ECLI:CZ:US:2004:2.US.343.04
sp. zn. II. ÚS 343/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Č., t. č. ve vazební věznici v Ostravě, právně zastoupeného Mgr. R. G., proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. Nt 121/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 To 386/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, na jejichž základě byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) a b) trestního řádu.
Stěžovatel byl usnesením policejního komisaře ze dne 24. 2. 2004 obviněn z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 3 písm. a) a c) trestního zákona, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství s dalšími obviněnými osobami. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá a podrobně odůvodňuje, proč skutek, jak je vymezen policejním orgánem, nemůže naplňovat skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Dále namítá nepřezkoumatelnost usnesení o zahájení trestního stíhání pro zcela nedostatečné odůvodnění a namítá, že nebyl schopen stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání řádně odůvodnit, protože mu policejní orgán bez udání důvodu odepřel právo nahlédnout do vyšetřovacího spisu.
Ve vztahu k usnesením o jeho vzetí do vazby pak stěžovatel namítá, že sice při svém výslechu dne 17. 4. 2004 uvedl, že ovládá český jazyk dobře a nežádal, aby byl protokol veden ve slovenském jazyce, ale při výslechu před soudcem při rozhodování o vazbě dne 19. 4. 2004 opakovaně a výslovně prohlásil, že jako občan Slovenské republiky žádá tlumočníka do slovenského jazyka. Svůj postoj stěžovatel změnil s ohledem na závažnost tohoto procesního úkonu. Až před soudcem, kdy byla jeho osobní svoboda vážně ohrožena vzetím do vazby, hodlal jako cizinec plně využít všech svých ústavních práv včetně práva na tlumočníka, které mu však bylo odepřeno. Tato vada nemohla být zhojena krajským soudem, který usnesení do vazby přeložil do slovenského jazyka. Tímto postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení stěžovatelových práv zaručených čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž napadaná relevantnost vazebních důvodů a uvádí, že okresní soud vůbec nerozvádí skutkové okolnosti, v nichž spatřuje útěkový a koluzní důvod vazby. K útěkovému důvodu uvádí pouze to, že má stěžovatel trvalé bydliště ve Slovenské republice, zcela však pomíjí okolnost, že již několik let bydlí v Havířově. Podle názoru stěžovatele jeho rodinné i pracovní vazby zcela vyvracejí úvahu o existenci útěkového vazebního důvodu. Koluzní důvod není v rozhodnutí okresního soudu podepřen vůbec. V usnesení se neuvádí jediný svědek či spoluobviněný, kterého by mohl stěžovatel ovlivňovat a není popsáno chování, kterým by měl mařit vyšetřování. Krajský soud tuto vadu částečně napravuje tím, že rozvádí koluzní důvody jmenováním dosud nevyslechnutých svědků. Stěžovatel odkazuje na přípis státního zástupce ze dne 20. 5. 2004, jímž reagoval na jeho stížnost ohledně nečinnosti policejního orgánu. Státní zástupce v něm uvádí, že policejní komisař neplánuje výslechy svědků, jelikož tyto nepřipadají v úvahu a dokonce, že žádní takoví svědci ani nejsou policejnímu komisaři známi. V době rozhodování o vazbě musely orgány činné v trestním řízení vědět, že žádní svědci nejsou. V rozhodnutí obecných soudů o vazbě spatřuje stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 a 5, a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel byl soudem vyslechnut před rozhodnutím soudu o vazbě dne 19. 4. 2004 v 7.52 hodin. Při výslechu u policejního komisaře uvedl, že česky velmi dobře rozumí a není třeba tlumočníka. Po předvedení k soudu pak soudci sdělil, že žádá, aby byl přítomen jeho obhájce a překladatel do českého jazyka. Česky sice rozumí, ale jedná se o závažnou věc. Obviněnému byl umožněn rozhovor s obhájcem, poté byl dotázán, zda chce vypovídat. K tomu uvedl, že vypovídat chce a k věci se svobodně vyjádřil. Soud tedy nepovažoval za nutné přibírat ve věci tlumočníka. Z chování obviněného vyplývalo, že chce tímto způsobem pouze oddálit rozhodnutí o vazbě. Pokud jde o důvody vazby jako takové, soud dospěl k závěru, že jsou dány. Z výpovědí svědků je zřejmé, že se obviněný dopustil trestné činnosti pro kterou je stíhán a hrozí mu vysoký trest. Ze spisového materiálu, konkrétně z přepisů odposlechů vyplývá, že obviněný hodlal opustit území České republiky, aby se trestnímu stíhání vyhnul. V dané věci bude ještě prováděna řada důkazů a podle soudu je skutečně nepochybné, že by obviněný mohl působit na dosud nevyslechnuté svědky, či jinak mařit účel vyšetřování. Krajský soud v Ostravě k ústavní stížnosti sdělil, že se zabýval stížnostními námitkami, které jsou totožné s námitkami, o něž stěžovatel opírá ústavní stížnost.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především - s odkazem na svoji ustálenou judikaturu - konstatuje, že institut vazby svojí povahou i způsobem zákonné úpravy spadá do oblasti trestního práva procesního. Jedná se toliko o zajišťovací opatření a jeho smysl proto nespočívá v tom, aby byl obviněný sankcionován či vychováván, jako tomu je u ukládání trestů. Vazba tedy nesmí být interpretována ani jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obžalovaného, jelikož takové její pojetí by zjevně odporovalo ústavnímu principu presumpce neviny, zakotvenému v čl. 40 odst. 2 Listiny. Obsahem právního institutu vazby je proto vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, jehož cílem je zabránit tomu, aby bylo dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo ztíženo. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).
V souzené věci stěžovatel především namítá, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněné. Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121).
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily zmíněného protiústavního pochybení. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Z ústavně právního hlediska je nutno požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat.
Je sice pravdou, jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud I. stupně v odůvodnění usnesení o vzetí stěžovatele do vazby pouze konstatoval existenci vazebních důvodů dle §67 písm. a) a b) trestního řádu, aniž by však tyto důvody konkrétně specifikoval. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací však důvodnost vazby konkrétněji rozvedl a shledal, že stěžovateli hrozí přísný trest s ohledem na trestní sazbu za trestný čin dle §148 odst. 3 trestního zákona (tj. odnětí svobody na jeden až osm let), obviněný je cizím státním příslušníkem, a proto hrozí, že by mohl uprchnout, když jako cizí státní příslušník má nesporně osobní vazby mimo území ČR. Při pobytu na svobodě by mohl obviněný mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, a to zejména působením na osoby, které měly od něj a ostatních spoluobviněných přebírat fiktivní faktury, bezhotovostně je uhradit a přebírat zpět kupní ceny v hotovosti, či působením na dosud nevyslechnuté svědky, které v odůvodnění usnesení soud konkrétně vyjmenovává. V dané situaci nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že námitky stěžovatele ve skutečnosti brojí toliko proti skutkovému posouzení jeho vazebních důvodů a zjevně nedosahují ústavněprávní roviny. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu proto zpravidla přezkoumávat napadené rozhodnutí z hlediska práva jednoduchého, nýbrž toliko práva ústavního. V daném případě obecné soudy, především soud odvolací, přesvědčivě zdůvodnily, v čem spatřují konkrétní skutečnosti odůvodňující další existenci vazebních důvodů; je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele v tomto směru - jako již bylo uvedeno - brojí toliko proti způsobu hodnocení skutkových okolností případu, což přísluší obecným soudům a nikoliv Ústavnímu soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a postup orgánů činných v trestním řízení současně s ohledem na čl. 37 odst. 4 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který stanoví minimální práva, která má mít každý, kdo je obviněn z trestného činu. Podle písm. e) tohoto ustanovení se zaručuje i právo osoby obviněné z trestného činu na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není toto právo omezeno jen na soudní řízení jako takové, ale náleží dané osobě rovněž během přípravného řízení (srov. Kamasinski proti Rakousku, 1989, §74, nebo Harward proti Norsku, 1990, §74).
Článek 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy zaručuje právo na tlumočníka osobám, které nerozumí jazyku používanému v řízení nebo tímto jazykem nemluví. Obdobně i článek 37 odst. 4 Listiny svědčí osobě, která neovládá jazyk, v němž se vede jednání, což však tato osoba musí prohlásit. Smyslem práva zakotveného uvedenými ustanoveními Listiny i Úmluvy je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je na obviněném, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 394/01 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/2000). Z uvedeného je zřejmé, že se nelze domáhat tohoto práva v případech, kdy obviněný jazykem, v němž se řízení vede, hovoří a rozumí mu, což sám potvrdí.
V projednávaném případě dne 18. 3. 2004 předal policejní komisař stěžovateli usnesení o zahájení trestního stíhání. V záznamu z tohoto předání je uvedeno, že obviněný po poučení ohledně práva na mateřský jazyk uvádí, že tohoto práva nevyužívá, neboť dobře umí a rozumí česky. Rovněž dne 17. 4. 2004 při výslechu u policejního komisaře stěžovatel uvedl, že netrvá na tom, aby byl protokol veden ve slovenském jazyce, že umí dobře česky. Až dne 19. 4. 2004 stěžovatel u Okresního soudu v Šumperku požadoval přítomnost jak obhájce, tak i tlumočníka do slovenského jazyka, s tím, že sice česky rozumí, ale jedná se o závažnou věc. Poté byl stěžovateli umožněn rozhovor s jeho obhájcem, po jehož skončení stěžovatel prohlásil, že vypovídat bude. Z uvedeného protokolu není zřejmé, že by stěžovatel měl jakékoli komunikační problémy.
Nelze ostatně ani dovodit, že by byl v dané věci naplněn základní předpoklad ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a čl. 37 odst. 4 Listiny, tedy objektivně existující neznalost jazyka, v němž se vede jednání. Z přiložených písemných materiálů je zřejmé, že stěžovatel má k území ČR a k česky mluvícím občanům již dlouhou dobu pevné vztahy, což ostatně v ústavní stížnosti sám uvedl jako argument proti útěkovému důvodu vazby. V potvrzení o přechodném pobytu stěžovatele v České republice je jako účel pobytu uvedeno zaměstnání. Podle pracovní smlouvy uzavřené s Č. H., a. s., stěžovatel pracuje jako obchodní zástupce, který má za úkol zpracovávat objednávky, dodací listy a cenové nabídky apod. Takto stanovená náplň práce předpokládá rovněž dobrou znalost českého jazyka. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud porušení práva stěžovatele, garantovaného čl. 6 odst. 1 písm. e) Úmluvy, čl. 37 odst. 4 Listiny, neshledal.
Dalšími tvrzeními stěžovatele v ústavní stížnosti, zejména námitkami týkajícími se obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání a odepření nahlédnout do vyšetřovacího spisu se Ústavní soud nezabýval, neboť tyto námitky již byly předmětem řízení ve věci sp. zn. IV. ÚS 168/04. Ústavní soud v této věci vydal dne 30. 6. 2004 usnesení, v němž ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Protože ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivé řízení, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu