ECLI:CZ:US:2004:1.US.171.04
sp. zn. I. ÚS 171/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Hromnice, se sídlem Hromnice č. 60, 330 11 Třemošná u Plzně, zastoupené advokátem Mgr. J. S., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 2. 6. 2003, čj. 5 C 137/2002 - 73, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2003, čj. 12 Co 392/2003 - 88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud Plzeň - sever, v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, vyhověl žalobě A. G. a M. P. a rozsudkem ze dne 2. 6. 2003, čj. 5 C 137/2002 - 73, určil, že jejich rodiče A. G. a A. G. byli v den své smrti spoluvlastníky ideální poloviny označených nemovitostí. Rozhodl tak poté, co uznal za neplatnou směnnou smlouvu ze dne 24. 9. 1963, uzavřenou mezi M. N. (právní předchůdce stěžovatelky) a A. a A. G. (právní předchůdci žalobců) formou notářského zápisu pod sp. zn. NZ 677/63. Okresní soud dovodil, že uvedenou smlouvu manželé G. uzavřeli v tísni. Nezjistil ovšem nápadně nevýhodné podmínky a dospěl k závěru, že smlouva byla absolutně neplatná pro neurčitost, spočívající v nesrozumitelném označení předmětu plnění.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, čj. 12 Co 392/2003 - 88, rozsudek okresního soudu potvrdil. Na rozdíl od okresního soudu považoval smlouvu za určitou a uzavřel, že ve věci jsou dány podmínky jak tísně (v čemž odkázal na rozhodnutí okresního soudu), tak nápadně nevýhodných podmínek, které vyplývají z nepoměru mezi rozlohou pozemků, které na základě směnné smlouvy G. nabyli, a pozemků, které na základě směnné smlouvy nabyl, za stát jednající, M. N..
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí obecné soudy neposkytly rovnou ochranu jejího vlastnického práva. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, totiž nikdy nebyli zapsáni v pozemkové evidenci a stejně tak dnes nejsou zapsáni v katastru nemovitostí. Proto nejsou s to vrátit, v důsledku (podle obecných soudů) absolutně neplatné směnné smlouvy, to, co na základě této směnné smlouvy nabyli. Obecné soudy, podle stěžovatelky, nevzaly v úvahu otázku vydržení vlastnického práva k pozemkům. Krajský soud chybně interpretoval nápadně nevýhodné podmínky a vůbec nevysvětlil, proč považuje smlouvu za uzavřenou v tísni (ve spise pro to není žádná opora, jen zmínka, že ke "směnám pozemků docházelo proto, že místní sedláci chtěli pro obec něco udělat").
K žádosti Ústavního soudu o vyjádření, ve smyslu §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout podstatnější pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123). Stěžovatelkou namítané skutečnosti se přitom týkají jednak výkladu otázek podústavního (obecného) práva, jednak otázek skutkových, tedy domény, která je zásadně záležitostí obecných soudů.
Není úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní a skutkové závěry rozhodnutí obecných soudů znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Lze přisvědčit stěžovatelce, že krajský soud nerozebírá naplnění znaků tísně, což je vskutku skutečnost zakládající jistý nedostatek odůvodnění jeho rozhodnutí. Z kontextu odůvodnění lze však dovodit, že tak činí proto, že se ztotožňuje s odůvodněním tísně tak, jak jej provedl (poměrně detailně) okresní soud v odůvodnění svého rozsudku. Toto procesní pochybení však nemůže založit důvod pro derogační rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy a případně sestavovat inventář všech jejich možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení vyskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 9 a násl.).
V řízení před obecnými soudy nebyl porušen článek 36 Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by stěžovatelce byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (viz nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 273). Ústavní soud po prostudování obsahu spisu sp. zn. 5 C 137/2002 Okresního soudu Plzeň - sever a napadených rozhodnutí nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní závěry, se kterými stěžovatelka nesouhlasí, a rozhodly v její neprospěch, nezakládá porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Totéž se vztahuje i na tvrzené porušení čl. 11 Listiny.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu