ECLI:CZ:US:2004:2.US.422.03
sp. zn. II. ÚS 422/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. M., zastoupeného JUDr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2002, č. j. 39 T 20/98, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2002, č. j. 3 To 157/2002, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, č. j. 3 Tdo 548/2003, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci, a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti doplněné podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2003 se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11 (dále jen "Úmluva"), čl. 14 Paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), zakotvujících právo na spravedlivý proces, a čl. 17 Úmluvy obsahující zákaz zneužití práva.
Porušení uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatel spatřuje v délce soudního řízení trvajícího bez řízení o dovolání téměř pět let, přičemž tvrzení obsažené v rozsudku krajského soudu, že orgánům činným v trestním řízení nebyl znám pobyt stěžovatele, považuje za nepravdivé. Stěžovatel dále namítá, že soudy nevyslechly některé svědky (zejména RSDr. K., N. a M.), čímž mu bylo odepřeno právo předvolat svědky a klást jim otázky, a neopatřily některé další důkazy. Rovněž soudům vytýká, že nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, zejména, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, a že fakticky přihlédly k jeho předchozímu odsouzení, ačkoliv tak činit nelze. Dle názoru stěžovatele vrchní soud pochybil, když mu uložil trest zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v družstvech, který uložit nelze, neboť obchodní zákoník takový pojem nezná. Stěžovatel poukazuje i na skutečnosti, že mu nebylo doručeno sdělení obvinění, a že se spisem byl seznámen v květnu roku 1998, avšak některé úkony byly prováděny po tomto datu, přičemž "k dalšímu seznámení nedošlo".
Ze spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 39 T 20/98 a z ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "trestního zákona"), kterého se dopustil tím, že dne 19. 4. 1994 uzavřel jako jednatel firmy O. B., s. r. o., s A. B., a. s., úvěrovou smlouvu č. 200/0/94 o poskytnutí úvěru ve výši 1.500.000,- Kč z důvodu přechodného nedostatku finančních prostředků firmy O. B., s. r. o., přestože byl svými společníky pověřen zajistit úvěr ve výši 10.000.000,- Kč za účelem nákupu privatizovaného objektu B. c., závod K. P., což neučinil, a poskytnutý úvěr ve výši 1.500.000,- Kč bez vědomí společníků v celé výši vyčerpal hotovostním způsobem z účtu, který zřídil u A. B, uvedenou hotovost do firmy O. B., s. r. o., nevnesl a v celé výši použil pro svoji potřebu. Za to byl odsouzen podle §248 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a zařazen podle §39a odst. 3 tohoto zákona pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i krajský státní zástupce odvolání, z jehož podnětu vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nově rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil dle §248 odst. 3 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Dále stěžovateli podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Poškozená společnost O. B., s. r. o. byla podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázána s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že stěžovatel v dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nevytýkal konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci již stabilizovaného skutkového základu, nebo jinak vadné hmotněprávní posouzení věci, nýbrž prosazoval odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. Námitky stěžovatele tedy neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu.
Krajský soud v Brně se dne 13. 10. 2003 k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že se v rozsudku vypořádal s tehdy mu známými skutečnostmi, jejichž právní hodnocení je jeho obsahem. Stěžovatel požádal tento soud v předmětné věci o obnovu řízení, přičemž v návrhu argumentuje i některými důvody obsaženými v ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Olomouci Ústavnímu soudu ve vyjádření ze dne 6. 10. 2003 sdělil, že nemá, co by nad rámec argumentů uvedených v odůvodnění rozsudku ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 3 To 157/2002, uvedl.
Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 16. 10. 2003 považuje argumenty ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení, které jsou dle jeho názoru v podstatě opakováním obhajoby stěžovatele a dovolacích námitek, za nedůvodné, a odkázal na obsah svého rozhodnutí. Zdůraznil, že v řízení o dovolání ani samotným rozhodnutím nebyl porušen trestní řád ani jiné v České republice účinné normy. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele tedy nedošlo, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti Ústavní soud shledal, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle níž je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový není součástí soustavy obecných soudů. Není tedy další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může pouze posuzovat, zda postup obecných soudů v konkrétním případě nebyl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti, a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené základní práva a svobody. V projednávané věci Ústavní soud takové vady, jež by zakládaly porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, nezjistil.
K tvrzení stěžovatele, že soudy v hlavním líčení nevyslechly některé svědky a neopatřily některé další důkazy, Ústavní soud nejprve připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá rovněž to, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů.
V daném případě soud prvního stupně pro své rozhodnutí nepokládal výslech těchto svědků za nezbytně nutný a rozsah provedeného dokazování považoval za dostačující pro rozhodnutí. Ze spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 39 T 20/98 Ústavní soud zjistil, že RSDr. K. byl opakovaně k hlavnímu líčení předvolán, svědek se však k soudu nikdy nedostavil. V hlavním líčení tento důkaz navrhovaly i strany, nicméně návrh byl před závěrem hlavního líčení zamítnut jako nadbytečný usnesením, které předseda senátu ústně odůvodnil. Pokud jde o svědky M. a N., ze spisového materiálu vyplývá (č. l. 405, 406), že namísto výslechu byl v souladu s §211 odst. 1 trestního řádu v hlavním líčení konaném dne 17. 6. 2002 přečten protokol o jejich výpovědi z přípravného řízení, přičemž stěžovatel i státní zástupce s tímto postupem vyjádřili souhlas.
Dále bylo z uvedeného spisu zjištěno, že stěžovatel ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tomuto soudu vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, nicméně na skutečnost, že zmínění svědkové nebyli vyslechnuti, nepoukázal, resp. nedomáhal se provedení dalších důkazů. Rovněž tak neučinil ani při veřejném zasedání. Stěžovatel tak v tomto směru nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. V této části proto Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou judikaturou, dle níž platí, že námitky, jež mohly být uplatněny v předchozích řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 359/96, usnesení sp. zn. IV. ÚS 252/02). Nad rámec Ústavní soud uvádí, že dle spisového materiálu nalézací soud vyvinul maximální snahu, aby účast svědka K. u hlavního líčení zajistil. Tento svědek byl vyslechnut v přípravném řízení, nevypovídal však ve prospěch stěžovatele, jeho výpověď při hlavním líčení nebyla čtena a soud k tomuto důkazu při rozhodování nepřihlédl.
K stěžovatelem namítané délce soudního řízení Ústavní soud ze spisu zjistil, že obvinění bylo stěžovateli sděleno dne 10. 9. 1997 a trestní řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2002. Z celkové doby pěti let připadl jeden rok na přípravné řízení, v jehož rámci bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, přičemž doba, po kterou vyšetřování probíhalo, nebyla neúměrná složitosti předmětné věci. Samotné řízení před soudem trvalo čtyři roky. Obžaloba byla podána Krajskému soudu v Brně dne 20. 10. 1998, předsedovi senátu byla věc přidělena dne 15. 5. 2001. První hlavní líčení nařízené na den 25. 6. 2001 muselo být odročeno, neboť se stěžovatel nedostavil a nebylo prokázáno jeho řádné vyrozumění o hlavním líčení. Vzhledem k tomu, že nebylo známo místo pobytu stěžovatele a nebylo možno mu obžalobu ani předvolání k hlavnímu líčení doručit, vydal soud příkaz k jeho zatčení. Hlavní líčení nařízené na den 6. 9. 2001 bylo následně odročeno na neurčito za účelem urgence a realizace vydaného příkazu, přičemž předseda senátu poté v tomto směru učinil potřebné kroky. Stěžovatel byl zatčen dne 16. 4. 2002, a posléze vzat do vazby. Další hlavní líčení se konalo dne 16. 5. 2002 již za přítomnosti stěžovatele a věc byla plynule projednávána až do dne 17. 6. 2002, kdy byl vyhlášen soudem prvního stupně rozsudek. O odvolání bylo rozhodnuto vrchním soudem dne 23. 10. 2002.
Ústavní soud shrnuje, že k délce soudního řízení před nalézacím soudem přispěl stěžovatel do značné míry svým chováním sám, přestože v době mezi podáním obžaloby a přidělením věci předsedovi senátu lze existenci určitých průtahů připustit. Ústavní soud je však nucen konstatovat, že stěžovatel v rámci trestního řízení na nepřiměřenou délku tohoto řízení či na průtahy nepoukazoval. Námitku vznesl teprve v řízení před Ústavním soudem, a to za stavu, kdy je již řízení pravomocně skončeno. I pokud by námitka za této situace byla důvodná a byly by zjištěny výrazné průtahy, nezakládalo by to samo o sobě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadeného rozhodnutí, když jiným prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv Ústavní soud nedisponuje, pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 70/97, IV. ÚS 379/01, IV. ÚS 202/02). Taková situace však v projednávané věci nenastala i s ohledem na to, že osobní svoboda stěžovatele byla omezena vzetím do vazby až v době, kdy soud již ve věci jednal. Námitky ústavní stížnosti týkající se délky trestního řízení tedy akceptovat nelze.
K námitce stěžovatele, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem a přihlédly k jeho předchozímu odsouzení, Ústavní soud uvádí, že je na soudu, aby posoudil, zda jsou v konkrétním případě polehčující okolnosti dány, příp. zvážil význam a dosah každé z nich. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 14), v posuzované věci se nalézací soud při ukládání trestu existencí polehčujících okolností náležitě zabýval, přičemž žádnou takovou okolnost neshledal. Předchozí odsouzení soud ve svém rozsudku pouze konstatoval, při ukládání trestu však k této skutečnosti nepřihlédl.
Pokud jde o uložení trestu zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v družstvech, je nutno konstatovat, že výraz statutární zástupce vystihuje v plném rozsahu obsah pojmu statutární orgán. Vymezení zakázané činnosti nemusí odpovídat znění jiného právního předpisu, z výroku o trestu však musí vyplývat, jaká funkce je v případě odsouzeného míněna a zakázána.
Tvrzením stěžovatele ohledně nedoručení sdělení obvinění a seznámení se spisem rovněž nelze přisvědčit, neboť nenalézají oporu ve spise. Na č. l. 1 je založen záznam o sdělení obvinění, jehož převzetí potvrdil stěžovatel dne 10. 9. 1997 vlastnoručním podpisem. Jak je dále ze spisu patrno, stěžovateli byl dne 31. 8. 1998 za přítomnosti obhájkyně předložen k prostudování vyšetřovací spis (záznam o prostudování spisů obviněným se nachází na č. l. 297), a poté byla krajským státním zástupcem podána obžaloba, aniž by byly mezitím ve věci provedeny důkazy či úkony další.
Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, aniž by však ve vztahu k tomuto rozhodnutí upřesnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomu je třeba uvést, že dovolací soud postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelem podané dovolání odmítl. Vzhledem k tomu, že směřovalo proti hodnocení důkazů v rámci skutkového zjištění soudu, nikoliv proti právnímu posouzení, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, neboť je vázán taxativním výčtem dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 trestního řádu, mezi něž eventuální nesprávnost skutkových zjištění nepatří.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv zakotvených v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny, v článcích 6 odst. 3 písm. d) a 17 Úmluvy a v článku 14 Paktu, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu