ECLI:CZ:US:2003:4.US.771.02
sp. zn. IV. ÚS 771/02
Usnesení
IV. ÚS 771/02
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. B. F., zastoupeného JUDr. R. V., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2000, čj. 24 K 30/99-51, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, čj. 2 Ko 55/2000-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2002, doplněným podáními ze dne 14. 4. 2003 a ze dne 13. 5. 2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2000, čj.
24 K 30/99-51, kterým byl na jeho majetek prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty ustanoven Ing. J. Š. Současně navrhl zrušit i potvrzující rozsudek (správně usnesení) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, čj. 2 Ko 55/2000-89. Uvedl, že ve věci podal též dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 25. 9. 2002, čj.
29 Odo 842/2001-254, jež bylo jeho právní zástupkyni doručeno dne 30. 10. 2002.
Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávné posouzení zjištěného skutkového stavu. Má za to, že k jeho argumentům nebylo v rámci řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka vůbec přihlédnuto, ačkoliv by jím tvrzené skutečnosti určitě vedly
k zamítnutí návrhu. Je i nadále přesvědčen, že návrh na konkurs byl podán osobou, která
k tomu nebyla aktivně legitimována. Obecné soudy se, dle jeho názoru, dostatečně nevypořádaly s jednostranným započtením ze dne 30. 6. 1998. Soud měl provádět dokazování ke skutečnostem mezi účastníky sporným. Postupem obecných soudů tak bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především vyjádřil pochybnosti o včasnosti podané ústavní stížnosti, a to vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 25. 9. 2002, čj.
29 Odo 842/2001-254, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dále uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své argumenty a námitky proti rozhodnutí soudu prvého stupně, kterými se odvolací soud ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2001 podrobně zabýval. Ke svým tvrzením stěžovatel v průběhu odvolacího řízení nenabídl žádné důkazy a nenabízí je ani ve své ústavní stížnosti. K posouzení toho, zda navrhovatel konkursu doložil svou tvrzenou pohledávku za stěžovatelem, nebylo jednání třeba nařizovat. Vyjádřil přesvědčení, že
k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo a poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 420/97. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako opožděná, případně jako nedůvodná zamítnuta, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením zjištěného skutkového stavu. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl již v odvolání proti usnesení soudu prvého stupně a odvolací soud se s nimi, dle názoru Ústavního soudu, úplně a přesvědčivým způsobem vyrovnal. V odůvodnění ústavní stížnosti tak stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení čl. 90 Ústavy. Toto ustanovení samo o sobě subjektivní ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť ve spojení s čl. 95 Ústavy jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. To, že se výsledek soudního řízení stěžovateli nezamlouvá, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru.
Pokud jde o Vrchním soudem v Olomouci uplatněnou námitku, týkající se údajně opožděně podané ústavní stížnosti, Ústavní soud v tomto směru odkazuje na své sdělení uveřejněné pod č. 32/2003 Sb.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2003