ECLI:CZ:US:2004:1.US.260.03
sp. zn. I. ÚS 260/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. N., zastoupeného advokátem JUDr. O. F. proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem, ČTS:OKH-301/11-2002, ze dne 19. 2. 2003, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, čj. 2 KZv 32/2003, ze dne 7. 3. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením zahájil policejní rada trestní stíhání stěžovatele (a S. L. a Ing. P. V.) pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 trestního zákona a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona, obou spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit spolu s Ing. P. V. a S. L. jako člen představenstva a současně i společník L. s. s., s.r.o., v souvislosti s podepsáním smlouvy o prodeji souboru nemovitostí v obci Šluknov.
V odůvodnění napadeného usnesení policejní orgán zejména uvedl, že Policie ČR - Útvar pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ústí nad Labem provedl šetření ve věci a opatřil potřebné písemné materiály, vysvětlení od osob, odborná vyjádření a znalecké posudky. Z výsledku tohoto šetření je zřejmé, že se stěžovatel a další jmenovaní dopustili citované trestné činnosti, neboť smlouvou o prodeji nemovitostí Lužické stavební Stavebnímu podniku Ralsko došlo k znevýhodnění Lužické stavební a k poškození jejích věřitelů.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem v záhlaví napadeným usnesením zamítlo. V odůvodnění tohoto usnesení státní zástupce uvádí, že přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející, avšak v postupu policejního rady ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu neshledal pochybení. Podle spisového materiálu je zřejmé, že je důvodné podezření, že jednání stěžovatele a spoluobviněných naplňuje znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů. Podle názoru státního zástupce má napadené usnesení policejního rady všechny podstatné náležitosti, jak předpokládá §134 trestního řádu a nevykazuje vady, jež by mohly vést k jeho zrušení. Státní zastupitelství podtrhuje, že k postupu dle §160 odst. 1 trestního řádu postačuje již vyšší stupeň pravděpodobnosti doložený konkrétními zjištěnými okolnostmi, že skutek byl spáchán a že se ho dopustila konkrétní osoba. Tento závěr však nemusí být konečný. Usnesení o zahájení trestního stíhání není rozhodnutím o vině stíhané osoby, ale je nezbytnou podmínkou, bez níž nelze provádět potřebné procesní úkony.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho názoru je napadené usnesení policejného orgánu nezákonné, protože je vydané v rozporu s §128 trestního zákona, §160 a §2 odst. 1 trestního řádu. Krajské státní zastupitelství údajně nereagovalo na obsah jeho stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání a nepřihlédlo ani k judikatuře Ústavního soudu, např. k nálezu č. 30 ve svazku 17 nebo k usnesení Ústavního soudu č. 43 ve svazku 5, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Dle názoru stěžovatele napadené usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje subjektivní stránku trestného činu, tzn. úmyslnou formu zavinění, což §128 trestního zákona vyžaduje a další základní okolnosti nasvědčující tomu, že se měl stěžovatel dopustit uvedeného trestného činu. Popis skutku ve výroku usnesení je prý popsán tak, že může být zaměněn s jiným skutkem. Rovněž nelze zjistit, kterou částí skutku se měl stěžovatel dopustit trestného činu dle §128 trestního zákona a které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti jeho trestního stíhání.
Proto stěžovatel navrhl citované usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem a napadené usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zrušit.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod. Ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Je zřejmé, že stěžovatel napadená usnesení podrobuje kritice z hlediska naplnění resp. nenaplnění formálních náležitostí institutu zahájení trestního stíhání. Na podporu svých tvrzení se dovolává judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 46/96 in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, str. 363, a nález sp. zn. IV. ÚS 582/99 in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17, str. 221). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že citované nálezy lze aplikovat toliko na situaci, kdy je zahájení trestního stíhání spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod stěžovatele - např. v souvislosti s vzetím do vazby, zadržení dle §75 trestního řádu, zatčení. Pokud by byla ústavní stížnost shledána důvodnou, mohl by Ústavní soud zrušit toliko rozhodnutí o vazbě - jak v předestřených nálezech také Ústavní soud učinil - v zásadě však nikoli rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. V posledně jmenovaném nálezu nadto Ústavní soud mimo jiné konstatuje, že v řízení, které právě probíhá, lze případné protiústavní vady zásadně napravit samotnými orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že "ingerenci do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení třeba považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. (Srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 262/03, ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03).
Uvedený postoj - z hlediska zahájení trestního stíhání - Ústavní soud prolamuje toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. (Srovnej nález III. ÚS 511/02, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 2003, str. 471 a násl.). Cit.: "....státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." I zde však Ústavní soud uvedl, že mu v zásadě nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti trestního stíhání; to náleží výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud v souzené věci dále konstatuje, že podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným, a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti trestního stíhání. Ústavní soud však usuzuje, že stěžovatel v souzené věci zjevně přeceňuje toliko stylistické nároky na obsah takových usnesení a proto jeho námitky jako zjevně neopodstatněné odmítá.
Ústavní soud má zato, že napadené usnesení policejního orgánu obsahuje všechny znaky skutku - včetně subjektivní stránky, vyplývají z konstelace skutkových okolností ve výroku napadeného usnesení popsaných - odpovídající příslušným skutkovým podstatám trestných činů podle §128 odst. 2, 4 a podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona, ve spojení s §9 odst. 2 trestního zákona. Z předmětného usnesení je dále patrný i terč trestného činu, včetně údaje, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen. V době rozhodování podle §160 odst. 1 trestního řádu není ani možné - s ohledem na důkazní situaci - požadovat po orgánech činných v trestním řízení natolik vyčerpávající popis skutku, jak se zřejmě domnívá stěžovatel. Podle přesvědčení Ústavního soudu je v tomto konkrétním případě dostačující formulace zachycující stíhaný skutek v jeho základních rysech. Platí, že v této fázi trestního řízení postačí k zahájení trestního stíhání vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
Rovněž napadené usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 trestního řádu, takže podle mínění Ústavního soudu situace předvídaná citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 511/02 v souzené věci nenastala. Státní zastupitelství se dostačujícím způsobem vypořádalo s podstatnými námitkami stěžovatele a z ústavněprávního hlediska jeho postupu ve věci nelze nic vytknout. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatele za významné a jako zjevně neopodstatněné je odmítá.
Lze jen dodat, že stejně rozhodl Ústavní soud o ústavních stížnostech spoluobviněných L. a Ing. V. proti týmž rozhodnutím policie a státního zástupce (srov. III. ÚS 238/03 a IV. ÚS 262/03).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 8 odst. 2, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu