ECLI:CZ:US:2004:2.US.288.03
sp. zn. II. ÚS 288/03
Usnesení
II. ÚS 288/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátkou, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2003, č. j. 15 Co 182/2001 - 53, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a M. K., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu ze dne 25. února 2003, č. j. 15 Co 182/2001 - 53. Krajský soud v Brně výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě žalobkyně (vedlejší účastnice řízení) o vydání potvrzení o zaměstnání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, že rozvázání pracovního poměru stěžovatelem ze dne 31. 10. 1995 je neplatné, a že žalobkyně dala žalovanému výpověď z tohoto pracovního poměru dne 23. 9. 1996 (doručena dne 25. 9. 1996). Vycházela ze závazného názoru, vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2000, č. j. 21 Cdo 227/2000-40. Odvolací soud posoudil výpověď žalobkyně jako určitý a srozumitelný právní úkon, směřující k ukončení pracovního poměru s tím, že z něj nelze usuzovat na změnu stanoviska žalobkyně, vyjádřeném v dopise ze dne 30. 11. 1995, v němž žalobkyně trvala na dalším zaměstnání. Dospěl tedy k závěru, že návrh žalobkyně ve věci samé, kterým se domáhala vydání potvrzení o zaměstnání ve smyslu ustanovení §60 odst. 2 zákoníku práce, je důvodný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozsudkem Krajského soudu v Brně došlo k porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho názoru odvolací soud provedl neúplné a nedostatečné dokazování a dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Vyjádřil přesvědčení, že požadavek vedlejší účastnice na vystavení potvrzení o zaměstnání ke dni 30. 11. 1996, nelze považovat za oprávněný. Uvedl, že jí vystavil potvrzení o zaměstnání ke dni 30. 10. 1995. Vycházel přitom z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. 49 C 2/96, kterým bylo na základě žaloby vedlejší účastnice rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit jí z titulu náhrady mzdy částku 5 692,- Kč a ve zbytku, tj. ohledně částky 29 006,- Kč, byla žaloba vedlejší účastnice zamítnuta. V intencích tohoto rozsudku vystavil stěžovatel vedlejší účastnici potvrzení o zaměstnání k datu 31. 10. 1995. V novém řízení, které následovalo po zrušení předchozího rozsudku shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, Krajský soud v Brně dospěl ke zcela jinému závěru, a sice, že vedlejší účastnice své stanovisko, projevené dne 30. 11. 1995, nezměnila až do doby skončení pracovního poměru na základě výpovědi, tedy do 30. 11. 1996. Stěžovatel má za to, že postupem Krajského soudu v Brně bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť závěr, k němuž dospěl Krajský soud (navíc po uplynutí více než 6 let od prvního rozhodnutí), je zcela opačný. Do stávající situace se pak stěžovatel dostal pouze v důsledku respektování původního rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 49 C 2/96.
Účastník řízení - Krajský soud v Brně - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv, obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu, aby stěžovatel prokázal, že rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do některého z jeho ústavně zaručených práv (stěžovatel uváděl právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces).
V řízení před obecnými soudy stěžovatel navrhoval, aby žaloba vedlejší účastnice na vydání potvrzení o zaměstnání byla ve smyslu §60 odst. 2 zákoníku práce zamítnuta. Krajský soud v Brně žalobě na vydání potvrzení o zaměstnání vyhověl. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil výslechem žalobkyně a konstatováním obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 49 C 2/96, kterým bylo zjištěno, že žalobkyně poté, co s ní stěžovatel neplatně rozvázal pracovní poměr, sice pro něj práci fakticky nevykonávala, ale dopisem mu sdělila, že na dalším zaměstnávání trvá. Tuto skutečnost považoval za nespornou jak soud odvolací, tak i soud dovolací. Pokud odvolací soud dospěl na základě takto provedených důkazů k jasnému závěru o skutkovém stavu a současně jasně vyložil, proč považuje provedení dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem (důkaz o charakteru pracovních poměrů vedlejší účastnice) za nadbytečné, nelze vůči tomuto jeho postupu namítat, že by jím porušoval ústavně zaručená práva a svobody, zejména pak právo na spravedlivý proces. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásada volného hodnocení důkazů, je jednou ze základních zásad řízení před soudy, která má svůj základ v čl. 82 Ústavy. Ve věci stěžovatele nebyly shledány vady dokazování náležející do kategorie důkazů opomenutých (např. sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 a další) a nejedná se ani o případ, kdy by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. kdy by v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu