ECLI:CZ:US:2003:3.US.55.03
sp. zn. III. ÚS 55/03
Usnesení
III. ÚS 55/03
Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. S., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2003, sp. zn. 11 To 90/02, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2002, sp. zn. 17 T 26/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2003 (11 To 90/02-197) a jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2002 (17 T 26/2002-149) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 8 odst. 5, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy ČR tím, že, stručně shrnuto, obě citovaná usnesení obecných soudů neodůvodňují existenci vazebních důvodů dostatečně konkrétně. Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2003 (11 To 90/02-197) bylo ohledně stěžovatele rozhodnuto tak, že jím byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, do které byl vzat rozhodnutím soudce Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. července 2002 (32 Nt 3/2002) ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2002 (23 To 540/2002-61). Bylo konstatováno, že
u stěžovatele je dán vazební důvod dle §67 písm. a) tr. ř. a že se ponechává ve vazbě. Nebyl přijat jeho písemný slib a nabídka peněžité kauce. Současně jím bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2002 (17 T 26/2002-149).
V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud především popsal trestnou činnost stěžovatele, které se měl dopustit, a dále uvedl, že za konkrétní skutečnosti považuje to, že stěžovatel má kontakty v zahraničí, které získal v průběhu působení na Ministerstvu zahraničních věcí ČR a má dostatek finančních prostředků, které by mu pobyt v zahraničí usnadnily. Sám odhadl svůj majetek na několik desítek miliónů korun. V tomto směru nelze přehlédnout ani jeho jazykovou vybavenost. Při řešení tohoto vazebního problému (na rozdíl od otázky viny) nelze odhlédnout ani od vyjádření spoluobžalované T. učiněné při vyšetřování jejího stavu znalcem. Uvedla, že stěžovatel doslova řekl: "Kdyby se něco prozradilo, tak zmizí do Kostariky, ta prý nevydává."
Stěžovatel vedl s tímto odůvodněním polemiku a dovozoval, že nebyly splněny podmínky pro jeho ponechání ve vazbě. Nadto polemizoval i ze zjištěními, která vyplývala z provedených důkazů.
Podle právní úpravy tzv. útěkové vazby upravené v §67 písm. a) tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby i v případě, že z konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména hrozí-li mu vysoký trest.
V dané věci není pochyb o tom, že podmínka spočívající v ohrožení stěžovatele vysokým trestem byla splněna. Na stěžovatele a další osoby byla podána obžaloba pro přípravu trestného činu vraždy [§7 odst. 1 a §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.], dále byl stěžovatel obžalován z trestného činu nedovoleného ozbrojování (§185 odst. 1 tr. zák.). V případě prokázání těchto trestných činů mu hrozí vysoký trest, a to trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trest.
Ústavní soud pečlivě zvážil tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti a s přihlédnutím k výše uvedenému neshledal, že by v dané věci došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Tvrzení v ústavní stížnosti v tomto směru nejsou důvodná. Nelze přehlédnout, že v trestní věci stěžovatele jde o společné trestní stíhání více obviněných, a aniž by tím byla porušována zásada presumpce neviny, jsou zde jednoznačně dány důvody pro uvalení vazby, když stěžovatel je výpovědí jedné ze svědkyň, uvedené v ústavní stížností napadených usneseních, označován za spolupachatele. Nadto z ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, jsou převážně totožné s těmi, které byly uvedeny ve stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. S těmito jeho tvrzeními se stížnostní soud řádně a přiléhavě vypořádal. Ústavní stížnost je tak dle názoru Ústavního soudu jen pouhou polemikou se zcela ústavně konformním názorem Vrchního soudu v Praze, který je i postačujícím způsobem v jeho usnesení odůvodněn (§134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, nelze proto Vrchnímu soudu v Praze nic vytknout.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na svou konstantní judikaturu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci II. ÚS 185/02 ze dne 14. května 2002, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 26., vydání 1., usn. č. 13, Praha 2003), dle které nelze při rozhodování o vazbě vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obžalovaný uprchne. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňující obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v §67 písm. a) tr. ř. Takto vyložené podmínky ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze splňuje, proto byl shledán nepřípadným i odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci
III. ÚS 271/96.
Na tomto místě se sluší rovněž zdůraznit, že zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Nezbývá proto než uzavřít, že závěr o tom, zda se stěžovatel dopustil žalovaných jednání, bude věcí dalšího řízení, ve kterém může stěžovatel realizovat svá procesní oprávnění a zpochybnit důkazy obžaloby svědčící o jeho vině, a to i stran jeho verze, že část skutku byla "zinscenována či dokonce vyprovokována" Policií České republiky. Stěžovatel přehlíží, že obecné soudy v dané věci nehodnotily skutečnosti svědčící proti stěžovateli a nezabývaly se tedy tím, zda je stěžovatel vinen či nikoliv, nýbrž toliko zkoumaly, zda jsou dány konkrétní skutečnosti svědčící o důvodné obavě, že uprchne nebo se bude skrývat [§67 písm. a) tr. ř.].
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána především povahou vývodů ústavní stížnosti.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. března 2003