ECLI:CZ:US:2004:2.US.386.02
sp. zn. II. ÚS 386/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Š. F., zastoupeného JUDr. L. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, č. j. 28 Cdo 1660/2001-447, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. června 2002 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo jako opožděné zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. listopadu 2000, č. j. 12 Co 727/99-431, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. února 1999, č. j. 11 C 46/92-367. Má za to, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel napadá tvrzení dovolacího soudu o tom, že dovolání bylo podáno opožděně. Svůj závěr odůvodňuje tím, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jenž byl dovoláním napaden, byl vyhlášen dne 15. 11. 2000. Předsedkyně senátu v závěru ústně poučila účastníky řízení, že proti rozhodnutí není odvolání přípustné, a současně, že je přípustné dovolání, aniž by však výslovně uvedla, podle kterého zákonného ustanovení či v jaké lhůtě a u kterého soudu se dovolání podává. Písemné vyhotovení rozsudku bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele 10. dubna 2001. Obsahuje v souladu s ústním odůvodněním rozsudku poučení, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, a dále, že proti rozsudku je přípustné dovolání, aniž by byla uvedena lhůta pro jeho podání nebo místo, kde je třeba je podat. Poučení naopak obsahuje odkaz na v době vyhlášení rozhodnutí neexistující ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., které po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. vymezuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věcech konkursních.
Stěžovatel odkazuje na ust. §240 odst. 3 o. s. ř. v platném znění a dovozuje, že vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu mu byl doručen již za účinnosti citované novely a uvedené poučení je nesmyslné, neboť odkazuje na právní normu, která v době vyhlášení rozsudku neexistovala a v době doručení rozsudku se prokazatelně netýkala projednávané věci, lze dovodit, že pokud stěžovatel podal dovolání dne 4. června 2001, učinil tak ve lhůtě a odmítnutí tohoto dovolání s poukazem na přechodná ustanovení novely z. 30/2000 Sb. vedlo ke zkrácení stěžovatele v jeho právu na spravedlivý proces.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 12 Co 727/99, a vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, z nichž zjistil následující:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací vyhlásil dne 15. 11. 2000 rozsudek, jímž změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci, č. j. 11 C 46/92-967, ze dne 1. února 1999 tak, že stěžovatel (žalovaný ve sporu) byl zavázán k uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Z textu ústavní stížnosti je zřejmé, že účastníkům se dostalo poučení o možnosti podat dovolání (dále nekonkretizované). V písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí, doručeném právnímu zástupci stěžovatele dne 12. dubna 2001, je obsaženo řádné poučení o nemožnosti podat proti rozhodnutí odvolání, a dále, že "proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné [§238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]". Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu dne 4. června 2001. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 28. února 2002, č. j. 28 Cdo 1660/2001-447, odmítl. V odůvodnění poukázal na přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (bod 17, hlava první části dvanácté zákona), dle kterého věc projednal a rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dle ust. §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění před touto novelou účastník může podat dovolání ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 12. dubna 2001. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud posoudil jako zjevně opožděné.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že základní právní poučení o tom, že proti rozsudku je dovolání přípustné, bylo správné, i když odkaz na uvedené ustanovení byl nepřípadný. V době, kdy bylo rozhodnutí vyhlášeno, odpovídalo plně praxi soudů, že v poučení nebylo uváděno, v jaké lhůtě lze dovolání podat. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že i nyní je v praxi sporné, jak má být o procesních právech poučován účastník, který je zastoupen advokátem. Standardní poučení odvolacího soudu (v době vyhlášení předmětného rozhodnutí) sice obsahovalo odkaz na možnost podat dovolání, neuváděly se však podmínky přípustnosti dovolání ani lhůta k jeho podání. Za této situace poučení s nesprávnou citací ustanovení sotva mohlo vyvolat situaci, že by kvalifikovaný právní zástupce, jímž advokát nepochybně je, mohl pochybovat o tom, v jaké lhůtě lze dovolání podat. Závěrem navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se ke stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje ustanovení procesního předpisu, zejména přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (konkrétně ustanovení o použití dosavadních právních předpisů), resp. v tvrzení, že Krajský soud nevyhověl požadavkům procesního předpisu platného v době doručení rozhodnutí a Nejvyšší soud k této vadě nepřihlédl, což způsobilo, že lhůtu pro podání dovolání špatně posoudil.
Ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. zní takto:
"Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (Nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Ústavní soud v daném ohledu konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení vycházel správně z toho, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 17 citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.). Protože v souzené věci řízení před odvolacím soudem probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 8. 3. 2000), muselo být rovněž předmětné dovolání posuzováno podle znění o. s. ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Před touto změnou nebyl soud odvolací povinen poučit účastníka řízení nad rámec toho, zda je proti jeho rozhodnutí přípustné odvolání nebo dovolání. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu, [sp. zn. III. ÚS 312/97 in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 463 a násl. a nález sp. zn. III. ÚS 65/93 in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 213 a násl.], odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení o možnosti podat dovolání podle procesních předpisů účinných před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. sice má (viz. cit. nález), nikoliv však v rozsahu, v jakém je stěžovatelem požadováno. Rozsah povinnosti soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání nebyl stanoven v žádném ustanovení o. s. ř. Odvolací soud postupoval správně a ve shodě s ustálenou praxí, když stěžovatele poučil o tom, že dovolání proti jeho rozhodnutí je přípustné. Sama skutečnost, že tak učinil s odkazem na určité ustanovení občanského soudního řádu, a v tomto označení udělal chybu, když místo ust. §238 citoval ust. §238a o. s. ř., z nichž ani jediné však neupravuje lhůtu pro podání dovolání (jež je upravena nadále v ust. §240 odst. 1 o. s. ř.), nemohla vyvolat takový stav, který by bylo možno považovat, vzhledem k jeho závažnosti, za zásah do ústavních práv stěžovatele.
Nejvyšší soud pak nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelem podle úpravy platné před 31. 12. 2000, a nikoli podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Tato úprava však prodloužení lhůty pro podání dovolání, jak je nyní upraveno v ust. §240 odst. 3 o. s. ř., jehož se stěžovatel dovolává, neobsahovala. Pokud tedy Nejvyšší soud předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení nemohl zmeškání této lhůty prominout - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". V napadeném usnesení nelze proto spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele (shodně viz. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 623/01 nebo II. ÚS 634/02).
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu