ECLI:CZ:US:2004:1.US.8.03
sp. zn. I. ÚS 8/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. V. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2002, č.j. 29 Odo 234/2002-72, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2001 č. j. 14 Cmo 100/2001-60, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001 č. j. 32 Cm 308/99-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podání ze dne 2. 1. 2003 předeslal, že předmětné věci již rozhodl Nejvyšší soud ČR o jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2001 č. j. 14 Cmo 100/2001-60, tak, že usnesením ze dne 25. 9. 2002, č.j. 29 Odo 234/2002-72, dovolání odmítl. Před tím Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2001, č.j. 32 Cm 308/99-41, zrušil předchozí rozhodnutí bývalého Krajského obchodního soudu v Praze o předběžném opatření a spolu s ním i rozhodnutí odvolacího soudu v této věci a řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že žalovaný - 2. s. p. i. F., a.s. (dále jen "žalovaný") zanikl ke dni 1. 5. 2000 bez právního nástupce a nedostatek způsobilosti žalovaného nelze odčinit. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2001, č.j. 14 Cmo 100/2001-60, bylo citované rozhodnutí Městského soudu v Praze jako správné potvrzeno. Všechna tato rozhodnutí jsou napadena ústavní stížností.
Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného usnesení poukázal na část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001; dále jen "o.s.ř."). O takový případ jde i v souzené věci, neboť odvolací soud - ve shodě s částí dvanáctou, hlavou první, bodem 15. citovaného zákona - odvolání projednal a rozhodl o něm podle o.s.ř. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že souzená věc podmínky určené v ustanovení §239 o.s.ř. nesplňuje, neboť odvolací soud nerozhodoval ve věci samé. Pokud jde o stěžovatelem namítanou vadu uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (tj. nedostatek procesní způsobilosti účastníka a jeho řádného zastoupení) poukázal dovolací soud na své usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99 (In: Soudní judikatura č. 5, r. 2001, č. 68), v němž uvedl že dovolací soud k této vadě přihlíží, jen týká-li se odvolatele; již z tohoto důvodu není řízení touto vadou postiženo. Nejvyšší soud nezjistil ani existenci vady dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť odnětím možnosti jednat před soudem dle tohoto ustanovení se rozumí takový nesprávný postup soudu, jímž znemožnil účastníkovi řízení realizaci procesních práv, která mu o.s.ř. dává. O tuto vadu jde přitom jen tehdy, jedná-li se o nesprávný postup soudu, který je určený zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy a "jestliže se takový nesprávný postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování". V projednávané věci stěžovatel spatřoval nesprávnost postupu v tom, že soudy neodstranily překážku řízení, ale řízení zastavily. Rozhodnutí o zastavení řízení a jeho následné potvrzení odvolacím soudem je založeno na názoru soudu, že žalovaný zanikl bez právního nástupce. Tento hodnotící úsudek soudů, projevený v rozhodnutích, pak není nesprávným postupem "v průběhu řízení" (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97 In: Soudní judikatura č. 5, roč. 1998, č. 42). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243 b odst.4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je odmítl. Nejvyšší soud konečně dodal, že v případě přípustného dovolání je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout k (stěžovatelem namítané) vadě nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že v souzené věci dovolání přípustné není, dovolací soud se případnou existencí uvedené vady nezabýval.
Stěžovatel především tvrdí, že vyloučením citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze z možnosti přezkumu Nejvyšším soudem, neboť je údajně nepřípustné pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení §239 o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) a pro neexistenci vad uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel se domnívá, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že s ním jako s procesním nástupcem vedlejšího účastníka nebylo jednáno a poukázal na jednotlivá rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že by Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR (dále jen "soudy") - při dodržení zákonného postupu - zjistily existenci právních nástupců žalovaného, a to početně omezenou množinu individuálně určených konkrétních osob - akcionářů (včetně stěžovatele), na něž dle zákona č. 248/1992 Sb. přešel majetek a zřejmě i nevypořádané závazky žalovaného. Soudy proto měly s těmito procesními nástupci žalovaného pokračovat v řízení a nikoli řízení zastavit, popř. mohly pokračovat v předmětném řízení s investiční společností. Stěžovatel dále poukázal na usnesení rejstříkového soudu ze dne 28. 4. 1999 vztahující se k zápisu předmětného investičního fondu (žalovaného) a k jeho výmazu (ke dni 1. 5. 2000), na datum podání žaloby a vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí o zastavení řízení zbavilo účastníky možnosti zjistit, zda existují konkrétní osoby - procesní nástupci, kteří mají automaticky vstoupit do práv a povinností žalovaného, jestliže nedošlo k jeho likvidaci ani k jinému vypořádání jeho jmění.
Stěžovatel se domnívá, že otázka právního nástupnictví žalovaném je otázkou zásadního právního významu a rozhodnutím o jeho výmazu z obchodního rejstříku nastala situace, v níž soudy stěžovateli brání možnosti domoci se svých ústavně zaručených práv. Stěžovatel má za to, že soudy, které vydaly ústavní stížností napadená rozhodnutí, nerespektovaly jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny, porušení zásady rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 138/02, uvedl, že zásah do základních práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2001 č. j. 14 Cmo 100/2001-60, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001 č. j. 32 Cm 308/99-46, dovolává, zjištěn nebyl. Ústavní soud poukázal na skutečnost, že soud druhého stupně opodstatněně potvrdil výše označené rozhodnutí Městského soudu v Praze o zastavení řízení proti žalovanému, který byl ke dni 1. 5 2000 vymazán z obchodního rejstříku a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, jestliže shledal, že jeho výrok má oporu v ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. a ve zjištění, že žalovaná společnost zanikla a její práva a povinnosti na právního nástupce nepřešly. V odůvodnění rozhodnutí se obecný soud s námitkami stěžovatele v plném rozsahu vypořádal a Ústavní soud v citovaném usnesení na to odkázal. Ústavní soud ani v této souzené věci, sp. zn. I. ÚS 8/03, nemá žádný důvod tento (dřívější) názor Ústavního soudu měnit.
Ústavní soud se proto dále zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, který dovolání pro nepřípustnost odmítl. Stěžovatel se mimo jiné domnívá, že otázka právního nástupnictví žalovaném je otázkou zásadního právního významu.
V tomto směru se vsak stěžovatel dopouští omylu.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Je proto věcí dovolacího soudu samotného - za podmínek ust. §239 (poznámka: v uvedené souvislosti: odst. 2 o.s.ř.) - zda na základě vlastního uvážení dospěje k závěru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za natolik zásadní a dovolání nepřipustí. Posouzení toho, zda rozhodnutí řeší otázku po právní stránce zásadního významu, je tedy v zásadě věcí nezávislého soudního rozhodování (je plně v kompetenci obecného soudu) a není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. C.H. Beck Praha, 1996, str. 345).
Ústavní soud se ztotožňuje se i s dalšími závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž soudní řízení vadami uvedenými v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a f) o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) netrpí. Závěry dovolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou (viz také Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 4. vydání. Praha, C.H.Beck 1997, str. 714 a násl.), která je podle názoru Ústavního soudu i z ústavněprávního hlediska akceptovatelná.
Ústavní soud proto neshledal, že by interpretací a aplikací citovaných ustanovení o.s.ř. Nejvyšším soudem ČR bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je zřejmé, že nebyly porušeny ani další základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu