ECLI:CZ:US:2003:4.US.34.02
sp. zn. IV. ÚS 34/02
Usnesení
IV. ÚS 34/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti MUDr. C. O., zastoupené JUDr. I. F., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v 0stravě ze dne 19. září 2001, čj. 22 Ca 552/2000-23, a rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 13. září 2000, čj. OPÚ/242/93-NM, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo potvrzeno jemu předcházející rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 13. září 2000, čj. OPÚ/242/93-NM, "ohledně pozemku p.č. (945/2) o výměře 2658 m2, nyní pozemek p.č. 937/2 a 952" a "ohledně pozemku p.č. (944/2) o výměře 1189 m2, nyní p.č. 952" citované rozhodnutí zrušeno a věc v tomto rozsahu vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím pozemkový úřad ve smyslu ust. §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."), rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí takto identifikovaných nemovitostí v obci a k.ú. H. V rozsahu výroku, v němž nebylo citovaným rozsudkem obecného soudu zrušeno, napadla stěžovatelka i toto rozhodnutí, když tvrdila, že se oběma rozhodnutími orgánů veřejné moci cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), obdobně vyjádřeném v čl. 90 Ústavy ČR. V postupu obou jmenovaných orgánů veřejné moci potom spatřuje rovněž zásah do základního práva plynoucího z čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť se domnívá, že je jí upíráno vlastnické právo k pozemkům, na něž má dle jejího názoru ve smyslu platných zákonů nárok.
Co se pozemku uvedeného v potvrzující části výroku uvedeného rozsudku týče, ve vztahu k němu uvedla, že pokud byla ze strany pozemkového úřadu a soudu shledána ve vazbě na něj překážka bránící jeho vydání [§11 odst. 1 písm. d) zák. č. 229/1991 Sb.] v tom, že zahrádková osada na něm umístěná byla zřízena před 1. říjnem 1976, nelze se se závěry v její restituční věci rozhodujících orgánů veřejné moci ztotožnit a v tomto smyslu předestřela rovněž svůj vlastní náhled na hodnocení důkazů, jež měly v dané věci k dispozici. Současně namítla, že při svém rozhodování obecný soud pochybil, když se nezabýval její výhradou, vztahující se k porušení §33 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., a to - jak se uvádí v odůvodnění jeho rozsudku - vzhledem k uplynutí lhůty k jejímu uplatnění. V této souvislosti poukázala na ust. §4a odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Konečně uvedla, že na části pozemku o rozloze této části 593 m2, dříve označeného jako parcela PK (945/2) díl I, se nachází tentýž park jako na pozemku dříve označeném jako parcela PK (944/2), a tudíž se této jeho části v žádném případě nemůže týkat existence překážky spočívající v zahrádkové osadě, což soud ve svém rozhodnutí údajně nezohlednil. V ústavní stížnosti dále předložila i blíže rozvedené námitky, směřující toliko vůči části výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě učiněnému stran pozemku v obci a k.ú. H. dříve označenému jako parcela PK (944/2). Závěrem svého návrhu stěžovatelka namítla nedostatečnost identifikace dotčených pozemků ve výroku jeho rozsudku, jakož i to, že o nich rozhodl v rámci jednoho výroku, což považuje za nesprávné.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti za účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, vyjádřila předsedkyně senátu 22 Ca, která poukázala na to, že stěžovatelka nebyla v provedeném řízení krácena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v hlavě páté Listiny, a proto navrhla její zamítnutí.
Ústavní soud přezkoumal podaný návrh z pohledu ústavně zaručených kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, neshledal. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Stěžovatelka, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, se v podstatě domáhá přezkoumání citovaného rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší, když jeho zásah je vázán ve shodě s jeho postavením, coby soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), na splnění příslušných podmínek, které nemohou spočívat v pouhé obecné polemice se skutkovými a právními závěry orgánů veřejné moci bez současného dotčení ústavních kautel (srov. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 1, č. 5).
Ústavní soud po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že o návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování postulátů z hlavy páté Listiny plynoucích. S jejími námitkami se orgány veřejné moci řádně vypořádaly a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jejím skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je řádně a logicky odůvodněno (§157 odst. 2 o.s.ř.) a z pohledu ústavněprávního mu lze stěží cokoliv vytknout, když tytéž náležitosti splňuje i napadeným rozsudkem nezrušená (resp. potvrzená) část rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě, okresního pozemkového úřadu.
Ústavní soud v návaznosti na polemiku stěžovatelky se skutkovými zjištěními v její restituční věci učiněnými připomíná, že zásadně nepřehodnocuje hodnocení důkazů, jež bylo provedeno orgány veřejné moci. Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v rozhodování orgánů veřejné moci jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další). Brojila-li tedy stěžovatelka proti provedeným skutkovým zjištěním, je třeba říci, že tento zjevný nesoulad Ústavní soud v její restituční věci neshledal, když se ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci ani nejedná o procesní situaci, jíž by bylo možno charakterizovat z pohledu judikatury Ústavního soudu kategorií tzv. opomenutých důkazů.
Námitka stěžovatelky, že se obecný soud nezabýval její výhradou ohledně nedodržení imperativu zakotveného v §33 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., rovněž není namístě, neboť ji uplatnila po lhůtě uvedené v ust. §250m odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před vykonatelností nálezu Ústavního soudu č. 276/2001 Sb. Z této právní úpravy vyplývá pro správní soudnictví uplatnění zásady dispoziční a koncentrační (§250l, §249 odst. 2, §250h odst. 1 o.s.ř.) a obecný soud v souladu s nimi tudíž přihlíží pouze k tvrzením účastníků uplatněným v opravném prostředku a ve lhůtě k tomu zákonem určené. Pokud v předepsané lhůtě účastník řízení jím tvrzená pochybení ve svých stížnostních bodech nevytkne, soud k nim nepřihlíží. Poukaz na ust. §4a odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. potom není případný, neboť se na tuto procesní situaci nikterak nevztahuje.
Tvrzení, dle něhož se na části pozemku o rozloze této části 593 m2, dříve označeného jako parcela PK (945/2) díl I, nachází tentýž park jako na pozemku dříve označeném jako parcela PK (944/2), a tudíž se této jeho části v žádném případě nemůže týkat existence překážky spočívající v zahrádkové osadě, potom odhlíží od skutečnosti, že jak správní orgán, tak při své přezkumné činnosti správní soud (ač to z jeho rozhodnutí není na první pohled zcela patrno, nicméně v něm obsaženo je) vycházely z toho, že tuto část nelze vydat pro překážku předpokládanou v ust. §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb.
Identifikace předmětných pozemků ve výroku rozsudku Krajského soudu v Praze by sice mohla být pregnantnější, vycházeje ovšem z obsahové podstaty projednávaného restitučního nároku, je třeba konstatovat, že umožňuje určit, o které pozemky se v daném případě jedná. Námitky brojící proti rozhodovacím důvodům obecného soudu stran výroku ohledně pozemku v obci a k.ú. H. dříve označenému jako parcela PK (944/2) potom předmětem přezkumu Ústavního soudu být nemohou, neboť tento výrok byl učiněn ve prospěch stěžovatelky [srov. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud tak po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v restituční věci stěžovatelky bylo postupováno způsobem ústavně souladným a k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny nedošlo. Právo dle čl. 11 odst. 4 Listiny porušeno rovněž nebylo, neboť tento článek chrání vlastnické právo již konstituované, nikoliv tvrzený nárok na ně uplatněný formou restitučního nároku. Proto byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu