ECLI:CZ:US:2004:1.US.144.03
sp. zn. I. ÚS 144/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 3 To 63/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 32 T 7/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se J. G. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označených rozsudků vrchního a krajského soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Shora uvedeným rozsudkem vrchní soud, z podnětu odvolání státního zástupce, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ") částečně zrušil označený rozsudek krajského soudu ve výroku o vině a trestu u stěžovatele a obžalovaného P. K. Podle §259 odst. 3 TrŘ nově rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě uznal stěžovatele vinným přípravou k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §7 odst. 1 k §140 odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel si do konce roku 2000 opatřil nejméně 116 ks padělaných bankovek v hodnotě po 5 000,-- Kč, celkem v úhrnné nominální hodnotě 580 000,-- Kč. Tyto bankovky předal v prosinci 2000 P. K., který je měl za přesně neurčenou provizi prodat dalším distributorům, v kurzu 25% nominální hodnoty. V lednu 2001 odebral od P. K. zpět 20 ks těchto padělků a přislíbil mu dodání dalších padělků v nominální hodnotě 4 až 5 milionů korun.
Porušení citovaných základních práv stěžovatel spatřoval v tom, že skutková zjištění jsou v hrubém nepoměru s vykonanými důkazy a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94. Tvrdí, že byl uznán vinným pouze na základě záznamů o odposlechu telefonních hovorů (z nichž jeho údajná trestná činnost nevyplývá) a na základě rozporuplné výpovědi spoluobžalovaného P. K. Ten se odmítl zúčastnit konfrontace, u hlavního líčení odmítl vypovídat a u veřejného zasedání se měl vyjádřit v tom smyslu, že "stěžovatel žádnou trestnou činnost nepřipravoval a nemá s ní nic společného". Toto vyjádření P. K. nevzal, podle stěžovatele, vrchní soud vůbec v potaz. V této souvislosti poukázal na dopis, který měl zaslat P. K. právní zástupkyni stěžovatele, v němž měl uvést okolnosti, za nichž byl v přípravném řízení přinucen vypovídat. Tento dopis chce stěžovatel použít při návrhu na povolení obnovy řízení. Podle jeho názoru porušily rozsudky obecných soudů také ustanovení §2 odst. 5, 6 TrŘ, neboť jeho vina byla postavena na důkazech, které jsou v rozporu trestním řádem a neprokazují jeho vinu. Na závěr konstatoval, že v trestní věci podal dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 6 Tdo 1034/2002, odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b TrŘ.
K výzvě Ústavního soudu krajský soud uvedl, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jeho jednání bylo podřazeno pod příslušnou právní kvalifikaci. V daném případě se nejedná o případ řešený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, na který stěžovatel odkázal.
Vrchní soud ve svém vyjádření konstatoval, že se jedná o námitky, které byly v převážném rozsahu uplatněny v odvolání a k nimž se z hlediska zákonnosti vyslovil. Proto odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především polemizuje se závěry obecných soudů, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozsudků, jimiž byl uznán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o vině a trestu řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Postup obecných soudů zajistil rovnost procesních stran a jejich rozhodnutí zajistila spravedlivý výsledek. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy tedy nedošlo.
Tvrzení, že vrchní soud nepřihlédl k vyjádření spoluobžalovaného P. K., se nezakládá na pravdě. Vrchní soud se s tímto vyjádřením dostatečně vypořádal, když v odůvodnění svého rozsudku (str. 10 - 11) uvedl, že "(...) tvrzení obžalovaného P. K., učiněná v rámci veřejného zasedání, že byl v rámci přípravného řízení donucován k výpovědím, bylo mu vyšetřovatelem naznačováno, jak má znít jeho odpověď, popř. že protokoly s jeho výpovědí byly již dopředu napsány, považuje za lživé, nepravdivé, a tudíž nevěrohodné. U všech výslechů obžalovaného P. K. byl vždy přítomen jeho obhájce, stejně jako obhájkyně obžalovaného J. G. (stěžovatele). Pokud by výslechy probíhaly tak, jak uvedl P. K., nepochybně by obhájci obou obžalovaných proti tomuto protizákonnému postupu zasáhli (...)." Obdobným způsobem se vrchní soud vypořádal s tvrzením, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu neprokazují trestnou činnost, za kterou byl odsouzen. I v tomto případě lze odkázat na ústavně konformní odůvodnění rozsudku vrchního soudu (str. 11 - 12 rozsudku).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud nepovažuje tuto výtku za důvodnou, neboť zmíněný článek nepředstavuje subjektivní základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Jedná se pouze, mj. již důvodu jeho systematického začlenění, o organizační princip činnosti soudů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 23, nález č. 127 str. 232).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková