ECLI:CZ:US:2004:1.US.649.03
sp. zn. I. ÚS 649/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. R., zastoupené JUDr. M. G., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2003, čj. 28 Cdo 1349/2003 - 47, za účasti d. N. K. - b. d. takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 2003, čj. 28 Cdo 1349/2003 - 47, kterým bylo odmítnuto její dovolání pro nepřípustnost. Jedná se o rozhodnutí vydané v řízení zahájeném žalobou podanou dne 16. 10. 2001, kterou se vedlejší účastník, d. N. K. - b. d. (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 vyklizení nebytových prostor užívaných stěžovatelkou. Podle vedlejšího účastníka zaniklo, na základě řádně podané výpovědi z nájmu nebytových prostor, právo stěžovatelky nebytové prostory užívat. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2002, čj. 21 C 260/2001 - 21, byla žaloba zamítnuta. Důvodem zamítnutí žaloby bylo pochybení vedlejšího účastníka, který nepodal žalobu během lhůty 30 dnů poté, co zjistil, že stěžovatelka dále předmět nájmu užívá. Proto došlo k obnovení nájemního vztahu na jeden rok ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání. Poté vzal žalobu zpět podáním ze dne 3. 2. 2003 s tím, že stěžovatelka nebytové prostory dne 13. 1. 2003 vyklidila. Vedlejší účastník požadoval přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2003, čj. 20 Co 505/2002 - 37, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Současně stěžovatelce, jako žalované, uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi, jako žalobci, náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 10 050,-- Kč. Souhlas stěžovatelky se zpětvzetím žaloby je možno dovodit, podle odvolacího soudu, z jejího podání ze dne 25. 9. 2002, ve kterém sdělila, že další jednání u soudu považuje za bezpředmětné, protože nájem ukončila sama svou vlastní výpovědí. Výrok o nákladech řízení opřel odvolací soud o ustanovení §224 odst. 2 a §146 odst. 2 věty druhé OSŘ, tedy o procesní zavinění na straně stěžovatelky; ta totiž nebytové prostory dobrovolně vyklidila, čímž odpadl předmět sporu a vznikl důvod pro zpětvzetí žaloby.
Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. V něm vyjádřila nesouhlas s posouzením svého podání ze dne 25. 9. 2002 jako souhlasu se zpětvzetím žaloby. Ke zpětvzetí žaloby došlo ze strany vedlejšího účastníka až několik měsíců poté. Stěžovatelka přitom nebyla o tomto úkonu informována, a neměla tedy možnost se k němu vyjádřit, ač má vážné důvody, pro které by se zpětvzetím žaloby nesouhlasila. Řízení proto bylo podle stěžovatelky postiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; otázce časového sledu zpětvzetí žaloby a souhlasu s ním přičítala stěžovatelka též zásadní právní význam. Stěžovatelka navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, usnesením ze dne 24. září 2003, čj. 28 Cdo 1349/2003 - 47, dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) OSŘ. Nejvyšší soud ČR totiž neshledal subjektivní přípustnost dovolání, která je podle konstantní judikatury dána tehdy, jestliže byla rozhodnutím odvolacího soudu účastníku způsobena určitá, byť i nepříliš významná, újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu ČR sice odvolací soud "do značné míry pochybil", prezumoval-li souhlas stěžovatelky se zpětvzetím žaloby podle §96 odst. 3 OSŘ z jejího předběžného názoru o bezdůvodnosti dalšího řízení, aniž vyčkal na její stanovisko ke zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem. Zastavení řízení však nezpůsobilo stěžovatelce jakoukoli újmu na jejích právech. Žalováno bylo na vyklizení nebytových prostor, stěžovatelka tyto prostory dobrovolně vyklidila a důvod sporu tedy odpadl. Hovoří-li v dovolání stěžovatelka o "vážných důvodech", pro něž by se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, pak tyto důvody nijak blíže nekonkretizovala a s ohledem na odpadnutí předmětu sporu není jasné, v čem by mohly spočívat. Co se týče výroku odvolacího soudu o povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné. Navíc podle Nejvyššího soudu ČR odvolací soud aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věty druhé OSŘ správně.
Nejvyšší soud ČR se stručně věnoval i meritu věci a dovodil, že nájemní vztah mezi účastníky sporu skončil dne 30. 6. 1999 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty po výpovědi. Soud prvního stupně v těchto souvislostech pochybil, aplikoval-li na vzniklý stav ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku. Mechanismus opakovaného prodlužování nájemní smlouvy, následující po nevyužití třicetidenní lhůty k žalobě pronajímatelem po skončení nájemního poměru a při dalším užívání předmětu nájmu, je použitelný jen vůči smlouvě na dobu určitou, resp. vůči skončení nájmu uplynutím sjednané doby určité. Pozdější výpověď z nájmu daná žalovanou je tedy právně irelevantní. Důvodně podaná žaloba proto byla skutečně vzata zpět pro chování stěžovatelky jako žalované, jak předvídá ustanovení §146 odst. 2 věty druhé OSŘ.
Stěžovatelka ve své stručné ústavní stížnosti argumentuje tím, že Nejvyšší soud ČR tím, že věc hodnotil nejen po stránce procesní, ale též po stránce věcné, a dospěl tak, v rozporu s názorem soudu prvního stupně, k závěru, že žaloba vedlejšího účastníka byla podána oprávněně, porušil její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, protože jí nedal současně možnost účasti na soudním řízení.
Ústavní soud si vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní spis a současně vyjádření Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR sdělil, že jeho rozhodnutí je ústavně konformní jak po stránce procesní, tak i z hlediska hmotněprávního. Současně zopakoval svou již výše podanou interpretaci §676 odst. 2 občanského zákoníku, kterou použil v napadeném usnesení.
Ústavní soud, po prostudování spisu sp. zn. 21 C 260/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V řízení před obecnými soudy sice nastaly procesní chyby, což ostatně připouští v napadeném usnesení i Nejvyšší soud ČR. Podstatou a cílem této ústavní stížnosti je dosažení dalšího projednávání věci, jejíž hmotněprávní předmět ovšem odpadl. Skutečným účelem ústavní stížnosti je snaha o nahrazení výroku odvolacího soudu o nákladech řízení výrokem novým. Ústavní soud nevidí žádný důvod pro zpochybnění úsudku obecných soudů o procesním zavinění stěžovatelky. Stejně tak Ústavní soud nezjistil žádný důvod, pro který by měl být zpochybněn právní názor Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 9 násl.). Podmínky pro derogační rozhodnutí Ústavního soudu proto v daném případě zcela jasně chybí.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu