ECLI:CZ:US:2004:2.US.300.03
sp. zn. II. ÚS 300/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci navrhovatele K. N., zastoupeného JUDr. Z. O., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2003 sp. zn. 1 To 567/2003, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2002, sp. zn. 5 T 218/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. 5 T 218/2001 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškození T. K. a T. D. byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání stěžovatele a okresního státního zástupce byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2002 sp. zn. 1 To 77/2002 podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2002, sp. zn. 5 T 218/2001 byl stěžovatel opětovně odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškození T. K. a T. D. byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2003 sp. zn. 1 To 567/2003 a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí, nově uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. ř. a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškozený T. K. byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel dne 11. července 2001 při sjednávání koupě vozidla zn. S. T., jehož majitelem byl T. K., při zkušební projížďce namířil na T. K. pistoli a pod hrozbou zastřelení ho přinutil k vystoupení z vozidla, se kterým odjel a posléze se je snažil přihlásit do evidence.
Stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2003 sp. zn. 7 Tdo 1158/2003 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podle jeho názoru bylo již při rozhodování o vazbě přihlíženo k jeho odlišné národnosti a vazební řízení bylo touto skutečností ovlivněno, v případě tuzemského občana, který by měl (stejně jako stěžovatel) pevné rodinné vazby a legální zdroj obživy, by byly údajné vazební důvody zkoumány přinejmenším pečlivěji. Konstatuje, že v prvotním rozsudku nalézacího soudu je důkazní nouze nahrazována úvahou o rozdílných modelech chování a myšlení mezi obyvateli středoevropského a středoasijského prostoru a byť se podobná úvaha, hraničící s rasismem, v dalších rozhodnutích již neobjevuje, stěžovatel naznačuje, že jí jsou i tato rozhodnutí zatížena. Stěžovatel rovněž namítá, že při provádění rekonstrukce se předseda senátu nalézacího soudu zapojil do jejího průběhu v postavení figuranta, čímž soud překročil meze své nestrannosti a nezávislosti. Přestože takovému postupu zřejmě žádná norma nebrání, je jeho vyústěním odlišné hodnocení výsledků rekonstrukce, než je její faktický obsah. Tento postup a v jeho světle rovněž provedené hodnocení důkazů obecnými soudy porušuje podle názoru stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále uvádí, že "z aktů obecných soudů je jejich protiústavnost zřejmá".
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 218/2001 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí několik různorodých námitek. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že se v rámci projednávané ústavní stížnosti nemohl zabývat námitkami, které se týkají vazebního řízení, ústavní stížnost totiž směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o vině a trestu a nikoliv proti rozhodnutím o vazbě. Ústavní soud vzhledem ke své vázanosti petitem ústavní stížnosti nemohl rozhodnutí o vazbě věcně přezkoumávat.
Podle názoru Ústavního soudu je úvaha nalézacího soudu v jeho rozsudku ze dne 7. ledna 2002, že "obžalovaný je cizí státní příslušník ze středoasijské republiky a že tudíž nemusí mít běžnou logiku uvažování běžnou ve středoevropském prostoru, aniž by tím soud chtěl naznačovat, že je vinen jenom proto, že je cizí státní příslušník, ale co je běžné v České republice, nemusí být běžné v jeho mateřské zemi a naopak" (str. 4v rozsudku) zcela nepřípadná, pokud se jí má zdůvodňovat motivace stěžovatelova jednání. Nalézací soud nicméně tuto úvahu následně zpochybňuje a vysvětluje jeho jednání jiným způsobem, odvolací soud pak nalézacímu soudu tuto část odůvodnění vytknul a uvedl, že na takové skutečnosti v rozsudku vůbec odkazovat nelze (str. 3 usnesení ze dne 22. února 2002). Jak i stěžovatel uvádí, v následných rozhodnutích se podobná úvaha neobjevuje a stěžovatel svoji domněnku, že i nadále rozhodnutí obecných soudů ovlivňuje, žádným způsobem neprokazuje.
Ústavní soud nepřisvědčuje námitce stěžovatele, týkající se způsobu provedení rekonstrukce. na níž se v pozici bezprostředního účastníka rekonstruované události podílel předseda senátu nalézacího soudu. Aniž by Ústavní soud toto tvrzení stěžovatele blíže ověřoval, konstatuje, že takový postup, byť není obvyklý, nenarušuje žádným způsobem nezávislost soudu a ani nezkresluje hodnocení provedeného důkazu, naopak umožňuje soudu, vzhledem k přímému a bezprostřednímu vnímání rekonstrukce, učinit přesnější závěr o možnosti průběhu skutkového děje.
Stěžovatel neuplatňuje další konkrétní námitky týkající se postupu obecných soudů, přesto Ústavní soud posoudil celkový postup obecných soudů při provádění důkazů a jejich hodnocení a neshledal v něm žádná taková pochybení, která by měla za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud odkazuje na obsah napadených rozhodnutí a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.).
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu