ECLI:CZ:US:2004:2.US.414.04
sp. zn. II. ÚS 414/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Č. V., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 5. 2004, čj. 21 Cdo 2538/2003-82, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 7. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 1, čl. 36 odst. 2, věta druhá, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 věta prvá, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně domáhal určení, že jeho služební poměr u žalovaného (dále jen "vedlejší účastník") trvá. V odůvodnění žaloby uvedl, že rozkazem náčelníka Krajské správy SNB Ostrava ve věcech personálních, č. 122/90, ze dne 24. 5. 1990, byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB podle ustanovení §100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb. Protože uvedené rozhodnutí dle jeho názoru vykazovalo právní vady a bylo v hrubém rozporu se zákonem, podal proti němu odvolání, které však bylo zamítnuto, stejně jako jeho návrh ministru vnitra na uplatnění mimořádného opravného prostředku. S bezvýsledným účinkem se setkala i jeho snaha o mimosoudní narovnání cestou Vojenské obvodové prokuratury Olomouc i osobní jednání na Inspekci MV ČR. Okresní soud v Ostravě tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 25. 2. 2002, čj. 35 C 26/98-21, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 12. 2002, čj. 16 Co 334/2002-58, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nalézacímu soudu vytkl, že se přes námitku vedlejšího účastníka nezabýval tím, zda je k projednání a rozhodnutí této věci dána pravomoc soudu. Okresní soud v Ostravě přezkoumal danou podmínku řízení a poté usnesením ze dne 2. 4. 2003, čj. 35 C 26/98-60, řízení zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ministru vnitra České republiky. Dovodil, že o uplatněném nároku stěžovatele nemá soud pravomoc rozhodovat, neboť rozhodování ve věcech služebního poměru přísluší ministru vnitra. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 6. 2003, čj. 16 Co 128/2003-70, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že z ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, vyplývá, že jménem Sboru národní bezpečnosti jednali a rozhodovali ve věcech služebního poměru v oborech své působnosti ministři vnitra a v rozsahu jimi stanoveném další služební orgány. Upozornil na to, že stěžovatelem požadované určení je nárokem spojeným s existencí samotného služebního poměru. Zákon č. 100/1970 Sb. přitom neobsahuje speciální zákonné ustanovení, které by založilo pro tento případ soudní pravomoc ve smyslu §7 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jež dovolací soud svým usnesením ze dne 10. 5. 2004, čj. 21 Cdo 2538/2003-82, zamítl. Konstatoval, že v posuzovaném případě nejde o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 3 občanského soudního řádu a pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci týkající se služebního poměru účastníka nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ve smyslu §7 odst. 3 občanského soudního řádu ani zvláštní zákon.
Stěžovatel napadl rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Má za to, že závěr Nejvyššího soudu nemůže obstát již proto, že z ústavního hlediska jde o nežádoucí jev, který omezuje právo subjektu aktivně vystupovat v řízení, ve kterých se autoritativně rozhoduje o jeho právech či povinnostech. Neztotožňuje se s tvrzením soudů, že o jeho nárocích rozhodují služební orgány, tedy ty, které hrubým způsobem porušily zákon a které mají spravedlivě rozhodnout o svém pochybení. Dosavadním postupem všech zainteresovaných soudů mu vzniká nejen hmotná škoda, ale také újma nehmotná, spočívající přinejmenším ve formě nejistoty a obavy, zda se sjednání nápravy vůbec dočká.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší soud a Ministerstvo vnitra.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření přiznal jistou opodstatněnost námitce stěžovatele, že bylo omezeno jeho právo vystupovat v řízeních, v nichž se autoritativně rozhoduje o jeho právech a povinnostech, neboť meze soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu v době vydání rozkazu ze dne 24. 5. 1990 byly stanoveny restriktivněji. Tento způsob právní úpravy, vycházející z tehdejšího ústavního pořádku z doby před vznikem České republiky a před přijetím zákona č. 1/1993 Sb., však nelze dodatečně zhojit tím, že po vyčerpání možností přezkumu ve správním řízení bude věc projednána jako případ soukromého práva v občanském řízení sporném. Má za to, že v dovolacím řízení bylo postupováno v souladu s hlavou pátou Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ministerstvo vnitra vyslovilo názor, že služebně právní vztahy, jichž se uplatněný nárok týká, vznikaly a vznikají rozhodnutím služebního funkcionáře, tedy mocenským aktem, a služební poměr policisty je po celou dobu svého trvání poměrem veřejnoprávním, zcela odlišným od pracovního poměru, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu nemůže nic změnit ani způsob, jakým stěžovatel svůj nárok uplatnil, neboť žaloba dle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu. Protože v případě stěžovatele se nejedná o věc vyplývající ze vztahů uvedených v citovaném ustanovení a zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí této věci nesvěřuje soudům ani ve smyslu §7 odst. 3 občanského soudního řádu, nelze ji v rámci občanského soudního řízení sporného projednat. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Stěžovatel ve své stručné ústavní stížnosti napadl postup obecných soudů při rozhodování o jeho nároku ze služebního poměru uplatněném určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Má za to, že jeho žaloba měla být věcně projednána a nikoli postoupena správnímu orgánu.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na článek 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Toto ustanovení je třeba chápat tak, že soudce rozhoduje o věcech, které mu zákon k rozhodování svěřuje, a že přitom postupuje v souladu s pravidly zákonem stanovenými. I Listina ve svém článku 36 odst. 1 předpokládá existenci "stanoveného postupu" při uplatňování práv.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu i jemu předcházejících rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, soudy shodně dovodily, že v posuzovaném případě není dána k projednání a rozhodnutí věci jejich pravomoc, neboť nejde o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu, ani zákon pravomoc v této věci nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud připomněl, že řízení o nároku stěžovatele upravoval zákon č. 100/1970 Sb. a s účinností od 1. 7. 1992 (kdy tento zákon ve vztahu k policii a policistům pozbyl platnosti) zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, platný ke dni rozhodování soudů. Oba uvedené zákony svěřily pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru ministru vnitra. Obecné soudy proto nepochybily, když dospěly k závěru, že k projednání a rozhodování věci stěžovatele není dána pravomoc soudů, nýbrž ministra vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném dalších služebních funkcionářů. Vyslovený právní názor obecných soudů má oporu v soudní judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97) a je v souladu s ústavními principy zakotvenými v článku 95 Ústavy i v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Článek 36 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, zakotvuje právo na soudní přezkum zákonnosti správních rozhodnutí. Pokud ovšem stěžovatel požadoval projednání své žaloby v nalézacím řízení dle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu, soud nebyl k takovému projednání oprávněn a nezbylo mu, než řízení zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu. Takový postup je ústavně konformní. Napadené rozhodnutí tak nezasáhlo do práv stěžovatele garantovaných článkem 36 odst. 2 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 177/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 465/03, týkající se obdobné problematiky) ani neporušilo jiná ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu