ECLI:CZ:US:2004:2.US.444.04
sp. zn. II. ÚS 444/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti T., s.r.o., právně zastoupené JUDr. P. V., proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 21. 5. 2004, čj. Zn 2254/2003-16, a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ve Vsetíně, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. ORVS-1280/SKPV-2003, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně a Policie ČR, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování, odd. hospodářské kriminality ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně (dále též "státní zastupitelství") a Policie České republiky, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality ve Vsetíně (dále též "policejní orgán"). Pochybení uvedených orgánů spatřuje v tom, že rozhodnutí policejního orgánu ze dne 28. 4. 2004 nebylo doručeno jeho právnímu zástupci. Tato skutečnost pak nebyla vzata v úvahu při rozhodování státním zástupcem. Dalším důvodem je pak skutečnost, že sám státní zástupce sice v odůvodnění svého rozhodnutí souhlasil se stěžovatelkou v tom, že odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu neodpovídá všem kritériím ustanovení §134 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, trestní řád (dále jen "tr. ř."), nejeví se mu však jako nepřezkoumatelné. Napadená rozhodnutí se nevypořádala se skutečnostmi uvedenými stěžovatelkou v její stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu. Pochybením pak konečně bylo i zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění důkazů, které mohly objektivizovat skutkový stav. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující:
Usnesením policejního orgánu ze dne 28. 4. 2004, čj. ORVS-1280/SKPV-2003, byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též "tr. z."), z jehož spáchání byl podezřelý ing. Z. R., tím, že jako jednatel firmy S. V., s.r.o., uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o dílo na dodávku a montáž plastových otvorových výplní na Věžovém domě ve Vsetíně, Smetanova 1484, a při uzavírání smlouvy a následně během trvajícího smluvního vztahu uvedl stěžovatelku v omyl a v rozporu s ujednáním smlouvy řádně provedenou práci neuhradil, a způsobil tak stěžovatelce nejpozději dne 7. 5. 2003 přímou škodu ve výši 1.131.916,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí policejní orgán po provedeném šetření mimo jiné konstatoval, že nebylo možné prokázat, že by ing. R jednal v úmyslu za práce nezaplatit.
Okresní státní zastupitelství napadeným rozhodnutím stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou odmítlo. Jak stěžovatelka uvádí i v ústavní stížnosti, státní zastupitelství skutečně vyslovilo, že odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu neodpovídá všem kritériím ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Nelze je nicméně považovat za naprosto nepřezkoumatelné, jak namítala stěžovatelka. Policejní orgán stručně, leč přiléhavě zdůvodnil, z jakého důvodu nespatřuje v prověřovaném jednání zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a s touto argumentací se státní zastupitelství též ztotožnilo. Policejní orgán provedl veškeré úkony nezbytné k řádnému objasnění věci a k rozhodnutí, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedeným prověřováním byla jednoznačně vyloučena možnost, že by podezřelý při uzavírání smlouvy dne 11. 11. 2002 jednal v úmyslu nezaplatit cenu v ní sjednanou. Podezření z trestného činu podvodu nepřichází v úvahu. Jednání podezřelého popsané v oznámení není způsobilé naplnit zákonné znaky jiných skutkových podstat, jež jsou uvedeny ve zvláštní části trestního zákona, včetně trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) odst. 3 tr. z.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně a Policii České republiky, Okresní ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ve Vsetíně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně podle svého vyjádření i nadále zastává názor vyslovený v napadeném rozhodnutí. Dokazování bylo provedeno úplně a hodnocení provedených důkazů neodporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Připouští pochybení, spočívající v tom, že rozhodnutí o odložení věci nebylo doručeno právnímu zástupce stěžovatelky. Tato vada však neovlivnila průběh řízení o stížnosti proti němu ani rozhodnutí o ní. Použití ústavní stížnosti v předmětném případě považuje za neadekvátní a předčasné, a to s ohledem na ustanovení §12c a násl. zák. č. 153/2002 Sb., o státním zastupitelství, a §1 a §2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli. Vyšší státní zastupitelství je totiž v rámci dohledu oprávněno zejména přezkoumat kteroukoli věc vyřízenou nižším státním zastupitelstvím. Upozorňuje též na skutečnost, že rozhodnutí dle ustanovení §159a odst. 1 tr.ř. nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, a lze je tedy podnětem k výkonu dohledu nad postupem státního zastupitelství revidovat. Institut dohledu je tedy možno považovat za mimořádný opravný prostředek sui generis. Naskýtá se tak podle mínění okresního státního zastupitelství otázka, zda v předmětném případě nejsou splněny podmínky ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Policejní orgán také ve svém vyjádření připouští pochybení v souvislosti s doručováním rozhodnutí o odložení věci. Současně upozorňuje, že v další fázi případu byly písemnosti právnímu zástupci stěžovatelky doručovány.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda jsou naplněny formální předpoklady pro přezkum ústavní stížnosti, a to zejména s ohledem na námitku okresního státního zastupitelství, naznačující, že doposud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což je zásadně nezbytný předpoklad pro přípustnost ústavní stížnosti. Prostředkem na ochranu práva, který má na mysli §75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, je přitom takový prostředek, jehož znaky již Ústavní soud judikoval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, C.H. Beck, 1995, str. 219 a násl.). Musí jít především o prostředek v procesní dispozici stěžovatele, tedy prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu. Prostředek k ochraně práva musí být prostředkem účinným, musí tedy dovolit rozhodujícímu orgánu skutečně se zabývat obsahem podání a umožnit mu napadené rozhodnutí efektivně změnit, rozumí se, že nezávisle na vůli dotčeného orgánu. Ústavní soud se domnívá, že dohled vyššího státního zastupitelství uvedené znaky nenaplňuje. Z tohoto důvodu proto nelze dospět k závěru, že by nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva v projednávaném případě poskytuje.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelce je třeba dát za pravdu, jak už ostatně učinily i oba orgány, jejichž rozhodnutí byla napadena, ve svých vyjádřeních, že došlo k procesnímu pochybení, nebylo-li rozhodnutí policejního orgánu doručeno právnímu zástupci stěžovatelky. Ústavní soud současně zvažoval, zda toto pochybení bylo způsobilé zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Vzal přitom v úvahu, že ačkoliv bylo usnesení policejního orgánu doručeno pouze stěžovatelce, stížnost podal za ni její právní zástupce ve lhůtě k tomu určené. Rozhodnutí policejního orgánu mu přitom bylo známé, neboť jak se uvádí ve stížnosti proti němu podané, bylo mu stěžovatelkou zasláno faxem. Z uvedeného plyne, že stěžovatelka mohla svá práva v řízení ve skutečnosti náležitě realizovat, čehož též využila. Její řádně a včas podanou stížností se státní zastupitelství zabývalo. Ačkoli tedy nepochybně v řízení došlo k procesnímu pochybení, nelze jej hodnotit jako natolik závažné, že by proces jako celek nesplnil znaky spravedlivého řízení.
Neopodstatněnou se jeví též námitka, dle níž se státní zastupitelství nevypořádalo se skutečnostmi, jež uváděla ve stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu. Stěžovatelka ve své stížnosti proti usnesení policejního orgánu v prvé řadě namítala nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tomu státní zastupitelství přisvědčilo jen částečně, neboť jej ani při absenci některých kritérií, požadovaných ustanovením §134 odst. 2 tr. ř., neshledalo nepřezkoumatelným. Její námitkou se tedy státní zastupitelství zabývalo, neshledalo ji však důvodnou. Ani v tomto případě neshledal Ústavní soud důvod pro zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Z dnes již ustálené judikatury se podává, že takovou ingerenci považuje Ústavní soud, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96, uveřejněný pod č. 43 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, str. 363 a násl.; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99, uveřejněný pod č. 30 tamtéž - svazek 17, str. 221 a násl.), za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, str. 243 a násl.), obdobně např. nepublikovaná usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Z tohoto pohledu nelze rozhodnutí policejního orgánu, byť není co do obsahu odůvodnění zcela pregnantní (§134 odst. 2 tr. řádu), podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení. Závěr státního zastupitelství tak nelze považovat za vybočující z mezí ústavnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále upozorňovala na to, že se policejní orgán nevypořádal s tvrzeními, týkajícími se spáchání dalších trestných činů. Na to ovšem státní zastupitelství v napadeném rozhodnutí reaguje. Tuto skutečnost, na niž stěžovatelka již v řízení upozorňovala, připouští s tím, že policejnímu orgánu uložilo uvedené skutečnosti prověřit samostatně pod novou spisovou značkou, přičemž o výsledku prověřování bude stěžovatelka vyrozuměna. Shora uvedenou námitku stěžovatelky, dle níž se státní zastupitelství nevypořádalo s jejími námitkami, obsaženými ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, tedy Ústavní soud neshledává opodstatněnou.
Stěžovatelka konečně též tvrdí, že k pochybení došlo zamítnutím návrhu obhajoby na doplnění důkazů, které mohly objektivizovat skutkový stav. Z obsahu spisu se podává, že neúplnost skutkových zjištění napadala stěžovatelka již svou dřívější stížností proti rozhodnutí policejního orgánu ze dne 26. 2. 2004, čj. ČTS: ORVS-1280/SKPV-2003, o odložení věci v témž případu. Na základě její stížnosti Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně usnesením ze dne 16. 3. 2004, čj. Zn 2254/2003-11, zrušilo rozhodnutí policejního orgánu a uložilo mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a to především s ohledem na potřebu doplnit dokazování. K tomu následně před vydáním napadeného rozhodnutí policejního orgánu došlo. Státní zastupitelství pak druhým z napadených rozhodnutí konstatovalo, že policejní orgán provedl veškeré úkony nezbytné k řádnému objasnění věci a k rozhodnutí, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., z čehož mimo jiné vyplývá, že zjištěný skutkový stav nepovažoval za vzbuzující důvodné pochybnosti. Toto tvrzení stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nenapadá žádnými ústavně právně relevantními argumenty. Ústavní soud k tomu dále dodává, že, jak již opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, jež jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (viz nález pléna ÚS, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Ústavní soud proto konstatuje, že orgány činné v trestním řízení neporušily odložením věci o podezření z trestného činu žádná ústavně zakotvená práva stěžovatele, neboť Ústavou zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu