tyto skutečnosti byla ústavní stížnost Ústavním soudem posouzena jako nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona, jíž bylo nutno, jak patrno z výroku tohoto usnesení, odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Pokud se stěžovatelka domáhá v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, usn. č. 2, Praha 1995). Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti (v důsledku toho návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení, neboť je odmítnut spolu s ústavní stížností).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. listopadu 2003