ECLI:CZ:US:2004:2.US.243.03
sp. zn. II. ÚS 243/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. II. ÚS 243/03 ve věci ústavní stížnosti M. Č. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. 4. 2002 sp. zn. 6 To 109/2002, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 29. 1. 2002 sp. zn. 2 T 11/2002, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody a současně mu bylo uloženo uhradit poškozenému škodu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá usnesení Krajského soudu v Brně, kterým tento soud jako soud odvolací zamítl odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, a současně mu bylo uloženo uhradit poškozenému škodu ve výši 20 261,70 Kč.
Stěžovatel dále uvádí, že ve věci podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003 sp. zn. 3 Tdo 14/2003 odmítnuto.
V otázce zachování zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že proti výše označenému usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podal již před rozhodnutím dovolacího soudu z důvodu "procesní opatrnosti" ústavní stížnost, jelikož v této době ještě nebylo publikováno sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2003 sp. zn. III. ÚS 643/02 (nepublikováno) odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání mimořádného opravného prostředku.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], když současně došlo i k porušení čl. 39 Listiny, stejně jako k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V dané věci prý oba označené obecné soudy nerespektovaly vázanost soudce zákonem, takže stěžovateli byl trest "uložen v příkrém rozporu s ustanovením §23 odst. 1 a §31 odst. 1 trestního zákona". Oba obecné soudy dále při úvaze o stupni společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele (podle §3 odst. 4 trestního zákona) zcela pominuly i další hlediska, jimiž se řídí ukládání trestu, a to možnost nápravy stěžovatele a jeho poměry.
V konečném důsledku tak napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatele porušila čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který každému zaručuje, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že k porušení výše označených práv a svobod došlo tím, že stěžovateli byl přes jeho dosavadní bezúhonnost uložen nepodmíněný trest odnětí svobody se zařazením do věznice s dozorem. Takovéto rozhodnutí prý dále porušuje i zásady pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (podle §31 odst. 1 trestního zákona), když oba soudy zcela neadekvátně přecenily pouze jedno ze zákonných kritérií a nevzaly v úvahu možnosti nápravy pachatele ani jeho poměry. Z tohoto důvodu stěžovatel namítá i porušení §23 odst. 1 trestního zákona, tj. že trest byl stěžovateli uložen tak, že nemůže být naplněn účel trestu, který je bezesporu v takových případech výchovný.
Ve věci stěžovatele rozhodl Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 29. 1. 2002 č. j. 2T 11/2002-47 tak, že jej uznal vinným tím, že dne 16. 11. 2001 v Jihlavě v úmyslu odcizit osobní automobil zn. Škoda Octavia v hodnotě 282 000 Kč použil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí proti MUDr. P. K. Tímto výše popsaným jednáním stěžovatel spáchal trestný čin loupeže (podle §234 odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2002), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 3 trestního zákona byl stěžovatel zařazen pro výkon trestu do věznice s dozorem. Současně bylo stěžovateli uloženo poškozenému zaplatit škodu ve výši 20 261,70 Kč.
Výše popsaný skutkový děj nalézací soud zjistil a vzal za prokázaný z výpovědi poškozeného, úředních záznamů policie (stěžovatel před policisty utíkal, byl dopaden a byla mu nasazena pouta), z protokolu o ohledání místa činu, lékařských zpráv o zranění poškozeného, z dokladů k vozidlu, z odborného vyjádření o hodnotě vozidla a z částečného doznání stěžovatele.
Soud prvního stupně ve vztahu k obhajobě stěžovatele připustil pouze jeho tvrzení, že do Jihlavy nepřijel s úmyslem dopustit se trestného činu loupeže, ale krádeže. V situaci, kdy hledal příležitost, jak s vozem ujet, však bez rozpaků vůči MUDr. P. K. (poškozenému) užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí - vyhrožováním zabitím a zastřelením, když mu poškozený bránil v odjezdu s vozidlem.
Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel jednal v dané trestní věci, pokud šlo o užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí, přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) trestního zákona. Nalézací soud při rozhodování o výši a druhu trestu vzal v úvahu, že stěžovatel nebyl dosud soudně trestán, je rozvedený a nebyl projednáván v místě svého bydliště pro přestupky; na druhé straně však soud přihlédl k tomu, že k dokončení trestného činu nedošlo jen díky statečnému postoji poškozeného. S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti a ke stupni společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele proto stěžovateli uložil trest odnětí svobody ještě blíže spodní hranici trestní sazby, tj. tři roky.
Závěrem nalézací soud zdůraznil, že okolnosti spáchání označeného trestného činu jsou takové, že není možné podmíněně odložit výkon trestu, a za této situace rozhodl o odsouzení nepodmíněném.
Současně však tento soud připomněl skutečnost, že ačkoli s ohledem na délku uloženého trestu by měl být stěžovatel zařazen [podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona] do věznice s ostrahou, přihlédl v tomto směru k tomu, že šlo o první výkon trestu, vzal v úvahu i dosavadní bezúhonnost stěžovatele, a podle §39a odst. 3 trestního zákona jej zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem.
Krajský soud v Brně projednal odvolání stěžovatele a usnesením ze dne 18. 4. 2002 sp. zn. 6 To 109/2002 podle §256 trestního řádu odvolání zamítl.
V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně ve věci učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech. Odvolací soud se ztotožnil i s právní kvalifikací skutku, a jako správný označil i výrok o vině a o uloženém trestu.
Ve vztahu k výroku o trestu odvolací soud zdůraznil, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody blíže spodní hranici trestní sazby, což shledal za trest zcela přiměřený osobě stěžovatele.
Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2003 sp. zn. 3 Tdo 14/2003 dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud s ohledem na petit ústavní stížnosti se dále usnesením Nejvyššího soudu nezabýval a posoudil námitky stěžovatele směřující proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů z pohledu možného zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele, a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že není další odvolací instancí v systému obecných soudů, a nepřísluší mu proto zasahovat do nezávislé činnosti těchto soudů, pokud tyto soudy respektují zákonnost i ústavnost, a to jak v řízeních, tak i ve svých rozhodnutích.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily ustanovení §23 odst. 1, §31 odst. 1 a §3 odst. 4 trestního zákona, tedy že nebyla respektována kritéria účelu trestu, druhu trestu a jeho výměry, neboť byl "přeceněn" stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného trestného činu loupeže, když naopak obecné soudy nevzaly v úvahu dosavadní bezúhonnost stěžovatele.
S těmito námitkami stěžovatele nelze souhlasit již z toho důvodu, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jednostranně zdůrazňuje svůj dosavadní bezúhonný život, aniž bere jakkoli v úvahu zejména brutální způsob provedení trestného činu.
Pod zorným úhlem stěžovatelových námitek je třeba zdůraznit, že smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Účelem trestu ve smyslu ustanovení §23 trestního zákona je skloubení cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, jež se promítají ve vztahu k osobě pachatele. Trest zahrnuje jak nesporný prvek represe, tak i moment výchovný, resp. preventivní. Smyslem a účelem jak trestu samého, tak i jeho druhu a výměry, je dosáhnout vyváženosti obou cílů, byť prvek represe ve vztahu k zájmům společnosti chránit sebe samu před pachateli trestných činů je i s ohledem na společenskou nebezpečnost těchto trestných činů hlediskem zásadním. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné, a Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by tato vyváženost v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena.
V předmětné trestní věci však k takovému protiústavnímu zásahu nedošlo. Obecné soudy při své úvaze o druhu trestu a jeho výměře vzaly v úvahu jak stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, jeho provedení, tak i ostatní hlediska, jež jim ukládají shora citovaná zákonná ustanovení (osobu stěžovatele, jeho poměry), a toto své hodnocení vzaly za základ při rozhodování o trestu. Jestliže tedy stěžovateli uložily obecné soudy trest při spodní hranici trestní sazby (tj. tři roky), která u trestného činu loupeže (podle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona) je stanovena v rozsahu dvou až deseti let, rozhodly tak bezpochyby právě se zřetelem ke všem námitkám stěžovatele.
Rovněž nelze opomenout, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí (byť stručně) vyložily, z jakého důvodu nerozhodly o podmíněném odložení výkonu trestu, ale přiklonily se k odsouzení nepodmíněnému.
Jak již bylo konstatováno výše, Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obou obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy.
Na základě těchto skutečností proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.