ECLI:CZ:US:2003:4.US.380.03
sp. zn. IV. ÚS 380/03
Usnesení
IV. ÚS 380/03
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2003 ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti opatření Okresního soudu v Plzni sp. zn. 5 Nt 77/2001 ze dne 31. 3. 2001, postupu Krajského úřadu vyšetřování v Plzni ve věci ČVS: KV 2C-134/10-2001, rozsudku Krajského soudu v Plzni čj. 33 T 11/2001-710 ze dne 19. 2. 2002 a ze dne 25. 6. 2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02 a usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. 6 Tdo 1062/2002 ze dne 15. 1. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností sepsanou JUDr. J. J., advokátem, dne 11. 7. 2003, předanou k přepravě 13. 7. 2003 a doručenou Ústavnímu soudu 15. 7. 2003 dovolával se stěžovatel zrušení shora uvedených rozhodnutí a dále toho, aby Ústavní soud vyslovil nálezem, že ve vztahu k stěžovateli byla porušena Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 3, čl. 7 odst. 2 a čl. 8 odst. 3.
Ve stručně odůvodněné stížnosti poukázal především na to, že byl protizákonně zadržován Policií ČR v Plzni a že neměl obhájce; zdůraznil také, že se již podvakráte obrátil na Ústavní soud, který však svými usneseními jeho ústavní stížnost odmítl. Vyslovil přesvědčení, že se tak stalo jen pro formální vady podání jeho advokátů, za které jako občan nenese odpovědnost, takže mu měla být způsobena újma na právech.
Plná moc připojená k této ústavní stížnosti vykazovala vady, byla však vypovězena stěžovatelem dle jeho sdělení dne 12. 7. 2003. O tom stěžovatel Ústavní soud informoval podáním, jež bylo doručeno 28. 7. 2003. K výzvě Ústavního soudu sdělil pak stěžovatel prostřednictvím dalšího právního zástupce, advokáta JUDr. M. S., že na podané stížnosti trvá. Plná moc pro tohoto druhého právního zástupce byla připojena a vykazovala stejné závady jako plná moc pro právního zástupce původního.
Ústavní soud vyžádal příslušný spis Krajského soudu v Plzni 33 T 11/2220, připojil své vlastní spisy I. ÚS 155/03 a I. ÚS 161/03. Z těchto spisů i z podané ústavní stížnosti jednoznačně vyplývá, že tato musela být odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Z vyžádaného trestního spisu lze vzít za prokázáno, že stěžovatel odsouzený rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002 podal proti tomuto rozsudku odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2002 jako nedůvodné zamítl. O dovolání proti tomuto rozhodnutí rozhodoval Nejvyšší soud ČR dne 15. 1. 2003 a svým usnesením dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) a e) trestního řádu. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo doručeno stěžovateli i jeho obhájci dne 31. 1. 2003.
Byla-li tedy ústavní stížnost podána v této věci až dne 13. 7. 2003, stalo se tak dávno po uplynutí lhůty, kterou pro její podání stanoví §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tato lhůta je propadná, Ústavní soud, který je citovaným zákonem vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy), ji v žádném případně nesmí prominout ani prodloužit. Je-li ústavní stížnost podána po této lhůtě, je povinností Ústavního soudu rozhodnut tak, jak je ve výroku uvedeno.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává aplikace §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podotýká Ústavní soud, že jde o snahu zcela nepřípadnou.
Ústavní soud považuje za nezbytné v této věci uvést, že kvalita podané ústavní stížnosti jest natolik nepřijatelná, že sepsáním a podáním této ústavní stížnosti prvý právní zástupce stěžovatele nepochybně porušil své povinnosti advokáta. Ani další právní zástupce stěžovatele vady podané stížnosti neodstranil a stejně jako první advokát ve věci činný předložil Ústavnímu soudu plnou moc rozpornou s ustanovením §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout v této věci, že povinná účast advokáta při podávání ústavních stížností není bezúčelná. Jejím smyslem má být nejen omezovat zbytečná podání Ústavnímu soudu adresovaná, ale chránit i občany, kteří se na Ústavní soud s návrhy obracejí, před zbytečnými výdaji v souvislosti s takovými návrhy vynaloženými. Je povinností kvalifikovaného právního zástupce, aby v tomto směru navrhovatele - žadatele o právní pomoc - ještě před podáním návrhu k Ústavnímu soudu poučil, a tím i v jeho právech chránil. Je to nejen povinnost etická a stavovská, ale i právní, když podle ustanovení §16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, je sice advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, není však těmito pokyny vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem. O tom všem je advokát povinen klienta přiměřeně poučit; advokát je povinen vykonávat advokacii svědomitě. Již prvý právní zástupce stěžovatele, opožděně podávající stížnost (Ústavní soud nemůže pravda vyloučit, že na to byl stěžovatel upozorněn), koncipoval podání k Ústavnímu soudu zcela nepřijatelně. Za účastníky označil např. 1) "Policie ČR, Správa Zpč. Kraje služba kriminální policie", 2) "Vyšetřování Plzeň ČVS: KV 2C-134/10-2001", 3) "Okresní soud v Plzni - opatření 5 Nt 77/2001", 4) Krajský soud v Plzni č.j. 11/2001-563, č.j. 33 T 11/2001-563", 5) Vrchní soud v Praze č. j. 7 To 111/02", 6) Nejvyšší soud ČR č. j. 6 Tdo 1062/2002", 7) "Rozhodnutí formou usnesení Ústavního soudu č. zn. I. ÚS 155/03 a I. ÚS 161/03 Ústavního soudu České republiky", v ústavní stížnosti uvedl, že směřuje "proti Usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 155/03 ze dne 13. 5. 2003 a proti Usnesení sp. zn. I. ÚS 161/03 ze dne 13. 5. 2003", v petitu návrhu však napadl rozhodnutí jiná; takto markantních i dalších pochybení se neměl právní zástupce stěžovatele dopustit. To zajisté nelze vyčítat navrhovateli samotnému, neboť bylo na jeho zástupci, aby postupoval v souladu se zákonem, jehož znalcem má být. Ostatně i předcházející ústavní stížnosti téhož stěžovatele musely být odmítnuty, a to pro neodstranění vad (I. ÚS 155/03), resp. nepřípustnost (I. ÚS 161/03).
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj