ECLI:CZ:US:2004:2.US.194.03
sp. zn. II. ÚS 194/03
Usnesení
Ústavní soud v rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. M., právně zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 8 To 446/2002, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. 6 T 157/2002, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2003 a splňující všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) trestního zákona a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 160 hodin. Trestného činu se měl dopustit tím, že dne 4. 9. 2001 odcizil poškozenému L. K. mobilní telefon v hodnotě nejméně 4 000,- Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že obhajoba stěžovatele (obžalovaného) byla v průběhu trestního řízení vyvrácena a z trestního jednání je usvědčován výpovědí poškozeného. Soud neshledal důvody, pro něž by měl být tento svědek nevěrohodný, jeho výpověď byla ucelená a netrpěla žádnými zásadními rozpory, v popisu děje předcházejícímu vlastní krádeži se dokonce shoduje s výpovědí obžalovaného.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, v němž popíral, stejně jako v řízení před soudem I. stupně, že by se trestné činnosti dopustil. Navrhoval výslech svědka I. C., který se nacházel blízko místa činu a měl možnost sledovat jeho jednání s poškozeným. Nalézacímu soudu stěžovatel dále vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, neboť jeho vinu dovozuje toliko ze svědecké výpovědi poškozeného, zatímco jeho obhajobu považuje za vyvrácenou právě tímto jediným usvědčujícím důkazem. Za této důkazní situace měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. Odvolací soud podle §256 trestního řádu odvolání obžalovaného zamítl jako nedůvodné. Přisvědčil mu však v tom, že soud I. stupně nepostupoval při zjišťování skutkového stavu věci v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, neboť odmítl vyslechnout svědka C. I když tento svědek teoreticky mohl objasnit bližší okolnosti žalovaného skutku, soudu I. stupně již dopředu uzavřel, že jeho výslech považuje za nadbytečný a neověřil, co svědek skutečně o události ví. Odvolací soud ve veřejném zasedání svědka C. vyslechl a na základě jeho svědecké výpovědi se odvolací soud přiklonil závěru, že tento svědek o kritické události nic právně významného neví. Odvolací soud odmítl námitky obžalovaného ohledně nesprávného hodnocení důkazů s tím, že soud I. stupně postupoval důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu a hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Neakceptoval ani názor, že v případě dvou vzájemně si odporujících výpovědí, a to výpovědi obžalovaného a poškozeného, je třeba v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Tato zásada by se mohla uplatnit jedině tehdy, kdyby ostatní důkazy nepodporovaly ani jednu z výpovědí. O takový případ se však nejedná, neboť soud I. stupně jednoznačně uvedl, proč věří poškozenému a nikoli obžalovanému.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jak je definován v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv s základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti uvedl, že zjištěný skutkový stav soudu I. stupně, který byl nekriticky a bez ověření převzat soudem odvolacím, vycházel z jediného usvědčujícího důkazu, jímž byla výpověď poškozeného. Posuzovaná věc je z hlediska důkazního tzv. případem "tvrzení proti tvrzení". Jediným usvědčujícím důkazem je zde výpověď osoby poškozené, která stojí v protikladu k výpovědi obžalovaného. Obecné soudy však v posuzované věci postupovaly ryze formalisticky, jestliže diametrálně protichůdné důkazy vyhodnotily pouze na základě úvah a domněnek, které mají povahu spíše neověřené a jednoznačně neprokázané verze skutkového stavu, kterou uvedl poškozený. Je nepřípustné, aby soud nedostatek spolehlivých usvědčujících důkazů nahrazoval úvahami o krajní podezřelosti jednání či chování stěžovatele a z tohoto podezření učinil konečný závěr, že stěžovatel je pachatelem krádeže. Při již zmíněné neexistenci dalších objektivních důkazů a protichůdnosti tvrzení skutkového děje, nebylo možné se přiklonit jednostranně k verzi poškozeného. V sebemenších pochybnostech je třeba vždy rozhodovat ve prospěch obžalovaného. Podle stabilní rozhodovací praxe Ústavního soudu, např. nálezy sp.zn. II. ÚS 418/99, III. ÚS 532/01 a IV. ÚS 485/01, musí být výrok o vině v odsuzujícím rozsudku založen s vyloučením sebemenší pravděpodobnosti, neboli bez důvodných pochybností, na praktické jistotě.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně i Městského soudu v Brně a zapůjčil si příslušný spisový materiál. Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 11. 11. 2003 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Městský soud v Brně se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Posuzovaná věc se dá z hlediska důkazního charakterizovat jako tzv. případ "tvrzení proti tvrzení", tj. případ, ve kterém jediným důkazem je výpověď osoby poškozené, jež stojí v protikladu s výpovědí osoby jiné, dle závěru obecné justice pachatele trestného činu.
K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (§125 a §134 odst. 2 trestního řádu).
Uvedená ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (viz nález ÚS sp. zn. III. ÚS 532/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 25, nález č. 10. str. 69).
Projednávaná ústavní stížnost se liší od případů řešených nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatel odkazuje (viz např. nález ÚS sp.zn. 532/01). Ústavní soud vytkl obecným soudům to, že "soud nalézací i soud odvolací nedostály zejména požadavku důsledného zhodnocení usvědčujícího důkazu výpovědí poškozené, když dalšími důkazy neprověřily pravdivost jejích tvrzení ohledně okolností spáchání trestného činu, a konečně se nevypořádaly s otázkou věrohodnosti a nezaujatosti osoby poškozené".
Ve věci stěžovatele však soudy provedly všechny dostupné důkazy k ověření věrohodnosti výpovědí jak stěžovatele, tak poškozeného. O tom svědčí i fakt, že žádná ze stran provedení dalších důkazů nenavrhovala. Odvolací soud napravil pochybení soudu I. stupně a na návrh obhajoby provedl výslech svědka I. C. Věrohodnost výpovědí soudy pak prověřovaly i dalšími možnými důkazy, vztahujícími se jak k osobě obžalovaného, tak k osobě poškozeného, a to např. opisem z rejstříku trestů, podle něhož poškozený je osobou dosud netrestanou, naproti tomu stěžovatel byl čtyřikrát odsouzen za majetkovou trestnou činnost. Obecné soudy v této situaci uvěřily výpovědi poškozeného, což v odůvodnění rozhodnutí také náležitě vysvětlily a vypořádaly se rovněž s některými nepřesnostmi v jeho výpovědi.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá zejména hodnocení důkazů obecným soudem. K tomu je třeba zopakovat, že v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí tedy zkoumat, zda výpověď svědka je logická, zda se svědek popřípadě i v okolnostech méně podstatných neodchyluje od své dřívější výpovědi, přičemž v případě odchylek musí soud dotazem zjišťovat, proč k nim ve výpovědi svědka dochází. Při hodnocení důkazů pak vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a z vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Aby mohl soud spolehlivě důkaz zhodnotit, musí vzít v úvahu i důkazy ostatní, posoudit eventuální rozpory mezi nimi, zkoumat, proč k nim dochází a jedině tak může získat bezpečný podklad pro skutková zjištění a pro závěr o vině obžalovaného.
V daném případě nabyl Ústavní soud přesvědčení, že obecné soudy dostály své povinnosti dané trestním řádem a ve věci postupovaly dle výše uvedených principů.
Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Podle výše uvedené zásady Ústavní soud postupoval i v daném případě a neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu