ECLI:CZ:US:2004:2.US.448.03
sp. zn. II. ÚS 448/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu na zahájení řízní o ústavní stížnosti R., spol. s r. o., jejímž jménem jednají R, Š,, a S. Š., zastoupené JUDr. V. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 47 Nc 109/2003, a proti blíže nespecifikovanému rozsudku Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 52/97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2003, stěžovatelka rozvádí argumentaci ohledně urážlivého, diskriminujícího a neprofesionálního jednání JUDr. D. S., samosoudce Městského soudu v Brně, při projednávání věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 17 C 52/97, aniž navrhla, čeho se ve vztahu k označenému rozhodnutí domáhá.
Vzhledem k tomu, že podání nesplňovalo náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (navrhovatelka především nebyla zastoupena advokátem ve smyslu ustanovení §30 citovaného zákona), vyzval ji Ústavní soud přípisem, doručeným S. Š., jednateli společnosti, oproti podpisu dne 30. 9. 2003, k odstranění vad podání ve lhůtě 15 dnů.
Písemnost doručená Ústavnímu soudu dne 16. 10. 2003 obsahuje obsáhlejší argumentaci, jež navazuje na první písemnost v této věci, rovněž je přiložena plná moc advokátovi. Návrh obsahuje odkaz na celou řadu ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), na nichž byla stěžovatelka (respektive její jednatelé) dotčena v řízení vedeném před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 17 C 52/97 samosoudcem JUDr. S. (čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a 4, čl. 14 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 31, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy). Stěžovatelka napadá postup soudce v řízení, jež je vedeno v souvislosti se sporem o kupní smlouvu, jejíž je stěžovatelka stranou - například s odůvodněním, že nebyly splněny předpoklady pro zahájení řízení podle §79 odst. 2 občanského soudního řádu, že soud měl odmítnout žalobu jako nedůvodnou, neboť z obsahu jí dodané kopie smlouvy o smlouvě budoucí vyplývá neplatnost uzavřeného smluvního vztahu ze zákona, nepřítomnost žalobkyně u jednání jako důvod podjatosti soudce aj. - dále také zmiňuje okolnosti soukromoprávních sporů a řízení v jiných věcech a před jinými soudy. V návrhu dále uvádí, že Ústavní soud všechna její předchozí podání odmítl pro formální nedostatky a že nechce vidět závažná porušení jejích Ústavou zaručených práv a nechce ochranu jejím právům poskytnout. Závěrem stěžovatelka navrhuje ve svém petitu zrušit obě rubrikovaná rozhodnutí.
Dne 29. 1. 2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno další doplnění s řadou příloh, v němž stěžovatelka uvádí, že zasílá listinné důkazní prostředky ke své stížnosti.
Ústavní soud podaný návrh posoudil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Pokud jde o usnesení o návrhu na vyloučení soudce, jež bylo vydáno Krajským soudem v Brně v řízení pod sp. zn. 47 Nc 109/2003, konstatuje Ústavní soud, že neshledává, že by toto rozhodnutí vykazovalo prvky rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami stěžovatelky. Námitky ve svých podáních stěžovatelka směřuje proti osobě podle jejího názoru podjatého soudce, jejichž obsahem je především kritika postupu soudu prvního stupně v řízení. V návrhu Ústavní soud postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, o niž by stěžovatelka mohla opřít závadnost postupu soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že námitky, jež byly vzneseny proti osobě samosoudce JUDr. S., jsou námitkami na postup soudce v řízení a nejsou důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 4 občanského soudního řádu. Proto nemohly být předmětem posuzování v řízení o vyloučení soudce. Stěžovatelkou napadaný postup soudu v řízení se může stát předmětem odvolacích námitek proti rozhodnutí soudu o věci samé ve smyslu §205 odst. 2 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu. Pokud jde o ostatní námitky stěžovatelky ohledně podjatosti osoby soudce, Krajský soud je řádně zhodnotil a vyvodil z nich právní závěr, že důvod vyloučení nezakládají. Ústavní soud se se závěry tohoto soudu ztotožňuje a z hlediska ústavněprávního dodává, že obsah napadeného rozhodnutí nevykazuje rozpor se zásadami spravedlivého řízení, neboť v řízení o vyloučení soudce nebyla stěžovatelce upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, soud neodmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu a v řízení byly dodržovány kautely, předepsané procesními předpisy (k tomu viz například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 278/96 ze dne 26. 3. 1997, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, nález č. 35, str. 233 a násl.). Skutečnost, že obecný soud nedal stěžovatelce za pravdu, nezakládá protiústavnost jím vydaného rozhodnutí. Právo na soudní ochranu nelze vykládat jako garanci práva na úspěch v řízení. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 17 C 52/97, jenž byl stěžovatelkou učiněn v jejím podání ze dne 16. 10. 2003, konstatuje Ústavní soud, že jde o návrh nepřípustný. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení". Napadá-li stěžovatelka protiústavnost prvostupňového rozhodnutí, je dán prostřednictvím systému opravných prostředků v řízeních před obecnými soudy dostatečný prostor pro to, aby došlo k nápravě zásahů do ústavně garantovaných práv. Teprve v okamžiku, kdy nevede tento systém k nápravě, je Ústavní soud povolán na základě principu subsidiarity, jenž vyplývá z citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, k tomu, aby ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytl. Za této procesní situace není Ústavní soud povolán k tomu, aby jakkoliv zasahoval do řízení, v jehož rámci byl uvedený rozsudek vydán. Námitky, jež stěžovatelka učinila proti napadenému rozsudku v řízení před Ústavním soudem, lze uplatnit v řízení před odvolacím soudem, které je vedeno podle zjištění Ústavního soudu před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 47 Co 83/2002. To ostatně vyplývá i z obsahu odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 47 Nc 109/2003.
Ústavní soud po posouzení obsahu stěžovatelčina návrhu a předmětu řízení před obecnými soudy dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které by založily nutnost poskytnout ochranu v řízení před Ústavním soudem, přestože se jedná o nepřípustnou ustavní stížnost. Stěžovatelka tyto okolnosti ve svém návrhu ostatně ani nenamítala.
K námitce stěžovatelky stran postupu Ústavního soudu v předchozích řízeních stěžovatelky (ve věcech sp. zn. II. ÚS 36/97, II. ÚS 27/99, IV. ÚS 707/01, III. ÚS 727/01, IV. ÚS 236/03 a IV. ÚS 583/03) Ústavní soud konstatuje, že ochrana jím poskytovaná je ochranou kvalifikovanou a že není univerzální přezkumnou instancí nad rozhodnutími a postupy orgánů veřejné moci za všech okolností. Zákon o Ústavním soudu v mezích daných Ústavou podrobně stanoví procedurální kritéria přístupu k Ústavnímu soudu, zejména náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem a povinné právní zastoupení v takovém řízení. Především smyslem povinného právního zastoupení fyzických a právnických osob je, aby byly fundovaně vyhodnoceny skutečností vedoucí k porušení ústavnosti a aby bylo řádně posouzeno splnění podmínek řízení před Ústavním soudem (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1998 ve věci sp. zn. II. ÚS 141/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 12, str. 377 a násl.). Jestliže stěžovatelkou (jejími jednateli) doposud podané návrhy nebyly Ústavním soudem meritorně projednány, není výrazem nevůle se jimi zabývat, nýbrž skutečností, že nesplňují zákonem stanovené předpoklady k projednání.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 47 Nc 109/2003 je dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a proti rozsudku Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 52/97 2003 je dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, proto návrh podle citovaných ustanovení mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu