ECLI:CZ:US:2004:1.US.359.04
sp. zn. I. ÚS 359/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1. RNDr. J. M. a 2. A. M., zastoupených JUDr. J. V., Ph.D., proti usnesení policejního komisaře Policie ČR, Okresního ředitelství služby kriminální policie a vyšetřování Praha-východ ze dne 9. 2. 2004, č.j. ČTS: ORPY-53/KPV-OHK-2004, a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 2 KZt 211/2004, za účasti Policie ČR, Okresního ředitelství služby kriminální policie a vyšetřování Praha-východ a Krajského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 14. 6. 2004 a doplněnou doručením jejího originálu dne 16. 6. 2004, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelé proti rozhodnutím blíže specifikovaným v záhlaví tohoto usnesení.
Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze byla zamítnuta stížnost obviněných (nyní stěžovatelů) proti usnesení policejního komisaře Policie ČR, Okresního ředitelství služby kriminální policie a vyšetřování Praha-východ, kterým bylo podle ust. §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno proti stěžovatelům trestní stíhání pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 odst. 1 trestního zákona. Tohoto trestného činu se měli stěžovatelé dopustit tím, že poté, co byl dne 29. 3. 2002 na majetek obchodní společnosti D. s. r. o. prohlášen usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 77 K 82/2002 konkurs, čehož si oba stěžovatelé měli být vědomi, po společné dohodě v úmyslu ohrozit úplné a správné zjištění majetku náležejícího do konkursní podstaty a jeho zpeněžení, nereagovali a nereagují do současné doby na výzvy učiněné ze strany správce podstaty V. P. k umožnění vstupu do skladu v Měšicích, okres Praha - východ, kde jsou uskladněny knižní publikace zahrnuté správcem do konkursní podstaty, odmítají umožnit správci konkursní podstaty vstup do objektu a vykonávat tak jeho práva a plnění povinností dle zákona o konkursu a vyrovnání.
Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, napadli usnesení policejního komisaře stížností s tím, že usnesení je vadné po materiální i formální stránce, výrok usnesení je ve smyslu §145 tr. řádu nesprávný, neboť je neurčitý a neúplný a neodůvodněný (v řízení, které předcházelo vydání tohoto usnesení nebyl řádně prošetřen skutkový stav). Stěžovatelé především namítali, že usnesení Policie ČR neobsahuje nezbytné náležitosti usnesení o sdělení obvinění podle trestního řádu. Ve výroku chybí konkrétní popis skutku, kterého se stěžovatelé jako obvinění údajně dopustili. V odůvodnění nejsou přesně označeny skutečnosti, které svědčí o důvodnosti trestního stíhání. Navíc tvrzení policejního orgánu jsou podle stěžovatelů v přímém rozporu se skutečností.
V popisu skutku chybí specifikace či popis, o jaký majetek se mělo jednat (tedy jaká věc nebo věci stěžovatelé úmyslně neumožnili správci prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit), kdy konkrétně a jak konkrétně došlo ze strany obviněné (stěžovatelky) k omezení práv správce podstaty ve smyslu znemožnění výkonu funkce.
Další části ústavní stížnosti obsahují popis vztahu mezi zahájením trestního stíhání a konkursním řízením, jímž je postižen majetek úpadce, společnosti D. s. r. o., ve kterých stěžovatelé dokládají, že v daném případě nemůže být naplněna objektivní stránka trestného činu podle §126 trestního zákona. Stěžovatelé poukazují na to, že správce sice sepsal předmětné věci do podstaty, podle stěžovatelů však nebyl k takovému kroku oprávněn. Společnost W. H. s. r. o., jíž je stěžovatelka jednatelkou, totiž uplatnila proti správci podstaty žalobu na vyloučení věcí z konkursní podstaty, o níž je vedeno řízení u Městského soudu v Praze. Stěžovatelé se proto domnívají, že do pravomocného skončení tohoto řízení, nesmí správce s předmětnými věcmi disponovat, a proto - stručně shrnuto - nemohlo dojít k porušení povinnosti stěžovatelů v konkursním řízení podle §126 trestního zákona.
Stěžovatelé se proto domnívají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jednání popsané v usnesení Policie ČR není protiprávním ve smyslu porušení zákona o konkursu a vyrovnání, zcela v něm absentuje označení úmyslného jednání. Dozorující státní zástupce se pak s výhradami stěžovatelů vůbec řádně nevypořádal. Usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství je tak podle stěžovatelů neurčité a nepřezkoumatelné a rozhodovací důvody jsou zcela neseznatelné. Obě napadená rozhodnutí jsou tak podle názoru stěžovatelů v rozporu s ústavně zaručeným postulátem "stanoveného postupu" podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s §134 trestního řádu (stěžovatelé odkazují na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 511/02 a sp. zn. III. ÚS 554/03).
S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem obě napadená usnesení zrušil.
Dne 4. 8. 2004 obdržel Ústavní soud žádost stěžovatelů o zaslání všech vyjádření účastníků řízení s tím, že na ně hodlají reagovat replikou. Současně Ústavnímu soudu sdělili, že trvají na ústním projednání věci s ohledem na komplikovanost případu a jeho provázanost s konkursním řízením.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží mimo jiné také požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanoveních §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Ústavní soud v dané věci připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možné podat opravný prostředek.
Od tohoto závěru se neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna s účinností od 1. 1. 2002 podle ust. §160 odst. 7 tr. řádu stížnost (obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 741/02 aj.). Ústavní soud vždy vycházel z předpokladu, že pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, byla připuštěna. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení byl jinak považován za nepřípustný.
Takový postup Ústavního soudu byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471, v němž připustil přezkum usnesení státního zástupce týkající se stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ani v tomto případě se Ústavní soud neodchýlil od dosavadní judikatury, pokud jde o materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání, které ústavněprávnímu přezkumu nepodrobil. V citovaném nálezu vyslovil Ústavní soud výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup totiž svědčí o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování, což jsou natolik flagrantní zásahy do práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, které odůvodňují, aby Ústavní soud netrval na uplatnění zásady subsidiarity.
Jinými slovy, Ústavní soud se ani po tomto nálezu nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, dosud nepublikováno, dostupné v el. verzi na www.judikatura.cz).
Jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu i soudnímu přezkumu. Skutečnosti uváděné stěžovateli v projednávané ústavní stížnosti, o které opírají základní argumenty svědčící o neodůvodněnosti trestního stíhání, budou tedy nadále předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení a bylo by předčasné, pokud by je v této fázi hodnotil Ústavní soud. V této části je tedy ústavní stížnost třeba považovat za nepřípustnou.
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Také v tomto směru je ovšem třeba mít na zřeteli, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít vůbec postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného. Z hlediska ústavních kautel - které se nutno dodat zcela nekryjí z požadavky na zákonnost - je především třeba trvat na tom, aby z odůvodnění bylo patrno, ze kterého skutku je osoba obviněna, a které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Tyto skutečnosti by měly mít logickou návaznost svědčící o důvodech se domnívat, že jednáním obviněného byl spáchán trestný čin, a to v rozsahu nikoliv zcela vyčerpávajícím, nýbrž takovém, který úvodní fáze trestního stíhání vůbec umožňuje. Ústavní soud ovšem na tomto místě opět připomíná, že se necítí oprávněn tyto skutečnosti a důvody podrobovat v této fázi jakémukoliv hodnocení a přezkumu.
Po seznámení se z obsahem napadených usnesení proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v té části, v níž stěžovatelé namítají nedostatek odůvodnění a nepřezkoumatelnost, s ohledem na shora uvedené závěry zjevně neopodstatněná. Obsah napadených usnesení nikterak nesvědčí o libovůli rozhodujících orgánů, když se z jejich odůvodnění podává, jakého jednání se stěžovatelé měli dopustit, z jakého trestného činu jsou obviněni a jaké skutečnosti vedly prozatím k těmto závěrům. Rovněž tak usnesení státního zástupce nelze považovat za projev libovůle a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud je z něj patrno, v jakém rozsahu usnesení Policie ČR přezkoumával a jaké skutečnosti měl za podstatné vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání.
Za takové situace Ústavní soud nemohl vyhovět procesnímu návrhu stěžovatelů, aby ve věci bylo konáno ústní jednání, neboť nebyly splněny podmínky ústního jednání podle ust. §44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pouze na okraj, mimo meze přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (jako obiter dictum) Ústavní soud poznamenává k projednávanému případu následující. Pokud se Ústavní soud v této fázi necítí být povolán přezkoumávat samotné materiální důvody zahájení trestního stíhání, neznamená to, že by v budoucnu, pokud by trestní stíhání vyústilo v pravomocné rozhodnutí soudu o vině a trestu, na přezkum rezignoval.
V souvislosti s tím Ústavní soud připomíná svou dosavadní judikaturu, podle níž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Jak uvedeno shora, je v daném případě na orgánech činných v trestním řízení, popřípadě na obecných soudech, aby tyto skutečnosti byly v trestním řízení postaveny najisto.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl z části podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh a z části podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu