ECLI:CZ:US:2004:1.US.219.03
sp. zn. I. ÚS 219/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. W., zastoupeného JUDr. P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 4 To 195/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 53 T 6/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zrušil ve výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 53 T 6/2001, kterým byl obžalovaný Ing. P. W. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, odsoudil stěžovatele za shora zmíněný trestný čin a sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2001, čj. 40 T 9/98 - 330, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 2 To 205/2001, a trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 TrZ, podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, vystavení nepravdivého potvrzení podle §129 TrZ a podvodu podle §250 odst.1, 3 písm. b) TrZ, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2001, čj. 49 T 20/2000 - 501, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 6 To 29/2002, k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedm let, se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností na čtyři roky.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel v době od 15. 6. 2001 do 3. 8. 2001 vystupoval pod smyšleným jménem Ing. P. B. jako obchodní zástupce obchodní společnosti D., spol. s r. o., ačkoli v této společnosti nikdy nepracoval, a dopustil se majetkové trestné činnosti, spočívající v podvodném vylákání osobních motorových vozidel od různých poškozených, které pod záminkou prodeje v autobazaru převzal. Jejich prodej však neuskutečnil a vozidla odvezl na neznámé místo, aniž by jejich majitelům vyplatil smluvenou částku za prodej vozidla.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), pro porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel poukázal na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezech sp. zn. III. ÚS 398/97, II. ÚS 215/99, III. ÚS 150/93 a II. ÚS 215/99. Podle názoru stěžovatele se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a rozsudek byl vydán na základě neúplných skutkových zjištění (nebylo prokázáno, kdo odcizil doklady společnosti D., kdo odvezl vozidla z autobazaru, jaký je vztah mezi ním a osobami, které se pokoušely prodat automobil Dodge Intrepit). Nebyl údajně prokázán jeho úmysl někoho podvést a sebe obohatit. Závěr o jeho vině se opírá pouze o to, že vystupoval pod cizím jménem. Tato skutečnost, ke které mohl mít řadu jiných dobrých důvodů, neprokazuje jeho podvodný úmysl. V tomto směru poukázal na další nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99, III. ÚS 398/97 a III. ÚS 617/2000 a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Meseque a Jabardo z roku 1988. Obecné soudy podle stěžovatele postupovaly v rozporu se zmíněnými základními principy a porušily zásadu in dubio pro reo, když ho uznaly vinným na základě neúplného zjištění skutkového stavu. Obecné soudy nebyly nestranné, neboť bagatelizovaly skutečnosti vzbuzující pochybnosti o jeho vině.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, a spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 6/2001.
Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Má za to, že nebylo porušeno stěžovatelem namítané právo na spravedlivý proces a odkázal na obsah spisu a jeho rozsudek ze dne 29. 8. 2002.
Vrchní soud v Olomouci uvedl, že ústavní stížnost obsahuje prakticky shodné námitky jako odvolání stěžovatele. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval v napadeném rozsudku ze dne 4. 2. 2003, na který odkázal.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že jde v zásadě o opakování výhrad a námitek, které stěžovatel uvedl již ve svém odvolání a s nimiž se vrchní soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal. Senáty obou soudů postupovaly v dané trestní věci v souladu se zákonem. Rozhodnutí o vině stěžovatele vycházelo ze skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a z pečlivého hodnocení provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 TrŘ. Ústavní stížnost považuje za účelovou a nedůvodnou, a proto navrhuje její zamítnutí.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 6/2001, Ústavní soud zjistil, že zmíněný spisový materiál obsahuje všechny podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o vině obžalovaného. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 53 T 6/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 4 To 195/2002, vyplývá, že výslechy svědků a listinné důkazy tvoří nepřerušený řetězec nepřímých důkazů, z nichž logicky vyplývá závěr soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel spáchal uvedený trestný čin podvodu, včetně prokázání zavinění v přímém úmyslu.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených rozsudků soudů obou stupňů, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o vině a trestu. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje stejné námitky, které se prolínají celým trestním řízením a které byly v průběhu pravomocně skončeného řízení zcela vyvráceny soudy obou stupňů. Se shora uvedenými námitkami se přesvědčivě vypořádal i odvolací soud, když mimo jiné uvedl, že "(...) objasnění těchto skutečností nebylo pro posouzení viny obžalovaného nezbytné" (str. 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, rovné postavení stěžovatele bylo v řízení před soudem zajištěno, po celou dobu trestního řízení byl zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, dostatečně se vypořádal s námitkami stěžovatele v podaném odvolání, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil. Rovněž z napadeného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, které skutečnosti vzal soud prvního stupně za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Napadené rozsudky o vině a trestu soudů obou stupňů jsou vyčerpávajícím, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněny, a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že by postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stejný závěr je nutno učinit i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému porušení principu rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), zásady in dubio pro reo a zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezech spisových značek III. ÚS 398/97, II. ÚS 215/99, III. ÚS 150/93, II. ÚS 418/99, III. ÚS 617/2000, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný případ. Případy, které byly řešeny ve zmiňovaných nálezech, se této posuzované věcí netýkají. V daném případě napadené rozsudky soudů obou stupňů nevyvolaly stav popsaný v uvedených nálezech Ústavního soudu, neboť se v nich jedná v zásadě o jiný případ.
Stěžovateli se tedy nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu