ECLI:CZ:US:2004:1.US.526.03
sp. zn. I. ÚS 526/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2003, čj. 7 A 160/2002 - 38, za účasti Ministerstva financí ČR jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu pro porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle ústavní stížnosti Ministerstvo financí ČR, rozhodnutím ze dne 12. 9. 2002 podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepovolilo přezkoumání platebního výměru Finančního úřadu v Neratovicích, jímž byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996. Proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR podal stěžovatel správní žalobu, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud shora uvedeným usnesením tak, že žalobu odmítl.
Stěžovatel vytýká rozhodnutí Nejvyššího správního soudu řadu pochybení. Nejvyšší správní soud jeho žalobu odmítl usnesením podle §46 s. ř. s., přičemž měl, podle jeho názoru, správní žalobu zamítnout podle §78 odst. 7 s. ř. s. Stěžovatel dále obsáhle polemizuje s napadeným rozhodnutím v tom, že Nejvyšší správní soud posuzoval přípustnost žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s., což bylo podle stěžovatelova právního názoru v rozporu s intertemporálními ustanoveními soudního správního řádu, podle nichž řízení, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona s tím, že účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona (§130 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.). Přípustnost žaloby proto měla být posouzena podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před dnem nabytí účinnosti soudního řádu správního. Protože tomu tak nebylo, došlo k porušení zákazu pravé retroaktivity. Dále stěžovatel argumentuje tím, že rozhodnutí Ministerstva financí ČR, podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je v každém případě rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a obsáhle vysvětluje a zčásti polemizuje s judikaturou Ústavního soudu, včetně stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000 ze dne 19. 12. 2000. Ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb. je nadto, podle stěžovatelova názoru, v každém případě rozhodnutím ne toliko procesního charakteru.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu a jeho spis sp. zn. 7 A 160/2002. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost není důvodná. V podrobnostech odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta stěžovatelova správní žaloba, ve které se domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného Ministerstva financí ČR, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí stěžovatelova správce daně o vyměření daně za rok 1996. Správní žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno podle §55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle kterého, na žádost daňového subjektu nebo z úřední povinnosti, může být rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušeno, nahrazeno jiným, nebo změněno. Shledá-li správce daně po přezkoumání rozhodnutí, že podmínky pro povolení tohoto přezkoumání nebyly splněny, přezkoumávané rozhodnutí potvrdí.
První okruh námitek obsažených v ústavní stížnosti nemůže založit porušení základních práv stěžovatele. Otázka, zda měla být správní žaloba odmítnuta podle §46 s. ř. s. či zamítnuta podle §78 odst. 7 s. ř. s., přísluší jen posouzení Nejvyššího správního soudu a není věcí Ústavního soudu jeho závěr přehodnocovat. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 násl.).
Pokud jde o právní názor stěžovatele o protiústavní retroaktivitě postupu Nejvyššího správního soudu, ztotožňuje se Ústavní soud se stěžovatelem obecně v tom, že by bylo protiústavní, pokud by žaloba, podaná podle dříve platného práva a současně podle tohoto práva přípustná, byla v důsledku změny právní úpravy později odmítnuta soudem jako nepřípustná. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, mezi principy právního státu patří i zásada, podle níž k tíži účastníka řízení nemůže být přičítána doba, po kterou řízení neběží, s výjimkou případů, kdy účastník v řízení řádně nepokračuje. Opačný postup by vlastně znamenal, že jednání podle předchozí úpravy právně relevantní by se na základě působení právní úpravy nové (přesněji řečeno, na základě nové právní situace) stalo právně irelevantním a byla by tak založena neodůvodněná nerovnost mezi oprávněnými osobami (viz poprvé nález sp. zn. IV. ÚS 215/94, sv. 3, str. 227 násl.). Tak tomu ovšem v případě stěžovatele nebylo a jeho správní žaloba by byla nepřípustná jak podle právní úpravy před 1. 1. 2003, tak i podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2003.
Aniž to Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, jeho právní názor vychází z jeho již ustálené judikatury, poprvé publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Nejvyššího správního soudu jako č. 14/2003. Podle tohoto právního názoru přezkoumání daňových rozhodnutí podle §55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je pouhým výkonem dozorčího práva správního orgánu a žádost o ně nezakládá právní nárok daňového subjektu na meritorní projednání. Výrok, jímž nebylo přezkoumání povoleno, není tedy rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního, neboť se jím nezasahuje do subjektivních práv daňového subjektu, a není proto přezkoumatelný ve správním soudnictví [§68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.]. Obdobně v přezkoumávané věci Nejvyšší správní soud uvádí, že hmotná práva stěžovatele nebyla rozhodnutím Ministerstva financí ČR jakkoliv modifikována, bylo toliko rozhodnuto, že nebude přehodnocováno pravomocné rozhodnutí správce daně stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tedy rozhodl ústavně konformně, neboť rozhodl v souladu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000, ze dne 19. 12. 2000, na něž ostatně odkazuje i sám stěžovatel. Podle tohoto stanoviska, které změnilo předchozí právní názor Ústavního soudu, je třeba mít na paměti, že v souzeném případě se jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkum podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. V případě rozhodování podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. se jedná o právech a povinnostech jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno, a teprve ve druhé fázi bylo rozhodnutí zrušeno, nahrazeno jiným, nebo změněno (blíže viz citované stanovisko pléna publikované in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, str. 486).
Z uvedeného plyne, že stěžovatelova rozsáhlá polemika o retroaktivitě postupu Nejvyššího správního soudu není namístě. Nejvyšší správní soud rozhodl korektně, ve shodě s ustanovením §130 odst. 1 s. ř. s., podle příslušných ustanovení soudního řádu správního s tím, že účinky procesních úkonů, v těchto řízeních učiněných před jeho účinností, zůstaly zachovány. Nebylo-li správní žalobou napadené rozhodnutí rozhodnutím, které by jakkoliv modifikovalo subjektivní práva a povinnosti fyzické či právnické osoby a bylo-li naopak toliko rozhodnutím sloužícím k ochraně práva objektivního, nemohlo být úspěšně napadeno správní žalobou jak před 1. 1. 2003, tak i po tomto datu.
Ústavní soud v uvedených souvislostech současně připomíná, že v případě, kdy v řízení o mimořádném opravném prostředku, podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., bylo (v druhé fázi řízení) původní rozhodnutí nahrazeno nebo změněno, soudní přezkum takového rozhodnutí (tj. rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.) vyloučen není. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že Nejvyšší správní soud odmítá přezkoumávat všechna rozhodnutí vydaná v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Stejně tak i podle předchozí právní úpravy správní soudy přezkoumávaly jen ta rozhodnutí správních orgánů, kterými se zakládala, měnila nebo rušila práva a povinnosti fyzických nebo právnických osob.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu