ECLI:CZ:US:2003:4.US.268.03
sp. zn. IV. ÚS 268/03
Usnesení
IV. ÚS 268/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. S. F., advokátem, směřující proti vyrozumění ("sdělení k dotazu ze dne 14. 1. 2003") Policejního prezidia ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru "15", ze dne 28. 1. 2003, ČTS: PPR - 7/FKOS-10-2002, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 3. 2003, zn. VI VZv 3/200-2086, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 4. 2003, zn. VI VZv 3/2000-2141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 9. 5. 2003, stěžovatel napadá v záhlaví uvedená vyrozumění orgánů veřejné moci, jimiž bylo z jejich strany reagováno na žádosti stěžovatele týkající se mj. výhrad vůči formulacím blíže označených sdělení obvinění, a to jednak policejním radou Policejního prezidia ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru "15", a dále státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze (§157a tr. řádu). Stěžovatel se domnívá, že citovaná vyrozumění, jež považuje za rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zasahují do jeho ústavně zaručených základních práv, chráněných čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení uvedených ústavních práv mělo dojít v podstatě tím, že označené orgány veřejné moci předmětnými "rozhodnutími" neopodstatněně nevyhověly žádosti stěžovatele, aby byla provedena bližší specifikace skutků, uvedených ve sdělení obvinění Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Hradec Králové, ze dne 6. 3. 1997 (ČVS: KVV-44/20-77), které bylo dále údajně účelově rozšiřováno, a to dne 18. 6. 1997, 7. 11. 1997, 16. 3. 1998 a 21. 12. 1998, když všechny tyto úkony byly z hlediska jejich obsahu dle tvrzení stěžovatele v rozporu se skutečností, pořízeným spisovým materiálem a rovněž neexistovala žádná zjištění, která by odůvodňovala závěr, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal stěžovatel. Stěžovatel namítá, že v těchto procesních úkonech orgánů činných v trestním řízení potom nedošlo k naplnění zákonného příkazu zakotveného v ust. §160 tr. řádu, neboť vyšetřovatel nerespektoval povinnost zákonného popisu skutku, který má vykazovat znaky trestného činu, tak jak to předpokládá co do jeho vymezení §3 a §4 trestního zákona. V tomto postupu stěžovatel spatřuje porušení jeho práva na obhajobu, neboť po více než šesti letech trestního stíhání tak neví, co konkrétně je mu vlastně kladeno za vinu, a svou obhajobu tudíž nemůže směřovat k obraně vůči takovému konkrétnímu obvinění. Předmětná sdělení obvinění považuje za "nepodložená, zmatečná a zmanipulovaná". Rovněž zdůrazňuje, že se žádné trestné činnosti ve smyslu sdělených obvinění nedopustil.
Z uvedených důvodů se stěžovatel posléze domáhá, aby (I.) Ústavní soud v záhlaví uvedená "rozhodnutí" zrušil a dále, aby (II.) "uložil orgánům činným v trestním řízení (Policii ČR, dříve Úřad finanční kriminality a ochrany státu SKPV, poštovní schránka 126, 370 74 České Budějovice a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, nám. Hrdinů 1300, 140 65 Praha 4) uvést do souladu veškerá předmětná sdělení obvinění (tj. počínaje sdělením obvinění ze dne 6. 3. 1997, přes sdělení obvinění ze dne 18. 6. 1997, 7. 11. 1997 po upozornění na změnu právní kvalifikace ze dne 16. 3. 1998 a 11. 10. 2002) s ustanoveními §160 tr. řádu a §3 a 4 tr. zákona tak, jak je uvedeno na straně třetí této ústavní stížnosti, nejpozději do třiceti dnů ode dne doručení nálezu Ústavního soudu. V případě nesplnění termínu, či výše uložené povinnosti zastavit pak, do třiceti dnů ode dne marného uplynutí předchozího termínu, trestní stíhání, které je vedeno na základě výše uvedených sdělení obvinění".
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pohledu formálních (procesních) náležitostí, jejichž splnění je nezbytnou podmínkou umožňující její věcné projednání a shledal, že tato vykazuje formální vady, jež mají za následek její odmítnutí. Není totiž možno přehlížet, že Ústavní soud je, jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), přirozeně povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
V dané věci, s ohledem na návrhové žádání stěžovatele (jím předestřený petit), je z hlediska kompetenčního určující ust. §82 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle něhož, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Stěžovatel, jak je patrno z petitu ústavní stížnosti, považuje předmětná vyrozumění orgánů činných v trestním řízení za zásah orgánu veřejné moci, kterému je třeba přiznat jakési dvojjediné postavení, a to kvalitu rozhodnutí a dále tvz. jiného zásahu orgánu veřejné moci. Kombinuje tak po argumentaci v odůvodnění ústavní stížnosti předestřené ve svém návrhovém žádání požadavek kasačního rozhodnutí s uložením povinnosti konat určitým způsobem. Napadená vyrozumění orgánů činných v trestním řízení však podle přesvědčení Ústavního soudu nelze považovat za rozhodnutí, jak je má na mysli shora citované ustanovení
zákona. Uvedenou - v tomto směru negativní - charakteristiku vyrozumění ve vazbě na §157a tr. řádu lze vyvodit nejen z tohoto ustanovení, zakládajícího povinnost státního zástupce vyrozumět žadatele o výsledku přezkoumání, nýbrž i z čl. 9e Pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 9/1994 (ze dne 17. 10. 1994, ve znění pozdějších pokynů), dle něhož státní zástupce vždy vyrozumí oprávněnou osobu stručným přípisem o výsledku přezkoumání a o tom, jaká opatření byla učiněna k nápravě zjištěných nedostatků. Obdobně je potom třeba nahlížet i na přípis Policejního prezidia ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru "15", ze dne 28. 1. 2003, ČTS: PPR-7/FKOS-10-2002.
Zbývá tedy z pohledu extenzivního výkladu in favorem stěžovatele učiněného přijmout případnou kvalifikaci napadených vyrozumění coby "jiného zásahu" orgánu veřejné moci. Domáhá-li se ovšem stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud uložil povinnost směřující k plnění, tj. uložil konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak je shora popsáno, je nutno konstatovat, že se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat, tj. k vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno, není oprávněn (Ústavní soud může výrokem svého rozhodnutí uložit, kromě zákazu v pokračování porušování práva a svobody, toliko již zmíněnou povinnost obnovit stav před porušením ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, pokud k němu došlo, a to za předpokladu, že jím není napadáno rozhodnutí).
Nad rámec těchto důvodů znamenajících odmítnutí ústavní stížnosti a limine, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že opatření, jímž je sdělováno obvinění, není zpravidla způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu (usnesení ve věci, sp. zn. IV. ÚS 349/99, ze dne 2. 8. 1999; usnesení ve věci, sp. zn. IV. ÚS 408/99, ze dne 20. 10. 1999). Od tohoto názoru se neodchýlil Ústavní soud ani po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb. (usnesení ve věci, sp. zn. IV. ÚS 535/02, ze dne 6. 11. 2002). Pro podporu opodstatněnosti těchto úvah je třeba odkázat rovněž na závěry deklarované v nálezu Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 243 a násl.). Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti). Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou (obdobně usnesení ve věci, sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 11. 12. 2001).
Pokud byl stěžovatel v souvislosti s uvedenými sděleními obvinění rovněž postižen vazbou, posouzení jejich eventuálních vad z hledisek podmínek ústavnosti ze strany Ústavního soudu by mohl případně dosáhnout (při splnění příslušných podmínek) návrhem, směřujícím proti předmětným rozhodnutím o vazbě (srov. nález ve věci, sp. zn. IV. ÚS 582/99, uveřejněný pod č. 30 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2001, str. 221 a násl.). Nadto je nutno připomenout, že stěžovatelem citovaná sdělení obvinění (sdělení obvinění Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové, ze dne 6. 3. 1997, čj. ČVS: KVV-44/20-97, ze dne 18. 6. 1997, čj. ČVS:KVV-44/20-97, ze dne 7. 11. 1997, čj. ČVS:KVV-44/20-97, ze dne 16. 3. 1998, čj. ČVS:KVV-44/20-97, a ze dne 21. 12. 1998, čj. ČVS:KVV-290/20-98) byla již předmětem řízení před Ústavním soudem, o kterém rozhodoval IV. senát, jenž jeho námitkám nepřisvědčil a jehož výsledek je stěžovateli znám, pročež postačí na rozhodovací důvody příslušného usnesení odkázat (sp. zn. IV. ÚS 191/02, ze dne 18. 7. 2002). Navíc je pro vyložené úvahy zřejmé, že v případě stěžovatelem napadených "vyrozumění", která v podstatě na předmětná sdělení obvinění ve smyslu výhrad vůči nim reagují, již vůbec není ingerence Ústavního soudu namístě.
Nicméně jak je patrno z výše uvedeného, stěžovatel předně nedostál požadavku řádné formulace stížnostního petitu, jemuž by korespondovalo oprávnění Ústavního soudu vyjádřené v ust. §82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. S poukazem na to, že Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat svou ústavně založenou pravomoc jen v případech, mezích a způsobem, který zákon stanoví, proto návrh stěžovatele podle ust. §43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, jako návrh k jehož projednání není příslušný, usnesením odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj