ECLI:CZ:US:2003:3.US.744.02
sp. zn. III. ÚS 744/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele V. Ch. zastoupeného JUDr. M.M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2002, čj. 22 Cdo 684/2002-111, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2000, čj. 26 Co 48/2000-80, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2002 domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2002, čj. 22 Cdo 684/2002-111, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2000, čj. 26 Co 48/2000-80, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho základních práv, daných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K zásahu do zmíněných základních práv mělo dojít tím, že soudy neprojednaly navrhovatelovu věc bez zbytečných průtahů, když řízení bylo zahájeno v roce 1996 a skončeno v roce 2000 před Krajským soudem v Praze a před dovolacím soudem v roce 2002. Uvedeným postupem mělo být navrhovateli odepřeno právo na soudní ochranu. Navrhovatel dále namítal, že rozsudky Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jsou pro něj nepřesvědčivé, což obsáhle zdůvodnil, a právní závěry soudu II. stupně i dovolacího soudu jsou podle navrhovatele v rozporu se skutkovým zjištěním soudu I. stupně.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ sp.zn. 3 C 678/96 a z něj zjistil, že dne 21. 10. 1996 podal navrhovatel J.H. žalobu na určení vlastnictví k pozemku, v žalobě specifikovaném, proti V. Ch. (ústavní stěžovatel). Okresní soud Praha-západ, rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, čj. 3 C 678/96-63 žalobu zamítl. Rozsudek napadl žalobce odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze, rozsudkem ze dne 15. 11. 2000, čj. 26 Co 48/2000-80, rozsudek soudu I. stupně změnil. Určil, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobce. Uvedený rozsudek napadl žalovaný dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. 10. 2002, čj. 22 Cdo 684/2002-111, tak, že dovolání zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že předmětná nemovitost byla přidělena právním předchůdcům žalobce, na základě nepřímých důkazů. Podle §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocení důkazů je věcí soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení. Dovolací soud může přezkoumávat hodnocení důkazů jen tehdy, jestliže je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení (je zjevně nepřiměřené). Tak tomu v dané věci není. Hodnocení důkazů, provedené krajským soudem, není v rozporu s pravidly logického myšlení ani není zjevně nepřiměřené. Pokud dovolatel zmiňuje důkazy, které bylo podle jeho názoru třeba provést, upozornil dovolací soud na to, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; k těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy. Neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. V dovolání není možno namítat, že soud neprovedl důkazy, jejichž provedení nebylo navrženo v nalézacím řízení.
Rozsudek Nejvyššího osudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že obecné soudy upřely jeho právu ochranu tím, že neprojednaly věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR jsou pro navrhovatele nepřesvědčivé , neboť podle navrhovatele žalobci nedoložili tvrzené skutečnosti. Tím se závěry krajského soudu i Nejvyššího soudu dostaly do rozporu se skutečným stavem věci. Podle navrhovatele soudy uvedeným postupem zasáhly do navrhovatelova základního práva daného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádané podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvedl, že přezkoumával rozsudky soudů vydané v nalézacím řízení z důvodů uvedených v dovolání. Dospěl k závěru, že odvolací soud sice vyšel z nepřímých důkazů, které však uvedl v logický celek a závěry, které učinil, nejsou nelogické ani nijak nepřiměřené. Stěžovatel požaduje jednoznačně přímé důkazy; takový stav by sice byl optimální, avšak jde o posouzení dějů odehrávajících se více než před půl stoletím. Zákon nevylučuje, aby existenci písemné právní skutečnosti o přechodu vlastnického práva byla prokázána nepřímými důkazy. Na základě toho Nejvyšší soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval Nejvyšší soud a s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením důkazů, provedených v nalézacím řízení.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věci patřících do pravomoci obecných soudů, když nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy dostatečně Objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud také konstatoval, že porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 38 odst. 2 Listiny shledáno nebylo, neboť navrhovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem jeho návrh projednal a ve věci vydal rozhodnutí, které, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a navrhovatelem ani nijak specifikováno), že by navrhovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Pokud jde o námitku navrhovatele, že v řízení docházelo ke značným průtahům, Ústavní soud konstatoval, že otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Obě citovaná ustanovení totiž garantují právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž těmto ustanovením přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době". V souzeném případě řízení před obecnými soudy skutečně trvalo téměř 4 roky, což by mohlo být vykládáno jako zásah do základních práv navrhovatele. Ústavní soud však přihlédl k tomu, že v průběhu řízení před Ústavním soudem byly průtahy v řízení odstraněny a ve věci bylo rozhodnuto. Návrh je proto i v této části zjevně neopodstatněný.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2002, čj. 22 Cdo 684/2002-111, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu