ECLI:CZ:US:2004:1.US.706.04
sp. zn. I. ÚS 706/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele C. C. d., zastoupeného JUDr. Z. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 285/2003-36 ze dne 19. 7. 2004 a usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 43 Cm 1024/99-20 ze dne 23. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 285/2003-36 ze dne 19. 7. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 43 Cm 1024/99-20 ze dne 23. 6. 2003. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 2 odst. 3 a 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení svého základního práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Výše citovaným usnesením odmítl Vrchní soud v Olomouci pro nepřípustnost stěžovatelovo odvolání proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl vyzván k doplnění své žaloby ze dne 24. 5. 1999. Jak uvedl vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, odvolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému nelze odvolání podat. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud poškodil jeho práva nejen tím, že od podání žalobního návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že naopak v rozporu s §79 odst. 1 a §43 odst. 1 o.s.ř. podmiňoval jednání ve věci samé (a tím i poskytnutí soudní ochrany stěžovateli) tak, že mu v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny ukládal povinnosti nad rámec povinností uložených zákonem, a tím nepřípustně zasahoval do jeho práva na poskytnutí soudní ochrany. Stěžovatel se domnívá, že soud svojí nečinností způsobil od roku 1999 průtahy v řízení a když po letech začal konat, konal způsobem, kterým stěžovateli naplnění práva na soudní ochranu maří. Vzhledem k tomu, že uvedeným postupem porušily obecné soudy čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušují.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným řešením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud dále uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud dodává, že zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění či opravení podání, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv stěžovatele nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti brojí právě pouze proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo výše popsáno. O tom, zda o stěžovatelově nároku (právu) bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení věci.
Pokud jde o tu část stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti zbytečným průtahům v řízení, je třeba konstatovat, že Ústavní soud v minulosti nevyžadoval vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto procesního prostředku v řízení před obecnými soudy (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04).
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Obdobně rozhodoval Ústavní soud i ve srovnatelné věci téhož stěžovatele pod sp. zn. IV. ÚS 367/04.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj