ECLI:CZ:US:2004:2.US.417.04
sp. zn. II. ÚS 417/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. Ch., zastoupeného JUDr. T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 6. 2004, čj. 3 To 435/2004-215, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 4. 2004, čj. 3 T 90/2004-194, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 T 90/2004, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Jindřichově Hradci uznal rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, čj. 3 T 90/2004-194, stěžovatele vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Uložil mu i trest propadnutí věci. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel a v jeho neprospěch státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 6. 2004, čj. 3 To 435/2004-215, zrušil k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek v celém výroku o trestu. Znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil nepodmíněný trest odnětí svobody na 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest propadnutí věci a trest vyhoštění ve výměře 5 let. Odvolání stěžovatele zamítl. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu i se způsobem, jakým se vypořádal s obhajobou stěžovatele, založenou na zpochybňování subjektivní stránky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice. Důvodnou ovšem shledal odvolací námitku státní zástupkyně, směřující proti té části napadeného rozhodnutí, která vyzněla v neuložení trestu vyhoštění. Na rozdíl od nalézacího soudu podmínky pro uložení trestu vyhoštění v případě stěžovatele shledal.
Stěžovatel napadl rozsudky nalézacího i odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Má za to, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť vina mu nebyla prokázána zákonem požadovaným způsobem, tj. v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Soudy nepřihlédly k jeho obhajobě stran chybějící subjektivní stránky, kdy zdůrazňoval, že si nebyl vědom páchání ničeho protispolečenského. Zdůraznil, že důkazy, které vedly soud prvního stupně k uznání jeho viny, nelze označit za důkazy přímé ani za uzavřený okruh důkazů nepřímých. Soudy tedy měly přihlédnout k zásadě "in dubio pro reo". Dle jeho názoru i uložený nepodmíněný trest a trest vyhoštění jsou v rozporu s účelem trestu, jak je definován v trestním zákoně. Stěžovatel je přesvědčen, že neexistuje žádný důvod pro to, aby mu nebyl uložen výchovný trest. Na druhé straně neshledává důvod pro uložení trestu vyhoštění, když v tomto směru nepostačují úvahy o plnění mezinárodních závazků bez zvážení účasti stěžovatele na jejich porušení.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Jindřichově Hradci, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Českých Budějovicích upozornil na to, že námitky uvedené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v rámci obhajoby již v řízení před soudem nalézacím. Soud na tyto námitky reagoval a podrobně se s nimi vypořádal. O stejné námitky opřel i svoje odvolání. Krajský soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil. Jde o námitky vztahující se k subjektivní stránce stíhaného trestného činu. V tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu v I. odstavci na str.4. Obhajoba stěžovatele byla vyvrácena výpovědí svědka H. a okolnostmi souvisejícími se stíhanou události. Takto zjištěné skutečnosti dostatečně potvrzovaly dle názoru odvolacího soudu rozhodnutí o vině. Pokud jde o námitky vztahující se k uloženému trestu, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud má za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavní práva stěžovatele. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Okresní soud v Jindřichově Hradci uvedl, že ústavní stížnosti lze přisvědčit pouze v tom směru, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky, jak dosáhnout zrušení rozsudku. Stran námitky hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 trestního řádu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K nesouhlasu stěžovatele s uložením trestu vyhoštění připomněl, že není v pozici, aby polemizoval s rozhodnutím odvolacího soudu. Pokud stěžovatel namítal nerovnost svého postavení v porovnání se spolupachatelem D. H., poukázal na to, že trestní stíhání jmenovaného bylo podmíněně zastaveno státní zástupkyní, proto v řízení před soudem vystupoval v procesní pozici svědka. O nerovném postavení pachatelů proto nelze uvažovat. Má za to, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Dovozuje, že obecné soudy učinily nesprávný právní závěr o jeho vině, neboť vyšly toliko z nepřímých důkazů, které netvoří uzavřený okruh. Upozorňuje i na jednostrannost řízení, kdy soudy údajně nepřihlédly k jím uplatněné obhajobě.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je toliko oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele.
Pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny, Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Trestní praxe nevylučuje, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Nepřímé důkazy způsobilé k prokázání viny musí ovšem tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, přesvědčivě svědčí pro vinu obviněného a zároveň vylučují možnost úvahy o jiném závěru. Ani Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. I. ÚS 394/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, nález č. 28, II. ÚS 418/99) nezpochybnil obecnou použitelnost nepřímých důkazů. Zdůraznil však, že obecný soud se musí náležitě vyrovnat s hodnocením použitých důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud, jenž neshledává důvod pro změnu svého dosavadního stanoviska v otázce použitelnosti nepřímých důkazů, se tudíž zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně přijatelným způsobem vypořádaly s použitými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů. Jedním z klíčových kritérií je transparentnost rozhodování, tj. nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vyjádřil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásady uvedené v §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Nalézací soud, vědom si toho, že o vině stěžovatele svědčí toliko nepřímé důkazy, věnoval otázce jejich hodnocení náležitou pozornost, včetně uvedení podrobných úvah, jimiž se řídil. Ústavní soud nemůže dát za pravdu stěžovateli, že by se soud nezabýval jeho obhajobou, založenou na zpochybňování subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, za situace, kdy stěžovatel popřel, že by měl jakoukoli vědomost o tom, že čečenští běženci hodlali využít jím organizovaných převozů do Českých Velenic k ilegálnímu přechodu státní hranice z České republiky do Rakouska, vyšel z výpovědi svědka H., který mimo jiné uvedl, že byl stěžovatelem instruován o tom, aby v případě, že budou zastaveni policií, uváděl, že veze čečenské občany na vietnamský trh. Tato skutečnost ve spojení s dalšími zjištěnými okolnostmi případu (četnými telefonickými hovory mezi stěžovatelem a svědkem H., noční doba cest přes celé území ČR ke státním hranicím, které Čečenci absolvovali i s malými dětmi a zavazadly) vyvrací i dle názoru Ústavního soudu tvrzení stěžovatele, že cizince vezl na vietnamskou tržnici. Pokud soud naopak z uvedených skutečností dovodil vědomost stěžovatele o skutečném účelu těchto cest a neuvěřil jeho "naivní" obhajobě, pak musí Ústavní soud konstatovat, že jeho závěry, k nimž dospěl po řádném zhodnocení důkazů, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od názoru stěžovatele má za to, že použité nepřímé důkazy a okolnosti případu, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele, tvoří ucelený kruh, z něhož lze učinit závěr o jeho vině. Soudům nelze proto vytýkat, že nepoužily zmíněnou zásadu "in dubio pro reo".
K připomínce stěžovatele, že oproti spoluobviněnému D. H., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, se ocitl v nerovném postavení, je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší v tomto řízení přezkoumávat a hodnotit rozhodnutí týkající se spoluobviněného, jež nebylo napadeno ústavní stížností. Poukazuje ovšem na to, že spoluobviněný H. se na rozdíl od stěžovatele ke stíhaným skutkům plně doznal a napomohl objasnit i trestnou činnost stěžovatele. Bylo také prokázáno, že nebyl iniciátorem a organizátorem této trestné činnosti (takovou osobou byl právě stěžovatel). Tyto skutečnosti bylo možno zvažovat ve prospěch tohoto obviněného.
Ani námitku, že se soud neřídil zákonnými hledisky pro ukládání trestu, když mu za těchto okolností vyměřil nepodmíněný trest odnětí svobody, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s §§23, 33 a 34 trestního zákona. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že nalézací soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Zohlednil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele i poměr přitěžujících a polehčujících okolností. Jeho právní závěry stran druhu a výše trestu odpovídají skutkovým zjištěním. Rovněž soud odvolací při ukládání trestu vyhoštění respektoval podmínky ustanovení §57 trestního zákona a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč nelze společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele podceňovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu