ECLI:CZ:US:2004:2.US.508.03
sp. zn. II. ÚS 508/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. K., zastoupeného JUDr. V. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2003, č. j. 20 Co 371/2003-360, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného usnesení krajského soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na nařízení předběžného opatření. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva i jeho nezletilých dětí ve smyslu ustanovení čl. 10 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 32 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1, a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluvy").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud v rozhodnutí nezohlednil dlouhodobé jednoznačné stanovisko nezletilého syna M. zůstat v jeho péči, potvrzené i opatrovníkem nezletilého a znaleckým posudkem vypracovaným na základě stěžovatelova zadání, a ani se s těmito důkazy v odůvodnění usnesení nevypořádává. Soud nepřihlédl ani k naléhavosti situace, ve které se chlapec ocitl, když odmítl rozhodnutí krajského soudu ze dne 24. dubna 2003, kterým byl svěřen do výchovy matky. Také mladší nezletilý syn D. vyslovil značnou nespokojenost s pobytem u matky. Stěžovatel uvádí, že ve svém důsledku je napadené rozhodnutí odvolacího soudu oddělením nezletilého od otce, a to v rozporu se stanoviskem, ale i zájmem dítěte. Krajský soud dále nevěnoval pozornost odpovídající věku a úrovni názorům nezletilého M. Právo, jehož se u soudu stěžovatel domáhal v zájmu nezletilého, mu nebylo přiznáno, neboť krajský soud nerozhodoval nestranně. Na základě těchto skutečností se tedy domnívá, že rozhodnutím krajského soudu byla porušena shora citovaná ústavně zaručená základní práva nejen jeho, ale především obou nezletilých dětí.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal u Okresního soudu v Náchodě dne 20. června 2003 návrh na změnu výchovy obou nezletilých dětí. S ohledem na odmítavé stanovisko syna M. podal v průběhu řízení návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by starší syn zůstal v jeho výchově až do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Soud prvního stupně tomuto návrhu vyhověl vzhledem k přání dítěte zůstat s otcem i vzhledem k nepříznivému dopadu vyhrocené situace na jeho další psychický vývoj.
Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že návrh otce na nařízení předběžného opatření zamítl. V odůvodnění zejména zdůraznil, že otec, který se s předchozím rozhodnutím soudu, jímž byl syn M. svěřen do výchovy matce, nevyrovnal, podal ihned návrh na změnu výchovného prostředí dětí, M. matce nepředal a předběžným opatřením se snaží nepřípustně reparovat z jeho pohledu nepříznivý a nespravedlivý rozsudek. Zároveň otec neosvědčil, že by nastala na straně rodičů nebo chlapce taková změna poměrů, která by při rozhodnutí soudu o výchovném prostředí dětí nebyla zohledněna a odůvodňovala by bezodkladnou změnu tohoto rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře (např. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) uvedl, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny stanoveným postupem, tj. zákonným způsobem. Při rozhodování o nařízení předběžného opatření se přitom nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účelem předběžného opatření je tedy zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 115/2000, IV. ÚS 43/94).
Podle ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř., je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ustanovení §75 odst. 4 o. s. ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů), nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 2003, str. 225).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž uvedl, jaké okolnosti jej k zamítavému rozhodnutí vedly. Neshledal, že by nastala taková změna poměrů, která by při (předchozím) rozhodnutí soudu o výchovném prostředí dětí nebyla zohledněna a která by odůvodňovala bezodkladnou změnu rozhodnutí o výchovném prostředí M. Pouhé nerespektování rozhodnutí soudu stěžovatelem a jeho neschopnost se s ním smířit nemůže být, dle názoru odvolacího soudu, důvodem pro nařízení předběžného opatření.
Ústavní soud nabyl přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na rozhodovacích důvodech, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, nevykazují znaky libovůle odvolacího soudu. V daném případě stěžovatel neunesl procesní břemeno osvědčit potřebu okamžitého zásahu soudu s cílem úpravu styku s dítětem přechodně do rozhodnutí soudu ve věci samé upravit. Předběžné opatření totiž nikterak nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž se případně soud bude zabývat porovnáním výchovného prostředí na straně obou rodičů a po zhodnocení provedeného dokazování poměry nezletilých dětí, s ohledem na jejich zájmy, upraví. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, bylo vydáno orgánem k tomu příslušným a je z ústavního hlediska akceptovatelné. Námitky stěžovatele vyjadřující jeho nesouhlas s popsaným odůvodněním obecného soudu nemohou samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Za této situace proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, v čl. 32 a 36 Listiny a v čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy, a nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu