ECLI:CZ:US:2004:1.US.173.04
sp. zn. I. ÚS 173/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. P., právně zastoupeného advokátem JUDr. V. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2003, sp.zn. 3 Tdo 1198/2003, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2002, sp.zn. 4 To 400/2002 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2002, sp.zn. 3 T 44/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 19. 3. 2004 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným spácháním dvou trestných činů zpronevěry, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18ti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na 4 roky. Stěžovatel tvrdil, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). Stěžovatel dále namítal zkrácení svých obhajovacích práv zaručených čl. 40 odst. 3 Listiny a nerespektování zásady "v pochybnostech ve prospěch" (in dubio pro reo), čímž měl být porušen i čl. 1 Ústavy České republiky, který deklaruje Českou republiku jako právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsahující velmi podrobnou skutkovou argumentaci opakující námitky uplatněné předchozím řízení uvedl, že k protiústavnímu zásahu do jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že obecné soudy porušily řadu základních procesních zásad trestního řízení, včetně zásad zajišťujících rovné postavení a právo na spravedlivé řízení a připomenul judikaturu Ústavního soudu, která artikulovala jako základní zásady spravedlivého procesu zákaz deformace důkazu, nepřípustnost opomenutí důkazu, důraz na soulad skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, nutnost vypořádat vznesené námitky a povinnost respektovat zásadu, že vzniklé pochybnosti je nutno vykládat ve prospěch obviněného (nález sp. zn. II. ÚS 215/99). Stěžovatel rovněž upozornil, že Ústavní soud ve své judikatuře (srov. nález sp.zn. II. ÚS 418/99) vyslovil, že k rozhodnutí o vině a trestu je třeba aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného, což je v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. Barbera, Messequé a Jabardo z roku 1988, stejně tak nález sp.zn. IV. ÚS 438/2000).
V konkrétnostech stěžovatel uvedl, že obvodní soud se nevypořádal s tím, proč nepřihlédl k důkazům navrhovaným stěžovatelem a k důkazům provedeným svědčícím v jeho prospěch, resp. proč jiné důkazy považoval za věrohodnější. Tím porušil zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená ničím nekontrolované a neodpovědné zvážení důkazů, nýbrž se musí jednat o přísně logický úsudek soudu, vyplývající z pečlivého, objektivního a všestranného uvážení všech důkazů. Zásada zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti vyžaduje, aby soud opřel své závěry o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoliv o pouhou pravděpodobnost. Tam kde nelze bezpečně zjistit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, musí po vyčerpání všech dosažitelných důkazů soud volit tu, která je pro obviněného příznivější. Stěžovatel se neztotožňuje s tvrzením soudu, že řetězec důkazů je ucelený a nevyvolává pochybnosti. Dále stěžovatel argumentoval proti vyjádření poškozeného, které bylo soudu doručeno dne 2. 3. 2000, čímž dokládal pochybnosti o objektivitě přípravného řízení. Nedostatky podle stěžovatele existují i ve zjištění objektivní stránky skutku a soudy chybně nezjišťovaly statut velvyslanectví a s tím související bezpečné zjištění, kdo je poškozeným. Soudy rovněž neřešily jako předběžnou otázku ve smyslu ust. §9 a 10 odst. 1 tr.ř. výslech poškozeného T., který, pomine-li se, že obhajoba nemohla ani písemně položit poškozenému otázky, nikdy nebyl předvolán jako svědek. Protože jen tak by mohl odepřít výpověď dle ust. §10 odst. 1 tr.ř., a teprve tento zákonný postup by umožnil obhajobě realizovat pochybnosti o této skutečnosti. Bylo třeba vyjasnit, zda je velvyslanectví Suverénního řádu maltézských rytířů [myslí se patrně Suverénní řád maltézských rytířů, dále též Řád] signatářem Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, výsadách a imunitách, jaký je statut velvyslanectví a zda ČR uznává velvyslance jako osobu požívající imunit a výsad, tedy jako osobu, na kterou se vztahuje výjimka z povinnosti svědčit. Pokud byly jako důkaz použity odpovědi velvyslance na otázky položené vyšetřovatelem, byl obcházen zákon, čímž bylo kráceno právo obviněného na obhajobu. Navíc velvyslanec nečinil rozhovor po poučení o následcích křivé výpovědi a výpověď činil za přítomnosti osob vystupujících jako svědci, což snižuje věrohodnost tohoto důkazu. Pokud zákon výslovně rozlišuje dva instituty, tak předpokládá, že budou i nezaměnitelně aplikovány, nikoli podle toho, jak se to orgánům činným v trestním řízení jeví účelné.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2002 [3 T 44/98] vyplývá, že tento soud rozhodoval, jsa vázán právním názorem Městského soudu v Praze obsaženém v usnesení ze dne 10. 9. 2001 [5 To 416/2001], kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2000 [3 T 44/98]. Obvodní soud dne 14. 3. 2002 uznal stěžovatele vinným tím, že po ukončení pracovního poměru nevrátil osobní motorové vozidlo, které předtím používal ke služebním účelům a toto vozidlo nechal přepsat na svou manželku, ač výlučným vlastníkem bylo Velvyslanectví Suverénního řádu maltézských rytířů (dále též "velvyslanectví") a přes výzvy nechtěl vozidlo vydat, takže mu muselo být odebráno, čímž způsobil škodu ve výši 350.000 Kč. Stěžovatel byl dále uznán vinným tím, že si nechal vystavit pro služební účely platební kartu CCS č. 26799, kterou byl oprávněn užívat pro služební účely do 31. 12. 1996, kartu neodevzdal a nejméně od 6. 2. 1997 do 25. 2. 1997 čerpal na služební kartu poškozeného velvyslanectví pohonné hmoty, motorový olej a náhradní díly, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 28.559,20 Kč.
Výrok o zpronevěře osobního automobilu soud opřel o výpověď účetní velvyslanectví, která vypověděla, že v technickém průkazu bylo jako vlastník předmětného vozidla uvedeno velvyslanectví, které neslo veškeré náklady spojené s jeho provozem a opravami, vozidlo bylo v účetnictví velvyslanectví a jezdilo pod diplomatickou SPZ. Dalším důkazem o vině jsou odpovědi velvyslance na otázky položené vyšetřovatelem a výpověď svědka W.-W., který shodně s velvyslancem potvrdil, že stěžovatel vozidlo zakoupit chtěl, ale na smluvenou schůzku nepřinesl peníze. Z odůvodnění je zřejmé, že soud nepovažoval obhajobu stěžovatele za věrohodnou pro řadu nesrovnalostí v jím tvrzeném skutkovém průběhu a též pro způsob, jímž stěžovatel jednal ve vztahu k velvyslanectví, kdy např. při odchodu z velvyslanectví zmizelo veškeré účetnictví velvyslanectví, které bylo nalezeno v prostorách firmy S. E., s.r.o., kteréžto byl stěžovatel jediným jednatelem a společníkem. Přitom další svědek potvrdil, že stěžovatel dne 5. 12. 1996 nabízel vydání údajně ztracených účetních dokladů za úplatu a na stejné schůzce požadoval uzavření kupní smlouvy na předmětný vůz. A soud zjevně přihlížel i k tomu, že stěžovatel měl plnou moc, na základě níž obstarával pro velvyslanectví majetkové věci a jako kancléř měl na základě důvěry přístup k písemnostem velvyslanectví. Stejné úvahy pak, i v souvislosti se svědeckými výpověďmi o režimu nakládání s kartami CCS, vedly soud k závěru o vině stěžovatele spácháním druhého skutku.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2002, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, vyplývá, že městský soud přezkoumal v souladu s ust. §254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků obvodního soudu, proti nimž podal stěžovatel odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad, když k nevytýkaným vadám přihlížel jen potud, pokud mohly mít vliv na správnost na napadených výroků. Odvolací soud označil provedené dokazování s jednou výjimkou za dostatečné pro vydání rozhodnutí. Chybějící důkaz doplnil a když seznal, že potvrzuje důkazy již provedené a snižuje věrohodnost opakovaných prohlášení stěžovatele, konstatoval, že pro vynesení svého rozhodnutí má dostatek důkazů. Odvolací soud byl srozuměn se způsobem, jímž soud prvního stupně hodnotil důkazy a jako na správné na ně odkázal. K námitkám obsaženým v odvolání konstatoval, že v předchozím zrušujícím rozhodnutí vytýkal obvodnímu soudu, že vycházel z důkazů které neprovedl. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními v tom směru, že mezi stěžovatelem a velvyslancem, který zakoupil vozidlo pro potřeby velvyslanectví, došlo k dohodě, že vozidlo bude stěžovatelem odkoupeno, ale protože nezaplacením kupní ceny stěžovatelem nebyla kupní smlouva realizována, vozidlo se do vlastnictví stěžovatele nikdy nedostalo. Za podstatné označil stanovisko poškozeného velvyslanectví k důkazům, které mají svědčit o zaplacení částky. K druhému trestnému činu soud poznamenal, že má nepochybně zjištěno, že ačkoli stěžovatel tvrdí, že kartu nikdy nepřevzal a neměl v držení, převzal ji dne 1. 3. 1995.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 [3 Tdo 1198/2003], vyplývá, že dovolání odmítl, jako dovolání podané z jiného důvodu, než byl důvod uváděný. Stěžovatel se argumentací, obdobně obsaženou v ústavní stížnosti, domáhal přezkumu usnesení městského soudu dovolacím soudem, s tvrzením, že je založeno na nesprávné kvalifikaci a v rozporu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, avšak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel dovolací námitky uplatnil na procesním (§2 odst. 5 a 6 tr.ř.) a nikoli na hmotně právním základě a proto námitky nespadají pod ust. §265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva či svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumal, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu práv stěžovatele na spravedlivý proces. Jako zvláštní otázka byla posuzována námitka zásahu do obhajovacích práv stěžovatele porušením principu rovnosti zbraní. Námitka protiústavního vykročení z mezí zákona, stejně jako porušení zásady in dubio reo, tak jak byly tvrzeny (vadné hodnocení důkazů, resp. jejich opomenutí), spadají v daném případě pod ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se zabýval námitkou porušení principu rovnosti zbraní dle čl. 6 odst 1 Úmluvy. K jeho porušení mělo dojít tím, že jako důkaz byly použity odpovědi velvyslance, přičemž nebylo postupováno postupem předvídaným trestním řádem a stěžovatel, resp. jeho obhájce nemohl velvyslanci klást otázky. Zde se poznamenává, že z povahy mezinárodního práva vyplývá, že není rozhodné, zda je stát signatářem úmluvy, která kodifikuje obyčejový obsah mezinárodního práva. Pro existenci imunity je rozhodující postoj přijímajícího státu. Ústavní soud dotazem u diplomatického protokolu Ministerstva zahraničí zjistil, že Česká republika velvyslance v předmětné době uznávala za osobu požívající diplomatické imunity. Proto nemohl být předvoláván a vyslýchán jako svědek. Jeho odpovědi, v rozsahu, v němž byly využity pro odůvodnění výroku o stěžovatelově vině, nikdy nestojí osamoceně a vždy jsou podporovány dalším důkazem či souhrnem důkazů jiných. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že i kdyby byl tento důkaz nepoužitelný pro pochybnosti o své procesní bezvadnosti, stále existuje dostatek důkazů pro výrok o stěžovatelově vině (proti tomu srov. II. ÚS 418/99 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, nález č. 116). Stěžovatel v průběhu řízení na skutečnosti obsažené v tomto listinném důkazu podrobně reagoval a soudy se s jeho námitkami vypořádaly plně v souladu s jeho právem na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obdobně nelze ani dospět k závěru o porušení stěžovatelových práv na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny.
K námitkám nesprávného hodnocení důkazů Ústavní soud konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že byly významně porušeny procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že výrok týkající se karty CCS obsahuje její chybné označení a stěžovatel správně namítl, že dokladované převzetí karty dne 1. 3. 1995 neprokazuje, že měl k dispozici tuto kartu v době od 6. do 25. 2. 1997, protože karta má roční platnost a pod stejným číslem byla vyzvednuta až dne 25. 6. 1996. Stěžovatel však sám dodává, že ani pokud by bylo zjištěno, že kartu vyzvedl, neznamenalo by to, že by ji zpronevěřil. Závěry soudu týkající se podstaty tohoto skutku, tedy neoprávněného nakládání se svěřenou kartou, na kterou bylo v krátké době zcela záměrně čerpáno co nejvíce prostředků, jsou ale ve svém celku přesvědčivé. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že tento soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině, jak na základě svědeckých výpovědí, tak díky způsobu, jímž stěžovatel nakládal s důvěrou, na základě které měl přístup mj. i ke kartám CCS (str. 9, odst. 2 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2002). Rovněž námitky, že na kartu může čerpat pouze ten, kdo užívá vozidlo, na něž byla vystavena, byly provedeným dokazováním rozptýleny (jsou koneckonců i v rozporu se obecnými zkušenostmi). Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy protiústavně hodnotily důkazy neodpovědně, jednostranně a opíraly se o pouhou pravděpodobnost. Zde se na okraj poznamenává, že nelze přehlédnout (i při respektování zákazu sebeobvinění), že nedostatky v popisu skutku mohl stěžovatel namítnout již v průběhu přípravného řízení, resp. předběžného projednání obžaloby, čímž by se mohl snadno zprostit břemene obvinění z tohoto skutku; v řízení o ústavní stížnosti však tato skutečnost může znamenat neefektivní vyčerpání opravných prostředků. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel nic konkrétního nenamítal (§34 odst. 1 zákona) a Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu v daném případě neshledal porušení základních práv stěžovatele.
Po prostudování dalšího obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že neobsahuje nic, čím by se obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Obecné soudy řádně odůvodnily svá rozhodnutí a vypořádaly se s námitkami obhajoby, tedy postupovaly v souladu s čl. 36 a násl. Listiny. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů obsahují logicky konzistentní argumentaci pro výrok o stěžovatelově vině a vypořádávají se i s tím, proč nepřihlížely k některým svědeckým výpovědím, resp. proč nebyly provedeny některé z navrhovaných důkazů. Postup hodnocení důkazů neopodstatňuje domněnku, že k důkazům, resp. při jejich hodnocení, bylo postupováno jednostranně. Stěžovatel v průběhu řízení setrvával na stanovisku, že existují pochybnosti o jeho vině a že řetězec důkazů není ucelený a v souladu s principem "v pochybnostech ve prospěch" žádal zrušení vydaných rozhodnutí. Ústavní soud však v rámci vymezeném pro jeho rozhodování k takovému závěru nedospěl. Obvodní soud přesvědčivě vyložil, proč hodnotí jako nevěrohodné výpovědi svědků svědčících ve prospěch stěžovatele. V celkovém kontextu chování stěžovatele ve vztahu k velvyslanectví je zřejmé, proč soud nepovažoval dokument ze dne 7. 2. 1996 označený jako Memorandum a opatřený hlavičkou a razítkem velvyslanectví za věrohodný doklad o zaplacení kupní ceny za vozidlo.
Stěžovatel napadal i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2000 a Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001. Ale podstata těchto předchozích rozhodnutí je co do právních závěrů a skutkového základu obsažena a dále rozvedena v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. 3 T 44/98 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. 4 To 400/2002. Zde Ústavní soud poznamenává, že s přihlédnutím k principu subsidiarity ústavní stížnosti je nutno se zabývat nejprve rozhodnutím o posledním opravném prostředku, kterým bylo rozhodnutí o dovolání a případně rozhodnutí, která mu bezprostředně předcházela, přičemž je zřejmé, že není nutno přezkoumávat všechna předcházející rozhodnutí. To má opodstatnění např. tehdy, pokud je v těchto rozhodnutích obsažen nějaký aspekt, který není v napadeném rozhodnutí vyjádřen, nebo tam, kde rozsah přezkumu neumožňuje přezkoumávat rozhodnutí ze všech hledisek, která jsou relevantní pro rozhodování o ústavní stížnosti.
Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 4. května 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu