ECLI:CZ:US:2004:2.US.525.02
sp. zn. II. ÚS 525/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) M. Š., a 2) M. Z., obou zastoupeným advokátem JUDr. V. J., o návrhu, aby Ústavní soud Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9 zakázal pokračovat v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. Zn 556/201 a přikázal mu neprodleně rozhodnout o stížnosti podané proti usnesení Policie ČR, místního oddělení Kyje, Praha 9, čj. OR 9-1978/MO 2-TČ-2001, ze dne 11. 10. 2001, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé brojí ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2002 proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 v řízení vedeném pod sp. zn. Zn 556/201. Domnívají se, že postupem obvodního státního zastupitelství došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu připojeného spisového materiálu Policie ČR, místního oddělení Kyje, Praha 9, čj. OR 9-1978/MO 2-TČ-2001, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, sp. zn. Zn 556/2001, Ústavní soud zjistil následující:
Policie ČR, místní oddělení Kyje, Praha 9, prováděla pod čj. OR 9-1978/MO 2-TČ-2001 šetření trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ") a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 TZ. Uvedených trestných činů se měl dopustit strážník Městské policie P. Š. tím, že dne 31. 7. 2000 v ulici Chlumská, Praha 9, při projednávání dopravního přestupku M. Z. [stěžovatelka 2)] měl přivřít mezi okno a rám dveří služebního vozidla ruku A. Z., manžela přestupkyně, čímž mu měl způsobit zranění. M. Š. [stěžovatel 1)] vystupoval v tomto řízení jako zmocněnec poškozeného A. Z.
Dne 8. 10. 2001 poškozený A. Z. zemřel při autonehodě. Usnesením ze dne 11. 10. 2001 přibral policejní orgán znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k vypracování znaleckého posudku zaměřeného zejména na hodnocení rozsahu, mechanismu vzniku a následků zranění poškozeného, délky pracovní neschopnosti jím vyvolané, případné souvislosti s úmrtím poškozeného a další skutečnosti. Dne 6. 12. 2001 podal M. Š. [stěžovatel 1)] jako zmocněnec M. Z. [stěžovatelky 2)], která se ve smyslu ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"), stala právní nástupkyní poškozeného, stížnost podle ustanovení §105 odst. 3 TŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2001. Namítl v ní, že vypracování znaleckého posudku v šetřené věci není nutné, neboť intenzitu zranění poškozeného dostatečně objasňují již předložené lékařské zprávy a vyjádření. Pro přibrání znalce podle jeho názoru nejsou splněny ani procesní podmínky, neboť k němu došlo před zahájením trestního stíhání.
Přípisem ze dne 15. 1. 2002 státní zástupkyně vyrozuměla stěžovatele 1), že poškozený nebyl podle ustanovení §105 odst. 3 TŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2001, oprávněn k podání stížnosti proti usnesení o přibrání znalce. Poukázala rovněž na novelu trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002. Podle ustanovení §105 TŘ, ve znění účinném od 1. 1. 2002, se o přibrání znalce v přípravném řízení vyrozumí pouze obviněný, resp. podezřelý, a jedině on může proti němu vznést námitky. Nová úprava trestního řádu dovoluje přibrat znalce i před zahájením trestního stíhání.
Dne 10. 3. 2002 stěžovatel 1) jako zmocněnec právní nástupkyně poškozeného, stěžovatelky 2), podal žádost o zajištění dohledu nad postupem policejního orgánu a státního zastupitelství. Podle jeho názoru je postup státní zástupkyně při vyřízení jeho stížnosti protiprávní. Podaná stížnost proti usnesení o přibrání znalce měla být posouzena podle právní úpravy účinné v době jejího podání, argumentace právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002 je proto zcela nepřípadná. K přípisu přiložil rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Tz 23/94, z něhož vyplývá, že poškozený byl podle dřívější úpravy trestního řádu oprávněn k podání stížnosti proti usnesení o přibrání znalce. Odlišný závěr státní zástupkyně proto není správný. Státní zástupkyně podle něj pochybila, když o stížnosti odmítla jakkoli meritorně rozhodnout, ačkoli jí to zákon ukládá. Podle trestního řádu nelze rozhodnout ve formě dopisu. Závěrem učinil řadu dalších procesních návrhů.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze reagovala na podání vyrozuměním ze dne 15. 5. 2002, čj. KZn 3253/2002-4. Dospěla po přezkoumání spisového materiálu a podaného podnětu k závěru, že podnět je v části důvodný. Podle ustanovení §105 odst. 3 TŘ před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., byl poškozený oprávněn podat stížnost proti usnesení o přibrání znalce. Na svůj chybný závěr byla státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství upozorněna. Přezkumný orgán se však ztotožnil s procesním postupem státní zástupkyně. Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství nemohla rozhodnout usnesením, neboť v době, kdy stížnost posuzovala, již byla účinná novela trestního řádu, podle níž poškozený není oprávněn proti rozhodnutí o přibrání znalce podat stížnost. Podle novelizovaného znění ustanovení §105 TŘ je z důvodů, které zákon vymezuje, možné proti přibrání znalce podat námitky. Vzhledem k tomu, že přechodná ustanovení novely výslovně neřeší, podle které procesní úpravy mají být vyřízeny stížnosti podané podle předchozí právní úpravy, když v době rozhodování o nich již platí úprava nová, je na místě vycházet z obecné zásady trestního práva procesního, podle níž je závazná úprava účinná v době rozhodování, v daném případě tedy trestní řád ve znění účinném od 1. 1. 2002. Státní zástupkyně proto správně vyrozuměla stěžovatele přípisem. Ve zbývající části byl proto podnět jako nedůvodný odložen.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti popisují průběh řízení. Uvádějí, že oba jsou podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5, který pod sp. zn. 18 D 1318/2001 projednává dědictví po zesnulém A. Z., dědici poškozeného a přešlo na ně proto podle ustanovení §45 odst. 3 TŘ jeho právo na náhradu škody.
O stížnosti proti usnesení o přibrání znalce mělo být rozhodováno podle právní úpravy účinné v době jejího podání. Opačný závěr je podle nich v rozporu s principem právní jistoty. Argumentace právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002 je nepřípadná též z toho důvodu, že teorie trestního práva nepřipouští retroaktivitu. Stížnost měla být věcně projednána a státní zástupkyně byla povinna o ní rozhodnout ve formě usnesení. Státní zastupitelství však o stížnosti rozhodnout odmítlo a své závěry odůvodnilo jen povšechně neformálním přípisem s řadou vnitřních rozporů v argumentaci. Podle jejich názoru tak o stížnosti ze dne 6. 12. 2001 nebylo dosud rozhodnuto, čímž Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 způsobilo průtahy v řízení a zasáhlo tím do jejich ústavně zaručených práv.
K posuzované ústavní stížnosti se vyjádřilo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9. Argumenty stěžovatelů považuje za zcela nedůvodné. Je přesvědčeno o tom, že od 1. 1. 2002 nebylo již možné postupovat podle právní úpravy účinné před tímto datem, neboť obecné zásady trestního práva procesního takový výklad časové působnosti norem neumožňují. Z pohledu nové úpravy ustanovení §105 TŘ lze proti přibrání znalce podat vymezené námitky, o nichž se rozhoduje opatřením. Posuzovaná stížnost obsahovala pouze jednu námitku, přičemž ani tato by neměla vliv na přibrání znalce v dané věci. Podle právní úpravy platné do 31. 12. 2001 by bylo na místě stížnost usnesením zamítnout. Takové rozhodnutí však již nebylo podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 možno vydat. O svých závěrech stran posouzení stížnosti a aplikace nové právní úpravy státní zástupkyně stěžovatele vyrozuměla přípisem ze dne 15. 1. 2002. Účastník dále připomíná, že v době posuzování stížnosti nebylo ještě zřejmé, zda oba stěžovatelé vstoupili do práv poškozeného.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou oba stěžovatelé osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti. Z vyžádané kopie usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 8. 2003, čj. 18 D 1318/2001-238, Nd 225/2001, Ústavní soud zjistil, že jsou oba stěžovatelé zařazeni do okruhu dědiců zemřelého A. Z. Oba vystupovali jako jeho právní nástupci stran nároku na náhradu škody podle ustanovení §45 odst. 3 TŘ a tvrdí, že v jeho rámci došlo k dotčení jejich ústavně zaručených práv. Jedná se tedy o osoby oprávněné projednávanou ústavní stížnost podat (§72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci stěžovatelé brojí proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", a to proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 v řízení vedeném pod sp. zn. Zn 556/201, v němž mělo dojít k nedůvodným průtahům, a navrhují, aby uvedenému orgánu Ústavní soud přikázal rozhodnout o stížnosti podané proti usnesení Policie ČR, místního oddělení Kyje, Praha 9, čj. OR 9-1978/MO 2-TČ-2001, ze dne 11. 10. 2001.
Z obsahu spisů Ústavní soud zjistil, že pod spisovou značkou Zn 556/201 státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství oznámila stěžovatelům vyrozuměním ze dne 15. 1. 2002 výsledky posouzení jejich stížnosti. Další řízení o stížnosti pod touto spisovou značkou neprobíhá. Usnesením ze dne 29. 7. 2002 Obvodní ředitelství Policie ČR, místní oddělení Kyje, Praha 9, věc podezření z trestných činů, jichž se měl dopustit strážník Městské Policie P. Š., vedenou pod čj. OR 9-1978/MO 2-TČ-2001, podle ustanovení §159a odst. 1 TŘ, odložilo, neboť se nejedná o podezření z trestných činů a není namístě věc vyřídit jinak. Stížnost stěžovatelů zamítla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2002, čj. Kzn 3253/2002-11, jako nedůvodnou. V odůvodnění usnesení uvedla, že z provedených skutkových zjištění není jisté, zda byl poškozený A. Z. v inkriminované době projednávání přestupku své manželky, k němuž došlo na ulici Chlumská, Praha 9, vůbec přítomen. Mechanismus vzniku poškození jeho ruky nebyl objasněn. Příčinná souvislost mezi jednáním strážníka a zraněním A. Z. nebyla prokázána.
Pokud Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, "zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením" [§82 odst. 3 písm. b) o Ústavním soudu]. Z toho vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" je skutečnost, že zásah musí být aktuální i v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování Ústavního soudu o ní, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele nadále vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko zásahu jednorázového a takový zásah již v době rozhodování o ústavní stížnosti skončil, jsou obnovení statu quo ante i zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci již pojmově vyloučeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 126). Jak Ústavní soud judikoval v jiných svých rozhodnutích, musí být zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, s. 315), neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu staly čistě akademickými (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 690/2000).
Řízení, v němž bylo šetřeno podezření ze spáchání dvou trestných činů strážníkem P. Š. a v němž stěžovatelé vystupovali jako právní nástupci poškozeného, bylo usnesením Obvodního ředitelství Policie ČR, místního oddělení Kyje, Praha 9, pravomocně skončeno. Stěžovatelé se cítí být dotčeni na svých ústavně zaručených právech postupem státního zastupitelství při posuzování své stížnosti proti usnesení o přibrání znalce. Nesouhlasí s aplikací novelizovaného znění trestního řádu při jejím vyřízení. Vzhledem k tomu, že o stížnosti nebylo meritorně rozhodnuto ve formě usnesení, dovozují, že o stížnosti nebylo rozhodnuto vůbec a postup státního zastupitelství hodnotí jako nečinnost. Přibrání znalce, včetně řízení o opravných prostředcích proti tomuto úkonu, je však toliko dílčí metou v průběhu trestního řízení v dané věci, již orgány činné v trestním řízení po celkovém zhodnocení učiněných zjištění odložily, neboť se podezření neprokázalo.
Ústavní soud je strážcem ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle své ustálené judikatury důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož se odvíjí zásada minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což se projevuje např. i tím, že zásadně nevstupuje do probíhajícího trestního řízení, ale ve světle napadeného pravomocného rozhodnutí posuzuje z hlediska ústavnosti zpravidla zpětně celé takové řízení jako celek. V právě posuzované věci je trestní řízení jako celek pravomocně skončeno. Jestliže tedy stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti Ústavní soud žádají, aby zakázal pokračovat v průtazích a přikázal neprodleně rozhodnout o stížnosti podané proti předchozímu dílčímu usnesení policejního orgánu vydanému v rámci mezitím pravomocně skončeného řízení, nejsou naplněny předpoklady bezprostřednosti a aktuálnosti případného protiústavního zásahu, jejichž přítomnost musí Ústavní soud s ohledem na uvedenou zásahu minimalizace před dalším svým zkoumáním potvrdit. Ústavní soud neměl proto právní důvod postup státního zastupitelství z hlediska jeho možných dopadů na postavení stěžovatelů v rovině ústavnosti dále hodnotit. Jakýkoli jeho výrok by byl neefektivní, akademický.
Ústavní soud ovšem nad rámec posuzované věci podotýká, že pravomocné usnesení o odložení věci podle ustanovení §159a TŘ stěžovatelům nijak nebrání, aby nárok na náhradu škody uplatnili v občanskoprávním řízení.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. března 2004 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu