ECLI:CZ:US:2004:1.US.162.02
sp. zn. I. ÚS 162/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti C. P., spol. s r.o., právně zastoupené advokátem JUDr. Z. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2001, č.j. 38 Ca 500/2000-24, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 8. 2000, č.j. 3701/120/2000 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Poděbradech ze dne 5 . 4. 2000, č.j. 17612/00/055922/3787, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla zasažena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Poděbradech ze dne 5. 4. 2000 [17612/00/055922/3787] jí byla za zdaňovací období 1995 dodatečně vyměřena daň z příjmu v částce 830 660,- Kč, přičemž nebyla zohledněna daňová ztráta z roku 1994. Přitom jiným (ústavní stížností nenapadeným) dodatečným platebním výměrem byla stěžovatelce za zdaňovací období 1996 vyměřena daňová ztráta ve výši 4.008.793,- Kč. Dodatečný platební výměr [17612/00/055922/3787] tuto ztrátu nezohledňuje, i když šlo o skutečnost zjištěnou při daňovém řízení, která byla správci daně známa. Správce daně měl tuto skutečnost zohlednit ve smyslu ust. §16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., v tehdy účinném znění (dále též "daňový řád"), avšak správce daně nepromítl ztrátu zjištěnou při kontrole probíhající od 14. 12. 1998 do 22. 3. 2000 do základu daně z příjmů za rok 1995 a 1997. Tuto chybu nenapravilo ani Finanční ředitelství v Praze, ani Městský soud v Praze. Přitom je zjevné, že stěžovatelka nemohla před zahájením kontroly předjímat, že základ daně a daňová povinnost budou změněny a ztrátu neměla jak uplatnit. Výklady správce daně a soudu nemají oporu v platném právu. Jestliže daňový subjekt může ztrátu uplatnit fakultativně, správce daně tak učinit musí. V závěru stěžovatelka upozornila, že obecné soudy na otázku povinnosti správce daně přihlížet z úřední povinnosti k daňové ztrátě z minulých období nahlížejí rozporně.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp.zn. 38 Ca 500/2000 a příslušné správní spisy Finančního ředitelství v Praze a Finančního úřadu v Poděbradech. Z nich zjistil, že Finanční úřad v Poděbradech ve svém rozhodnutí vycházel z názoru, že pokud nebyla ztráta uplatněna při podání řádného daňového přiznání za příslušné zdaňovací období, nelze ji zohlednit po provedení daňové kontroly. Odvolání stěžovatelky, jehož předmětem byla žádost o dodatečné promítnutí ztráty za rok 1994 Finanční ředitelství v Praze dne 31. 8. 2000 zamítlo [3701/120/2000], s tím že neuplatnění daňové ztráty je nevyužitím práva poplatníka. Stěžovatelka ztrátu nevykázala - ztráta byla zjištěna daňovou kontrolou. Finanční ředitelství upozornilo, že daňovou ztrátu může stěžovatelka uplatnit dle ust. §34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů v tehdy účinném znění (dále též zákon o daních z příjmů"), nejpozději při stanovení základu daně za rok 2001. Stěžovatelka rozhodnutí finančního ředitelství napadla žalobou. Městský soud v Praze si nejprve nechal upřesnit, že stěžovatelka napadá stanovení daňové povinnosti za rok 1995, poté věc přezkoumal v mezích daných žalobními důvody a nakonec žalobu jako nedůvodnou zamítl [38 Ca 500/2000] s tím, že správce daně není povinen ani oprávněn ztrátu uplatnit. Jde o výhradní právo poplatníka, který má povinnost daň si sám vypočítat [§40 odst. 16 daňového řádu].
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Finanční úřad v Poděbradech, který setrval na názoru, že uplatnění daňové ztráty je výhradně na vůli poplatníka. Vyjádřilo se i Finanční ředitelství v Praze, které uvedlo, že daňová ztráta za rok 1994 nesouvisí s dodatečným stanovením daně za rok 1995, protože není okolností zjištěnou při kontrole za rok 1995. Pokud by správce daně při doměření daně ztrátu zohlednil, zvýhodnil by stěžovatelku a porušil by rovnost daňových subjektů. Podle ust. §38p zákona o daních z příjmů totiž nelze ani v dodatečném daňovém přiznání uplatnit vyšší částky odečitatelných položek, než jaké byly uplatněny v řádném daňovém přiznání. Subjekt, který splní zákonnou povinnost podat dodatečné daňové přiznání by tak byl "trestán" vyšší daní, zatímco subjekt, který povinnost nesplnil a nesprávný základ daně byl zjištěn až při kontrole, by byl zvýhodněn. K námitce stěžovatelky, že nemohla předvídat změnu daňové povinnosti, finanční ředitelství sdělilo, že jí muselo být při výpočtu daňové povinnosti objektivně známo, že porušuje právní předpis. Při postupu v souladu se zákonem, by vykázala základ daně ve výši zjištěné finančním úřadem. V závěru finanční ředitelství zopakovalo, že možnost uplatnění ztráty v době vydání rozhodnutí nezanikla a vyjádřilo přesvědčení, že bylo postupováno v souladu se zákonem.
K výzvě se k ústavní stížnosti rovněž vyjádřil Městský soud v Praze, který k námitce, že stěžovatelka nemohla předvídat změnu daňové povinnosti uvedl, že stěžovatelka se do takové situace dostala sama tím, že daň nepřiznala a neodvedla ve správné výši. K namítané nejednotnosti judikatury uvedl, že k věci se vyslovil Ústavní soud v rozhodnutí sp.zn. IV. ÚS 230/2000. Na závěr bylo vyjádřeno přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelčina základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem hmotného a procesního práva, tak jak jej provedl městský soud a předtím finanční ředitelství, resp. finanční úřad. Z toho dovozuje ústavně nepřípustný zásah, protože aplikovaný výklad podle ní nerespektuje ust. čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Z povahy námitek je ale zřejmé, že stěžovatelka obsahově namítá, že jí byla stanovena daňová povinnost v rozporu se zákonem, tedy že došlo k porušení toliko ust. čl. 11 odst. 1 Listiny, které garantuje, že daňovou povinnost lze uložit výhradně na základě zákona. Městskému soudu je pak vytýkáno, že nepostupoval v souladu s platným právem, tedy že porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto věc dále zkoumal z hlediska možného porušení těchto dvou ustanovení.
Ze soudního spisu Ústavní soud nezjistil, že by městský soud nepostupoval v souladu s ustanoveními procesních předpisů, nebo že by se v odůvodnění svého usnesení nevypořádal s žalobními námitkami. Soud konstatoval, že z aplikovaných zákonů plyne jednoznačná povinnost daňového subjektu přiznat v daňovém přiznání všechny skutečnosti týkající se jeho daňové povinnosti. Chce-li daňový subjekt využít svého práva uplatnit ztrátu, musí ji uvést v daňovém přiznání. Neučiní-li tak, nemůže to požadovat po správci daně. Soud své závěry pečlivě zdůvodnil a jeho závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K těmto závěrům proto nemůže mít Ústavní soud, z hlediska výše uvedeného rámce vymezeného pro jeho rozhodování, výhrady. V postupu soudu nelze spatřovat porušení stěžovatelčiných práv na spravedlivý proces.
Ústavní soud zkoumal i postup při stanovení daňové povinnosti. Ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že správce daně zjistil mnoho různorodých nedostatků ve vedení daňového účetnictví stěžovatelky, které se následně projevily v jí provedeném nesprávném výpočtu výše daně. Stěžovatelka ve svých podáních, kterými brojila proti postupu správce daně nenamítala nesprávnost závěrů daňové kontroly na základě nichž byl vydán dodatečný platební výměr, ale domáhala se možnosti finančním úřadem správně zjištěnou ztrátu ex post zohlednit při dodatečném stanovení výše daně. To bylo odmítnuto poukazem na povinnost stěžovatelky správně daň vypočítat a přiznat ji. Správce daně při aplikaci ustanovení daňového řádu nepostupoval svévolně a jím provedený výklad ust. §16 odst. 8 věta sedmá daňového řádu, podle kterého "při dodatečném stanovení daně správce daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny" nekoliduje s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, jakkoli následky takového výkladu pociťuje jako tvrdé. Doměření daně bez možnosti zohledňovat tzv. odečitatelné položky v obdobných případech předvídá zákon, který tak konstruuje sankci za nesprávně přiznanou a odvedenou daň. Přitom v projednávaném případě nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka nebyla schopna správnou výši daně zjistit ani při vynaložení úsilí, které lze od ní rozumně požadovat. Ustavní soud nezjistil, že by stěžovatelka byla zasažena na svých ústavních právech v důsledku aplikačního postupu správního orgánu, který by nemohla předvídat. Správce daně vycházel z názoru, že stěžovatelce muselo být při výpočtu daňové povinnosti objektivně známo, že porušuje právní předpis. K tomuto závěru, vycházejícímu ze zásady neznalost zákona neomlouvá, nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady. Doměření daně, ani postup kterým k němu došlo, proto nelze považovat ani za projev nepřiměřené tvrdosti při aplikaci zákona, která by vedla k zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 5 Listiny.
K námitce nejednotného soudního rozhodování se poznamenává, že jakkoli jde o nežádoucí jev, který byl strukturálně založen jednoinstanční koncepcí správního soudnictví, nemůže být úkolem Ústavního soudu sjednocování judikatury obecných soudů. Na okraj se konstatuje, že obdobné závěry již Ústavní soud vyslovil ve svých rozhodnutích sp.zn. IV. ÚS 298/02, II. ÚS 166/01, a IV. ÚS 230/2000: "Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování, jestliže k ní došlo, je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno a aby si tak Ústavní soud nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví" [viz Automatizovaný systém právních informací (ASPI), položka Literatura, pole Pramen? sp.zn.]
Tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 14. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu